U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PROSTOR PRO FANTAZII
Kategorie: Zahrada | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Zahrádkářská kolonie Strnady leží jen pár minut cesty autem od hlavního města. Ve shluku chatek postavených v několika řadách nad sebou je přibližně někde uprostřed ta, která patří Janě a Pavlovi Kožíškovým.
Jejich pozemek má protáhlý obdélníkový půdorys, ve dvou třetinách mírně stoupá, na vzdálenějším konci od cesty se pak zvedá prudce nahoru. Těsně před terénním zlomem vyrůstá jako hříbeček ze zeleného pažitu patrová chatka. Byla jednou z prvních tří, které si tady, na levém břehu Vltavy, přibližně před sedmdesáti lety postavili rybáři. Postupem času narůstala nejen osada, ale také chata. S každým majitelem přibylo nějaké prkýnko. „Když jsme chatu kupovali, bylo na ní i na zahradě znát, že poslední majitelka již neměla na údržbu sílu. V rozích neoploceného pozemku vedly dráty, všude rostly ovocné stromy,“ seznamuje nás Jana Kožíšková se stavem před osmi lety. „Já mám ale velkou představivost. Vidím věci, jak by měly vypadat. A tak jsem věděla, kde co vyčistit, kde natřít… Koupili jsme pár barev, pár latěk a ten náš kousíček zahrady dnes vypadá, jak jsem si kdysi vysnila.“
Tři stupně k vyhlídce
Důkazy o tom, že tahle zahrada je splněním Janina snu, jsou vidět na každém kroku. Ve všech výškových úrovních to bují a kvete ostošest. Ve spodní části zahrady je trávníková plocha upravena pro parkování auta. Okraje lemují jehličnany, kosodřeviny, půdopokryvné skalníky a skalničky, mezi nimi kvetou bílorůžové chomáčky vřesu.
Střední část s chatou je po stranách opticky uzavřena: z levé strany hradbou tújek a zprava dřevěným plotem, který není pod popínavou vegetací ani vidět. Chomáče psího vína, břečťanu, plaménku a dalších šťavnatých lístečků se derou ke slunci, jako by chtěly závodit s dalšími rostlinami, které Jana vysadila do záhonů nebo postavila v květináčích před ně.
Nejvyšším bodem zahrady je nový altán. „Sousedi říkali, že na tom místě máme vybudovat garáž, protože i nahoře vede cesta. Můj muž ale správně usoudil, že je to pro auto příliš luxusní místo,“ vysvětluje zahrádkářka, když stoupáme kolem staré švestky na horní plácek, odkud je nádherný výhled na skály na protějším břehu řeky.
„Na tomhle úhoru moc rostlin neporoste,“ smiřuje se Jana se skrovnými podmínkami, které nabízí prostor kolem stavbičky, do níž se letos pustil Pavel. „Oceňuju odvahu svého muže. Kdysi prohlašoval, že nikdy nebude pracovat se dřevem, protože to neumí. Svým dílem mně ale dal impulz k dalším plánům a doslova spustil lavinu nápadů. Určitě začnu kosodřevinami a popínavou růží, tamhle povede cestička, tudy schody, ten břečťan propleju…“ předpovídá Jana budoucnost svahu nad chatou.
Experiment s fuchsiemi
Na terásce u stolečku pak přepočítáváme rostlinky, které Jana Kožíšková dovedla svou péčí do krásy. Kromě původní túje, švestky a jabloně, kterou tu dnes nechávají jen kvůli stínu, tu roste celá řada stálezelených stromečků, z keřů například již běžné rododendrony, azalka, hortenzie, ale také ibišek syrský nebo rúj vlasatá, která upoutává neobvyklými, tmavě rudými vejčitými listy. Řada hrnkových rostlin před terasou je pak umně sestavena z několika druhů fuchsií, žlutých kopretinek, stromkových a keříkových hořců, o kousek dál se daří durmanu, vrbě a dalším a dalším…
„Mám spoustu kamarádek a známých, kteří mě zásobují semínky a oplégry. Každý rok se snažím o jinou barevnost, pouštím se do pěstování nevyzkoušených novinek a občas i experimentuju,“ připouští Jana.
„Už ani nevím, kde jsem zaslechla nebo vyčetla návod na zazimování fuchsií, podle něhož jsem postupovala vloni. Šlo sice o srdcervoucí záležitost, když jsem asi patnácti fuchsiím, které jsou mojí láskou, otrhala všechny listy, ale výsledek byl úžasný,“ a hned pokračuje v návodu: „Rostliny jsem nejdříve vyndala z květináčů, oklepala kořenový bal a pahýly bez lístečků jsem naskládala na sebe do jámy v zemi asi sedmdesát centimetrů hluboké, vystlané listím a větvičkami tújí. Takto navršené jsem je zasypala dalšími větvičkami, na ně přišlo opět listí, pak jsem nechala vzduchovou mezeru a navrch dala prkna. Nahoru přišla vrstva zeminy a posekané trávy.
Když si vzpomenete, jak tuhá byla zima, moc jsem nevěřila, že by mohlo něco přežít. V březnu jsem celá nedočkavá krecht otevřela a zjistila, že fuchsie vypadají stejně jako v říjnu. Nebyly ani suché ani mokré ani plesnivé. Všechny kvetou!“ Dá se tedy předpokládat, že i letos budou fuchsie spát v krechtu jako v peřince. S ostatními hrnkovými rostlinami to bude horší. „Podzim je z mého pohledu smutný, protože kytky musí ze zahrady, kde je jim nejlíp. Postupně je odvezem domů do paneláku a do práce, kam se dá. Ale i v zimě je na zahradě kouzelně,“ zasní se. Její muž, který poslední větu zaslechl, souhlasí: „Taky to tady mám nejradši v zimě, protože se nemusí nic dělat!“ a v očích mu to šibalsky jiskří. Jeho žena se ale nedá: „Ano, v zimě je tu jako v pohádce. Ale nejhezčí jsou rána! V půl sedmé za skálou vykoukne sluníčko a pak už celý den běží ten krásný film. Každá hodina je jiná a já jsem tady šťastná.“
Popisy k obrázkům
Jana Kožíšková na svém nejmilejším místě – na zahradě uprostřed květin
Okraje spodní části zahrady zdobí nízké jehličnany a vřesy, které právě v tuto roční dobu kvetou
Pod zeleným loubím je malé odpočinkové zákoutí. Je natočeno k jihu, aby si tady člověk mohl užívat sluníčka
Závěs s mušličkami je jedním z mnoha dárků od kamarádek. Jana je dokáže všechny do zahrady zakomponovat tak, aby byly jejími plnohodnotnými součástmi
Dominantou malého rabátka je temně zbarvená rúj vlasatá. Červenou rostlinou v květináči je pokojovka iresine
Autor fotografií: FOTO: ALEXANDR JANOVSKÝ
