Proměna staré sýpky

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Doporucujeme, Ostatní stavby

Co dělat se sýpkou, pro kterou není hospodářské využití? Pokud máte to štěstí, že je dost veliká, můžete ji přestavět na obytný dům, třeba na víkendy. Jednu zdařilou proměnu jsme objevili na Teplicku.

V dřívějších dobách k obytným domům na venkově a často i ve městě patřila řada budov sloužících hospodářskému provozu – stodoly, kůlny, sušárny ovoce, sklípky, stáje, holubníky a také sýpky neboli špejchary či špejchárky. V nich se skladovalo obilí i další plodiny. Stály v blízkosti obytného stavení tak, aby na ně bylo z oken světnice vidět a zásoby byly pod kontrolou. Sýpky se stavěly jak roubené, tak zděné, přízemní i patrové. Poznávacím znamením těchto staveb je absence velkých oken. Místo nich byly ve zdech pouze větrací štěrbiny nebo jen docela malá okénka bez výplní.
Tento vysvětlující úvod je nutný k pochopení proměny sýpky, kterou jsme navštívili v jedné obci u Teplic. Tři sta let sloužila svému účelu, tedy ke skladování obilí. V posledních desetiletích se do ní odkládalo všechno možné, seno a hromady nepotřebného materiálu. Fakt, že pro ni nebylo využití, se na budově podepsal. Uvnitř byla špína, zvenku opadávala omítka.
To se změnilo s příchodem nového majitele, který koupil dům se zahradou, kde sýpka stojí. Její osud mu nebyl lhostejný, ale peněz na opravu se nedostávalo. Byly nutné na rozsáhlou rekonstrukci obytného stavení.
„Hledal jsem možnosti, jak zachránit sýpku, která s každou uplynulou zimou víc a víc chátrala. Nakonec jsem se domluvil s kamarádem, který se rozhodl, že rekonstrukci zaplatí,“ uvádí nás do příběhu Luboš. Jeho přítel sem jezdí z Dánska, odkud pochází a kde také žije a pracuje. S Lubošem se znají a navštěvují dlouhá léta, poznali se v roce 1977. Vztahy mezi nimi jsou takové, že po prodeji špýcharu a také části zahrady nepostavili napříč zahradou plot. „Není to zapotřebí, navštěvujeme se bez klepání,“ vysvětluje s úsměvem Luboš.

Podle papírového modelu

Že byste chátrající stavbu raději zbourali, než opravovali, a postavili něco moderního? Nehledě na okolní historickou zástavbu, v níž se objekt nachází, byste s tímto záměrem neuspěli. Tři sta let stará barokní sýpka je pod ochranou památkářů. Sousedí s místní tvrzí a zapadá do zdejšího koloritu. Od samého začátku bylo třeba vymyslet, jak ji využít a přitom dodržet stávající proporce a vzhled.
Luboš není architekt, ale s přestavbou si rady věděl. Protože však není schopen udělat technický výkres, svou představu vymodeloval z tvrdého papíru. Když si kamarád papírový model s odklápěcí přední stěnou a částí střechy prohlédl, souhlasil. Luboš navrhl jen několik málo úprav. V patře do stávající konstrukce vestavět koupelnu se záchodem a přízemí s patrem a patro s hambalkami propojit jednoduchými schodišti. Zbytek prostoru měl zůstat otevřený. Přízemí mělo sloužit jako kuchyně a jídelna, horní patro odpočinku, spát se bude na hambalkách. Aby se dovnitř objektu s malými okénky přivedlo světlo, měly se podlahy, zdi, strop i obklady krovu natřít bílou barvou. Jen schody v patře, okna a dveře byly navrženy zářivě žluté. U tohoto plánu zůstalo.

