Ve stopách předků

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Do Krkonoš se jezdí především kvůli zdolávání horských vrcholů a nádherné přírodě. Petr má Krkonoše spojeny s cestami na chalupu. Nejprve sem léta jezdil s rodiči, dnes už je sám váženou hlavou rodiny.

Petrovi rodiče kupovali chalupu v roce 1980. Byla zralá na zbourání. Tatínek se ale rozhodl spravit střechu (a to také udělal) a tím o jejím osudu rozhodl. Zkuste zbourat dům s právě opravenou střechou! To přece nejde. Dalším krokem k záchraně stavení byla výměna shnilých trámů ve stěnách. Původně totiž tohle stavení bylo roubené a mělo prkenný obklad. Dnes jsou stěny až na jednu příčku vyzděny. “Rodiče těmito zásahy chalupu zachránili. Stále ji opravovali, vylepšovali a udržovali,” říká Petr, který nás spolu se svou ženou Alenou do Krkonoš pozval. Teprve on, když chalupu zdědil, se odhodlal k radikální změně a důkladné rekonstrukci. Vlastně k tomu byl donucen okolnostmi.

“Byl leden, venku spadly teploty na minus třicet stupňů a v chalupě popraskaly rozvody vody a topení. Obojí bylo nutné opravit. A když už se sáhlo na potrubí, nebylo těžké navázat přestavbou nevyhovující koupelny, v jejíž podlaze léta zela díra na bazének, na jehož stavbu nikdy nedošlo. Havárie byla tím správným impulzem k zahájení modernizace. Najednou jsem si uvědomil, že začalo 21. století a že existují pokrokové technologie, a tedy i nové možnosti, jak chalupu vytápět a obsluhovat,” zamýšlí se náš hostitel.

A protože měl štěstí na odborníky, kteří dokázali dobře poradit, nadšení ho neopustilo. Brzy následovala druhá vlna oprav, kdy se nejenom “dotahovalo” mnohé z prvních předělávek, ale došlo i na dosud nedotčené prostory. Než se však dostaneme k podrobnostem, pojďme se seznámit s historií sto padesát let starého stavení.

Vzpomínky na předchozí majitele

Chalupa leží na území, které kdysi obývali Němci. Ve vsi stály tři hospody a jedna z nich se provozovala i v této chalupě. Kromě pohostinství tu bylo i řeznictví. Majitelem byl pan Tippelt. Patřil k těm, kdo byli po druhé světové válce odsunuti.

Petr prochází chalupou a ukazuje: “Vlevo byl lokál, kde se nalévalo a tancovalo při muzice. Vpravo byl řeznický krámek. Na konci chodby vedoucí napříč domem zůstal dodnes funkční komín s udírnou.” Když otevře dvířka ve zdi, silně to zavoní. Tyč, kde kdysi visely štráfky uzeného, slanina a vuřty, však zeje prázdnotou. Nezbývá než pokračovat v prohlídce.

Vstupujeme do sklípku, kde se skladovalo mléko. A vedle jsou ještě dveře do poměrně velké kotelny. Tady se porážela zvířata, zpracovávalo se tu a uskladňovalo maso a také tady ležely sudy s pivem. Dnes tu je moderní kotel na dřevo a uhlí a také elektrokotel. Petr upozorňuje i na drobné pozůstatky minulosti: háky ve stropě, na něž se věšelo maso, a kanálky po obvodu místnosti. Ty sloužily k odvádění krve z usmrcených zvířat.

Kotelna je zajímavá i z dalšího důvodu. Dá se jí projít až na druhý konec stavení. “Chalupa stojí přilepena ke skále. Když se můj otec rozhodl vybudovat průchod mezi kotelnou a stodolou, došlo i na trhací práce. Ale díky tomu přibyly dva sklípky – na uhlí a na nářadí. Kolem nich se dá suchou nohou projít do stodoly, což je praktické zejména v zimě.”

