U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Jak vrátit omítce PŮVODNÍ VZOR
Kategorie: Omítky od a do z – speciál | Autor: ing. Tomáš Hochmann
Před několika lety jsme koupili bývalé hospodářství v západních Čechách. Ke stavařině máme blízko, a tak jsme se pustili nejen do přestavby interiéru, ale také do rekonstrukce původní plastické omítky na jižní straně obytného stavení. Právě ta je orientovaná směrem na náves, a tak jsem byl sledován jak při práci, tak i při svých omylech.
Budova je minimálně 250 let stará – v přesných rozměrech vyznačena na mapě z prvního rakousko-uherského vojenského systému map z roku 1805. Kamenné zdi byly vyzděny na hlínu. Poslední úprava statku, například zvýšení půdního prostoru a fasáda, byly provedeny v roce 1887, pravděpodobně po požáru, jenž zanechal na řadě míst stopy. Cely objekt byl v době, kdy jsme jej zakoupili, v dosti špatném stavu.
Hlavní příčiny vad
Původně byla fasáda směrem na náves plastická vícebarevná s několika druhy vzorů, s profilovanou římsou a ostěním kolem oken. Omítka na značné části plochy se však oloupala, ostění kolem oken ztratilo soudržnost a drolilo se. Šlo o dvouvrstevnou omítku – spodní vrstvu tvořila hrubá jádrová vápenná omítka v tloušťce 3 až 10 cm a na ni byla nanesena jemná vápenná omítka, do níž byl vytvořen plastický vzor. Římsy byly rovněž vytvořeny z jádrové omítky, snad s o poznání vyšším obsahem vápna. Omítka pak byla pak během svého „života“ několikrát přetíraná pigmentovaným vápenným mlékem. Zkoumat různé barevné odstíny a kombinace barev bylo velmi zajímavé.
Hlavni příčinou vad byla poměrně nekvalitní nesoudržná jádrová omítka, připravená z nekvalitního netříděného kopaného písku (velikost zrn od 0 do 8 mm). Kromě toho bylo v jádrové maltě značné množství hrudek nerozmíchaného (anebo již při použití hrudkovitého) vápna a také mnoho nečistot – třísky, tráva, kořínky atd. Svrchní vrstva jemné omítky byla vytvořena z velmi jemného (asi tříděného) písku a značného množství pojiva.
Po 100 letech působení atmosférických vlivů měla jádrová omítka velmi špatnou soudržnost – dala se ometat smetáčkem. Zejména v místech, kde na lícové straně zdi byly velké a hladké kameny a v oblasti soklu již nedržela na povrchu zdi. Lícová omítka, stále ještě velmi tvrdá, se na značné části plochy odlupovala z nesoudržného podkladu. A z lícové vrstvy omítky se zhruba na polovině plochy odlupovaly vápenné nátěry.
Zachovat původní vzhled
Poté, co jsme dokončili podstatnější rekonstrukční činnosti – třeba opravu střechy, kterou zatékalo, nebo úpravu interiéru, aby se v něm dalo bydlet, přišla na řadu omítka. Chtěli jsme zachovat původní vzhled chalupy – tedy neměnit podobu fasády. A já – protože tento úkol byl na mně – jsem chtěl zachovat i co nejvíce z opravdu původní omítky.
Práce na chalupě jsou mým koníčkem, proto jsem považoval za nesportovní zadat opravu nějaké profesionální firmě. Háček byl ovšem v tom, že jsem do té doby neměl s „výrobou“ plastických omítek naprosto žádné zkušenosti. Začal jsem tedy studovat literaturu a hledat, jak by se to tak asi mohlo (a mělo) dělat.
Příprava zdi k opravě byla poměrně jasná. Odloupat špachtlí uvolněné části vrchní omítky, oklepat kladívkem nesoudržné nebo zřetelně odfouknuté části jádrové omítky stejně jako celý sokl a větší část říms a ostění nebyl velký problém. Celou zeď jsem pak důkladně omyl tlakovou vodou. Po vyschnutí jsem znovu zkontroloval odfouknuté části, některé zase odstranil a pak zbylou omítku důkladně napenetroval akrylátem. Po těchto přípravných operacích se stala stará jádrová omítka čistou a poměrně soudržnou.
Nahazování nových omítek
V dalším kroku jsem nahodil na požadovanou tloušťku místa, odkud byla stará jádrová omítka odstraněna až na zdivo. K tomuto účelu jsem použil už hotovou jádrovou omítku (suchá maltová směs). Hladké kameny jsem předem nahodil cementovým „špricem“ a místa se silnější vrstvou omítky, která dosahovala až 10 cm, jsem nahazoval postupně, ve vice vrstvách.
Oprava římsy se také ukázala poměrně snadným úkolem. Chybějící části jsem nahrubo, a taky na několikrát, nahodil hrubou vápenocementovou maltou a do správného tvaru pak zformoval několika vrstvami jemné vápenocementové malty. Tu jsem natahoval pomoci dřevěné šablony.
Při vytváření drážek na nových plochách s obdélníky se mi po několika pokusech osvědčil tento postup: Nejdřív jsem celou plochu natáhl jemnou vápenocementovou omítkou a zahladil ji. Poté, co omítka mírně zavadla a nebyla již téměř plastická, jsem do ni vyřízl požadované drážky pomoci dřevěné šablony, opatřené na spodní straně kovovým nožem ve tvaru U.
