U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ODVÁŽNÍ STŘÍLEJÍ LUKEM
Kategorie: Volný čas | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ
Nikdy mě nenapadlo, že lukostřelec musí být odvážný. Mít dobré oko, svaly a cit pro natažení tětivy, to ano. Ale mít odvahu? František Hadaš mě přesvědčil, že právě ta je v jednom z nejstarších sportů na zeměkouli nejdůležitější.
Ví to moc dobře, on se totiž mezi luky a šípy narodil. Jeho tatínek, mistr světa v lukostřelbě z roku 1938, s tímto sportem u nás začínal. Ve světě je jeho jméno dodnes pojmem. Syn se tomu jménu rozhodně nezpronevěřil.
Soupeře máš sám v sobě
„Dlouho jsem se lukostřelbě bránil. Jde o sport, při němž se perete sám se sebou. Mladý člověk potřebuje spíš něco výbušnějšího nebo sport kolektivní. Chce se s někým prát. Dělal jsem nepříliš úspěšně víceboj a slušně kanoistiku a lyžování,“ vzpomíná František Hadaš.
K lukostřelbě uzrál, jak říká, až v pozdním věku – ve dvaceti letech. Právě když jeho otec odešel do Rakouska a pak Švýcarska a Německa jako trenér. „Když jsem v tomhle směru začal rozum brát, tak jsme si akorát korespondovali, protože on nesměl sem a já za ním. Ale dorostl jsem až do národního mužstva. Do Mnichova v roce 1972, kdy se po padesáti letech dostala lukostřelba zase na olympiádu, jsem nesměl, ale o osm let později jsem jel do Moskvy.“
Lukostřelba je, jak už řečeno úvodem, v podstatě jednoduchou činností. Až později prý člověk pochopí, že jde o určitý způsob sebepoznání. „Když má vystřelit, najednou zjistí, co všechno mu vadí, aby byl ve vteřině pravdy, v okamžiku výstřelu, zcela koncentrovaný, klidný, nevnímal žádné vzruchy. Je to určitý druh jógy.“
Koníček přerostlý v profesi
Ale sport člověka neuživí. A tak se František Hadaš po maturitě na strojní průmyslovce stal pracovníkem n. p. Sport, který jeho otec v padesátých letech zakládal. „Dal jsem dohromady oddělení vývoje. Dělali jsme lyže, lodě, začali konstruovat surfy, ale hlavně ramena, šípy, tedy náčiní pro lukostřelbu. Chtěl jsem o svém milovaném koníčku vědět opravdu všechno, proto jsem tenkrát dokonce vystudoval Fakultu tělesné výchovy UK s touto specializací. Když jsem přestal aktivně sportovat, stal jsem se díky tomu jediným tuzemským trenérem lukostřelby I. třídy.“
Ale ještě pár slov o technologii, kterou pan František zvládl také na jedničku. Luky se vyrábějí z karbonu, laminátu a dalších materiálů. Prý se zkouší téměř vše, co se na světovém trhu objeví. Je to sendvič lepený podobně jako lyže, jenom přesnější a propracovanější. Šípy pro špičkový sport jsou karbonové, běžné jsou ze dřeva, z rezonančního smrku nebo z dražších brazilských dřev. Někteří lukostřelci jsou kutilové a konstruují si ramena i šípy sami. Jinak nás i tímto sortimentem zahlcuje východ, hlavně Korejci, kteří převzali technologii od Američanů.
Pan Hadaš má přístup spíš umělecký. A při konstrukci závodních ramen vychází i ze znalosti uživatele. Mohl by o tom vyprávět například vicemistr světa Ladislav Voboril, který jezdí do Průhoni až z Německa. „Stráví tady den, upravujeme, zkoušíme, až mu ramena zcela sedí. Trochu si fandím, ale ta naše jsou ve výstřelu rychlejší než třeba americká. Někdo se snaží počítat skladbu sendviče i na počítači. Je to nakonec – stejně jako při výrobě houslí – otázka citu.“
Dnes už pan Hadaš nekonstruuje luky a šípy v podniku Sport, který byl v devadesátých letech zrušen, nefunguje ani jako trenér vrcholové lukostřelby. Počátkem 90. let se spojili tři Františkové – otec, syn a vnuk a založili soukromou firmu Hadaš Archery.
Střílí celá rodina
Hadašova rodina je lukostřelbou „poznamenána“ opravdu celá. Když si paní Blanka chtěla manžela užít alespoň o víkendech, musela se naučit střílet lukem. A historie se opakovala. Jejich synové František a Lukáš se mezi luky a šípy narodili. Své děti k ničemu nenutí, ale když si dcery Františka juniora, přivedou kamarádky, hádejte, čím se baví? A tři ještě maličké ratolesti druhorozeného syna, který se usídlil na Broumovsku, už také umějí natáhnout tětivu dětského luku.
„Lukostřelba je dobrá i jako rodinný sport. V Německu dokonce rodiny závodí – od malých dětí až po dědečka. Střílí celá rodina. Všichni mají stejný počet šípů a náročnost je odlišena vzdálenostmi. Výsledky se nakonec dají vzájemně porovnávat a tak slyšíte: Tati, máma je lepší než já a brácha je lepší než ty,“ vypráví zkušený sportovec, který ani ve svých pětašedesáti nepověsil luk na hřebík.
„Pro vrcholový sport je nejvýhodnější věk kolem dvaceti. Mladí ještě nemají zábrany, jejich přístup i k tomu sportu je nezávislý, volný. Odpovědnost svým způsobem člověka brzdí. Je opatrnější, nejde do rizika. V čem se to projevuje? V odvaze vystřelit. V rozhodnutí kdy vystřelit. Posera tenhle sport úspěšně dělat nemůže,“ konstatuje pan Hadaš. A dodává, že v lukostřelbě se velmi rychle pozná, kdo je kdo.
Řeč je hlavně o vrcholovém sportu. Za čtyřicet let aktivní činnosti se člověku dostane pod kůži. Ale lukostřelba prý může být báječným koníčkem pro každého, kdo má kousek zahrady. Stačí na dřevěný podklad připevnit polystyren nebo balík slámy a přes ně barevný terč. Vždyť ve třicátých letech minulého století s lukostřelbou začínali nejen sportovci v Sokole, ale taky trampíci v osadách. Proč by na to nemohli navázat? Pro vybavení i radu si mohou zajet třeba k Hadašům do Průhonic.
Popisy k obrázkům
Odvahu vystřelit trénuje u barevného terče připevněného na polystyrenu další generace lukostřelců
Střílí celá rodina Hadašů: zprava dva Františkové a jejich ženy Jitka a Blanka, špalír uzavírá Pavla a Natálie
Terč v průhonické zahradě plné zeleně je pro mládež velkým lákadlem
Stále bystré oko, stále pevná ruka. Jen myšlenky se prý občas zbytečně pletou do střelby…
Sportovní luky jsou vybaveny také zaměřovačem a stabilizátory; luk se dá pořídit v cenách od 3000 do 30 000 Kč a jeden šíp od 49 do 900 Kč
Dřevěné šípy čekají u Hadašů možná právě na vás
František Hadaš senior ve své dílně; prý má tahle práce blízko k houslařině
Lukostřelecké zátiší s „výzbrojí“ sportovního střelce; na závody se ovšem jezdí poněkud jinými vozy, než vidíme na obrázku
Autor fotografií: FOTO: MARTIN MAŠÍN