Léta ubíhají rychle jako voda v horském potoce. Lidé přicházejí, odcházejí, mění obydlí k obrazu svému i k obrazu doby, v níž žijí. Od času pana Tippelta se v chalupě řeznictví ani hospoda neprovozují, přesto tu na něj zůstává silná vzpomínka. Stejně tak na Petrovy rodiče, kteří stavení zachránili před rozpadem. Petr vnímá stopy, které tu po sobě zanechali – jak tatínkovy stavební zásahy, tak věci, které pořizovala maminka. Tři houpací křesla, skleník v sednici a v něm skleničky a hrnečky, které jsou uspořádány tak, jak to dělala ona.

Seknice jim stačí

Petr a Alena ve zvelebování chalupy úspěšně pokračují. Vezmeme to postupně. Základem příjemného žití v jakémkoliv domě je přiměřené teplo a dostatek teplé vody. Obojí je skvěle vyřešeno.

“S topením mi radil inženýr Šupčík. Můžu přepínat mezi kotlem na pevná paliva a elektrokotlem, který se dá ovládat přes mobil a využíváme ho na temperování a také na ohřev teplé vody. Kromě toho jsou ve světnici kachlová kamna s teplovodní vložkou, kterou nám zase doporučil kamnář Milan Bartoš ze Dvora Králové. Kdykoliv zatopíme, ohřívá se voda. Oběhové čerpadlo ji dostane do jakéhokoliv kohoutku v domě.

A ještě tu jsou lokální kamna – sporák v kuchyni a kamna Bullerjan v pokoji pro hosty. Chalupa je však příliš velká a není praktické vytápět ji celou. Je proto rozdělena na tři zóny, v nichž topíme podle potřeby,” vysvětluje chalupář. “Do první patří světnice, do druhé podlahové topení v místnosti pro hosty, koupelně a chodbičce před koupelnou a ve třetí je podkroví. Třízónové vytápění vymyslel pan Šupčík a funguje výborně.”

Většinu času tu nyní chalupáři tráví ve dvou, respektive ve třech, počítáme-li i jejich labradorku. Ačkoliv je chalupa plná postelí, stane se, že zůstanou i přes noc v seknici (jak největší místnost po krkonošsku nazývá Petr), kde mají rozkládací pohovku, na níž se dá přespat. Právě v seknici byl za hospodského Tippelta lokál s nálevnou. Z původního vybavení zůstala jen kachlová kamna a z druhé strany, v kuchyni, sporák s kachlovým obkladem. Obě topidla nedávno prošla renovací. “Ležení vedle kamen je přistavěno nově. Pan architekt Lešetický, kterého jsem k rekonstrukci přizval a který v chalupě ledacos chytrého vymyslel, nechal zrušit kouřovod vedený horem místnosti a ukryl ho pod ležením imitujícím pec.”

Seknice je propojena s kuchyní. Kromě starých kamen je v ní nová linka a stůl se židlemi. Z kuchyně se dá projít do zadních místností – nově udělané koupelny a záchodu a původního sklípku a kotelny.

Podkroví s tajuplnými spacími kouty

Jakmile se do Krkonoš vypraví dcera Kristýna nebo přijede sestřina rodina s dětmi, je důvod zatopit ve třetí zóně. A také tu otevřít okna, vyvětrat a zkontrolovat, zda je všechno nachystáno tak, jak má být.

Když Petrovi rodiče chalupu koupili, byla pod střechou klasická půda na seno a jeden pokojík nad lokálem. Zobytnění dalších prostor je jejich zásluha. Většinu zabírá velká otevřená místnost s velkoryse pojatým posezením. Každého ale zaujmou tři dvoulůžka zabudovaná do střešní šikminy. Všechna jsou opatřena dvířky a lampičkami. Takže nejenom že jsou peřiny uklizeny raz dva, ale i spáči v nich se mohou “uklidit” před světem.