Rekonstrukce historické stavby

Rekonstrukce proběhla v letech 2013 a 2014. Ujala se jí stavební firma Bažant. V prvním roce přestavby byla do špejcharu přivedena voda, elektřina a odpady. Na to období Luboš nevzpomíná rád, protože výkopy zasáhly celou zahradu. Bláto bylo všude. Ještě před zimou bylo také nutné rozebrat střechu, neboť staré latě nesoucí krytinu dožily. Přelaťování bylo spojeno s izolací střechy a jejím podbitím palubkami.
Další rok na jaře přišla řada na omítku. Byla narušená venku i uvnitř, proto musela dolů. Pod omítkou zedníci objevili zadní stěnu vystavěnou z mohutných kamenných kvádrů. Nechali je odhalené, aby dělaly parádu.
Při čištění a vyklízení došlo i na strop/podlahu mezi přízemím a horním patrem. „Aby se nemuselo zasahovat do vnější stavby, zůstaly všechny stropní trámy na svém místě. Prkna jsou však nová – z norského smrku. Na jedné straně jsou opatřena drážkami, díky nimž se nebudou kroutit,“ upozorňuje Luboš. Procházka v patře je však poněkud neobvyklá. Chvíli nevíte, co se děje… Luboš se smíchem vysvětluje, že podlaha je křivá, vede trochu z kopce. Je to daň za to, že se se starou stavbou nehýbalo víc, než bylo nutné.
Velký objem prací představovaly nátěry. Všechny dřevěné prvky, ale i omítky se natíraly na bílo. Dřevo akrylovými barvami, omítky vápennými. Okna a dveře vyráběl truhlář. Dostaly překvapivý žlutý kabátek. V tradiční stavbě doslova září. Díky bílo-žluté kombinaci a proskleným dveřím sýpka působí moderně a uvnitř je optimistické světlo. „Vůbec jsem netušil, jak se tu rozsvítí,“ přiznává Luboš.
Bílé nejsou jen stropy a stěny, ale i podlahy. Dlažbu v přízemí můj průvodce komentuje: „Nejprve jsme uvažovali o prknech s podlahovým topením, nabídky od firem však byly z finančního hlediska nepřijatelné. Proto jsme topení pod podlahou zavrhli a rozhodli se pro dlažbu. Vůbec to není špatná volba, naopak. Keramická dlažba se snadno udržuje.“
A jak vyřešili topení? Sýpka je vytápěna tepelným čerpadlem vzduch-voda. Venkovní jednotky jsou ukryty za řadou tújí, uvnitř visí na zdech. Doplňkovým zdrojem jsou kamínka na dřevo, která si majitel přivezl z Dánska. „Jsou malá, ale výkonná,“ říká o nich s obdivem Luboš. „Hřejí báječně, stačí do nich hodit pár polen. Navíc, kamarád je zvyklý moc netopit. Když jsem u něj na návštěvě v Dánsku, musím se chladnu v domě přizpůsobit. Prostě si vezmu ještě jeden svetr. U nich je to normální.“

Interiér takřka bez příček

Při prohlídce špýcharu se dozvídám, že Luboš už při lepení modelu počítal s tím, že uvnitř moc zařízení nebude. A skutečně, v přízemí si jeho kamarád vystačí s kuchyňskou linkou doplněnou o pračku, se stolem a židlemi, s kamínky a několika regály, kam ukládá vše, co je nutné k víkendovým pobytům na venkově. Cyklistická přilba uložená nad skleničkami nijak nepřekvapila, vždyť kolo stálo opodál.
Do patra se jde po schodišti částečně ukrytém za atypickými dveřmi s poloprůhlednou výplní, které se pohybují po kolejničce ve stropě. Stejné se opakují v patře, kde se jimi zavírá koupelna se záchodem. Stěny koupelny jsou jediné příčky v objektu. Jsou ze sádrokartonu, a protože je doplňují již zmiňované dveře ve žlutém rámu, přes něž prosvítá světlo, působí nenápadně. „Nechtěl jsem prostor zničit příčkami a plnými dveřmi,“ vysvětluje Luboš svůj originální nápad.
A nábytek v patře? Je tu několik subtilních křesílek, komoda a knihovna. Nic víc, nic míň. Přesto tu nevládne prázdnota. Jednak jsou uprostřed místnosti široké žluté schody vedoucí nahoru na hambalky, kde má majitel postel. A pak – nábytek tu nechybí. Chcete se dívat do výšky nad hlavou, vnímat křivolakost starých trámů, nechat na sebe působit strohou bělost zdí a dřeva. Je to tu jako v kostele. Tam je také vysoko ke stropu a světlo proudí okny, do nichž nevidíte, protože jsou někde nad vámi. Tady ovšem přibude ten zvláštní pocit, že je něco s podlahou… Jste na lodi houpající se na moři? Nebo při pohledu do výšky ztrácíte rovnováhu?
Vracíme se zpátky do přízemí a já se ptám, zda se něco nepovedlo. Luboš přemýšlí: „Kamenná stěna za jídelním stolem je 120 centimetrů pod úrovní terénu, a protože okna a dveře se skleněnými výplněmi dům uzavřela a většinu roku se v něm netopí a nevětrá, na zmiňované zdi se objevila vlhká mapa a voda kondenzuje i na stropě.“
Prohlídka je u konce. Vycházíme ven a zamykáme za sebou. Sýpka bude čekat na svého pravého majitele. „Když můj kamarád přijede, udržuje si tady perfektní pořádek. Rád zametá a uklízí. Často s sebou bere své dánské přátele, aby viděli, jak je tu krásně. Vím, že se těší, až se na důchod do sýpky přestěhuje natrvalo. Je hrdý na to, že sem patří.“

Text: Martina Lžičařová
Foto: Lubomír Fuxa

Proměna staré sýpky