Při opravách linky se čtverečky bylo samozřejmě nutné odstranit veškeré staré nepevné vrstvy vápenných nátěrů. Zkoušel jsem několik postupů a nástrojů – a nakonec se jako nejefektivnější ukázalo staré dláto. Nicméně bylo třeba pracovat opatrně, aby nedošlo k poškození vlastní omítky. Postup nebyl složitý, ale časově dosti náročný (a nepříliš zábavný). Rychlost postupu po „zapracování“ představovala asi 1,5 hodiny na 1 metr linky se čtverečky. Na opravu poškozených a chybějících drobných částí této linky jsem použil stavební lepidlo, které, pokud je použito v tenké vrstvě, nevysychá tak rychle jako jemná malta.
Ostění kolem oken jsem nakonec vytvořil tak, že jsem kolem nich připevnil dřevěný rám a do něj nahodil hrubou vápenocementovou maltu zhruba do tloušťky 30 mm. Po zatvrdnuti jádra jsem ostění zformoval do požadovaného tvaru jemnou vápenocementovou maltou, kterou jsem natáhl pomocí dřevěné šablony.
Jak se „kreslí“ ornamenty?
Způsob opravy výše popsaných částí fasády mi byl poměrně jasný. To však nelze říci o vytváření nových čtvercových psaníčkovitých ornamentů.
Nejdřív mě napadlo, že tyto obrazce o rozměrech zhruba 60 x 60 cm odliji a vzniklé „obkládačky“ na zeď přilepím, stejně jako se lepí normální obkládačky. Vytvořil jsem si negativní sádrový otisk jednoho nepoškozeného obrazce, z něj odlil pozitiv a z pozitivu připravil formu na odlévání. Po několika různých pokusech (a omylech) jsem byl schopen vyrobit poměrně kvalitní „obkládačku“ (největším úskalím bylo dosáhnout dobré pevnosti při minimální tloušťce). Nejlépe fungoval velmi jemný modifikovaný beton armovaný skleněnou perlinkou. Potud bylo vše v pořádku. Při zkušební montáži jsem však zjistil, ze takto vytvořená dlaždice s velmi přesnými obrysy obrazců a s téměř sklovitým povrchem vypadá na původní poměrně drsné omítce naprosto děsivě. Prostě pěst na oko. Zkušební obkládačku jsem tedy zase pěkně rychle odlepil.
Při druhém pokusu jsem chtěl – na radu specialisty opravujícího podobný typ omítky na jednom zámku – nahazovat vzorek do dřevěné šablony. Takže jsem podle formy, kterou jsem měl na odlévání „obkládaček“, vytvořil ze dřeva šablonu. Aby šla snadno a bez poškození malty zase z omítky vyjmout, mají všechny plochy mírný sklon. Povrch šablony je vyhlazený a celá je natřena několika vrstvami epoxidového laku.
Test šablony na zkušební zdi dopadl dobře. Při pokusu o použiti v reálu jsem však narazil na zcela neočekávaný problém. Přestože jsem se opravou fasády zabýval již téměř dva roky, nikdy mne nenapadlo detailně změřit velikost jednotlivých obrazců. Prostě jsem automaticky předpokládal, že všechny obrazce jsou stejné jako ten, co jsem použil jako formu. Jenže pravdou byl opak. Každý obrazec byl trochu jiný – a to ne o pár milimetrů, ale zhruba o 1 až 2,5 cm!!! Prostě každý obrazec byl originál. Šablona mi tedy byla zcela k ničemu, nové obrazce by plynule nenavazovaly na staré. Ale předělávat všechny – i ty dobré – se mi nechtělo. Takže slepá ulička.
Co psaníčko, to originál
Takže znovu: jakou technologii použít? Jedna věc mi už byla jasná. Jelikož je každý obrazec jiný – staří zedníci NEPOUŽÍVALI žádnou šablonu. Nakonec přišel další pokus, zcela ruční. Nahodil jsem oblast pro „obrazce“ na úroveň okolní omítky a vyhladil. Tato vrstva bude tvořit prohloubenou část obrazců. Po zatvrdnuti jsem vedle ní přitmelil dva svislé pásky z 1 cm tlustého polystyrenu a mezi nimi pak natáhl vrstvu jemné vápenocementové omítky a opět vyhladil. Na mírně zavadlou omítku jsem nakreslil tenkým tvrdým drátem požadovaný obrazec. Po dalším zavadnuti jsem „přebytečné“ části vyřezal a vydlabal na hloubku spodní vrstvy omítky. Celkem bezproblémový postup, výsledek byl velmi podobný původnímu provedení (možná, že to tak opravdu dělali). Stačilo mi jen krátké prkénko, nůž a dláto, které se ukázalo jako efektivnější pro odstranění malty z větších ploch. Vyzrálé obrazce jsem vždy mírně přetřel řídkou cementovou kaší, aby se obrysy „zakulatily“ a byly co nejpodobnější obrazcům starým.
Dalšími, již zcela jednoduchými kroky při opravě naší fasády byla penetrace celé plochy akrylátovou disperzí – za účelem vyrovnání savosti nových a starých částí, nátěr celé plochy základní akrylátovou fasádní barvou pro sjednoceni odstínu a nátěr fasádní akrylátovou barvou, pigmentovanou na tmavou žluť, tedy na odstín podobný tomu původnímu. Posledním krokem pak bylo vybarvení prohloubených částí omítky na bílo. Myslím, že se dílo podařilo. Říkali i sousedi.
Popisy k obrázkům
Po závěrečném nátěru ostění a říms jsou okna připravena k nasazení
Renovace omítky ve fázi začišťování části omítky nad římsou; sokl už je ukončen, římsy pod okny v různém stadiu rozpracovanosti
Tady právě vyškrábávám tvrdým drátem „psaníčka“ do zavadlé malty. Zdá se, že jsem zvolil správný postup
Sgrafita už jsou v konečné fázi úpravy – natřena základním nátěrem; šablona dole vypadá pěkně, ale byla zcela k ničemu
Autor fotografií: FOTO AUTOR