“Tyto budníky vymyslela moje maminka,” usmívá se Petr. “A všechny děti se tu rády zavírají,” se smíchem dodává Alena. Při prohlídce dalších dvou místností vyjde najevo Alenin koníček. Paní domu zařídila interiér chalupy stylovým nábytkem a doplňky a dosáhla takového výsledku, že by se za něj nemusel stydět designér-profesionál. Jestli si představujete, že dostala neomezenou kasičku, přijela do obchodu a jen ukazovala: chci to, to a ještě tohle, nemůžete se víc mýlit. Alena nakupovala přes inzeráty, navštěvovala blešáky, a když to bylo potřeba, starý nábytek nechala zrenovovat nebo se do jeho renovace pustila sama.

“V chalupě se moc zařízení nedochovalo. Kus po kuse jsem dokupovala po internetu a po různých bazarech. Často jsem si říkala, že pro některé věci z blešáku ani nemám uplatnění a nevím, co s nimi. Příjemné však je, když přijedete na neznámou adresu a tam zjistíte, že se o prodávanou věc majitelé moc hezky starají a že je ve výborném stavu.” Ačkoliv je v každém pokoji nábytek z trochu jiné doby, všechno k sobě ladí. Alena si nepotrpí na přemíru zdobných drobností, díky čemuž interiér chalupy působí vzdušně. Spíš nechává vyniknout dekory na textilních doplňcích, ale i ty kombinuje uvážlivě a s citem.

Pokoj pro hosty

Zbývá poslední zastávka – pokoj pro hosty v přízemí. Podle stropní stájové klenby a kamenných zdí se dá rychle odhadnout, jakému účelu dříve sloužil. Z části to býval chlév, z části malý krámek, kde se prodávalo maso. Petrovi rodiče prostor propojili a pokusili se z něho udělat hostinskou místnost. Přes veškeré úsilí v ní nikdy nikdo nebydlel. Byla tu totiž stále zima.

“My jsme se rozhodli ji konečně uvést v život,” konstatuje Petr. “A od toho se přestavba odvíjela. Kamennou stěnu jsme odizolovali nerezovou deskou. Na podlahu jsme položili podlahové topení. Místo původních cihel přišly nahoru půdovky z nebuželské cihelny. Nebylo to úplně jednoduché, protože přímo pod podlahou je skála, která nešla rozbít ani sbíječkou. Výšku podlahy jsme jí proto přizpůsobili.”

Dnes k pokoji pro hosty patří i vlastní sociální zázemí. A majitelé jsou spokojeni, místnost je plnohodnotně využitelná a je v ní teplo!

Slovo závěrem

Přestavba v chalupě Petra a Aleny trvala dva roky. Petr vzpomíná: “Jezdil jsem z Prahy do Krkonoš každý víkend. Vyrážel jsem brzy ráno, protože už v sedm jsem chystal snídani pro řemeslníky, kteří dělali bourací práce. Po nich přišli zedníci, pak různí specialisté. Část jsme dělali svépomocí. Kdyby tehdy v zimě voda nepraskla, nedošlo by k tomu.

Velmi si cením spolupráce s architektem Lešetickým. Sám nemám dar něco vymýšlet, ale on vždycky přišel s nějakým zajímavým řešením a poradil si i s kouty, s nimiž jsem si nevěděl rady. Uklidnil nás, i co se týká vzhledu chalupy zvenku. Horní část štítu je totiž obložena úzkou půlkulatinou, což není úplně nejhezčí, a obložky oken jsou i na zděné části, kam nepatří. Dlouho jsem nad nimi váhal, ale pan Lešetický nám řekl, ať obojí necháme, stejně jako hliníkovou krytinu na střeše. Nejvíc mě ale potěšila teta, sestra otce. Přijela na návštěvu a řekla: Tatínkovi by se to líbilo. Ano, snažíme se pokračovat v tom, co rodiče začali.”