U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Hrnčíři nejsou na vymření
Kategorie: Volný čas | Autor: Iva Tvrzová
Zamysleli jste se někdy, když jste upíjeli ze svého oblíbeného keramického hrníčku, jak vlastně takový kousek nádobí vzniká? Stejně jako před staletími jej vytvořily ruce šikovného hrnčíře.
Hrnčířské řemeslo je jedno z nejstarších, kterému se člověk naučil. V čem by naši předkové uchovávali potraviny a připravovali jídlo, nebýt keramiky? Všechny ty sádelňáky, džbány, drátované hrnce, pekáče či lívanečníky, které možná zdobí i vaši chalupu, našim prababičkám běžně sloužily. A sloužily dobře. Kdo má doma staré formy na pečení, nedá na ně většinou dopustit. A proto si troufám tvrdit, že ani ve třetím tisíciletí hrnčíři určitě nevymřou. O jejich zboží je stále zájem – a nejen o pěkné hrnečky, plastiky a keramiku pro stolování, ale také o užitkovou kameninu na vaření a pečení. Ale víte co? Pojďte se s námi do jedné rodinné hrnčířské dílny, kde takové nádobí dělají, podívat.
Kam chodí hrnčíři na hlínu
Dílna Michala Kalfuse v Říčanech u Prahy zabírá celé přízemí rodinného domku. Je to několik místností, kde v jedné je hrnčířský kruh s hlínou na točení a část rozpracovaných výrobků. Ve velké dílně stojí nejdůležitější zařízení – dvě elektrické pece na vypalování keramiky. První je určena na tzv. předžah, druhá na ostrý výpal. Jsou tu police s formami, výrobky, které schnou před prvním výpalem i ty, které už čekají na glazuru a ostrý výpal, zásoby materiálu na licí hmotu, glazury. Vedle je pak sklad hotových výrobků.
Když jsme se zmínili o hrnčířské hlíně… “Skutečně si ji každý hrnčíř sám kope a zpracovává?” zajímá mě. Pan Kalfus se usměje: “Pokud vás výroba keramiky živí, musíte jí vyrobit a prodat určité množství – a to se nedá, pokud byste si ještě sami kopali hlínu, zpracovávali ji a nechávali delší dobu uležet, jak se to dělalo dříve. Dnes hrnčíři jako já hlínu – tedy točírenskou hmotu a práškovou směs na licí hmotu – kupují od výrobců. Namíchat správný materiál je umění, liší se podle způsobu zpracování, teploty výpalu i používané glazury.”
Od kruhu k peci
Procházíme dílnou a Michal Kalfus vysvětluje. Na hrnčířském kruhu se vyrábí pouze určitý sortiment: hrnky, džbánky, talíře, bábovky. Oválné nebo hranaté tvary, jako pekáče apod., se tvarují ručně. Pláty hlíny se vytlačí na strojku, který připomíná strojek na nudlové těsto. A nádoby s členitým či reliéfním povrchem, jako některé pečicí formy, třeba beránek, se odlévají do sádrových forem. Po několika hodinách se vyklopí a nechají schnout. Další postup je u všech výrobků stejný – jdou do pece na předžah – tady používají teplotu 900 °C. Pak přijde na řadu glazování, na které hrnčíř bere stříkací pistoli. Právě různé barvy nebo vzory glazury dodávají výrobkům osobitý vzhled. Ten se ale projeví až po ostrém výpalu, protože tekuté glazury jsou nenápadně světlé. Ostrý výpal probíhá při teplotě o 300 °C vyšší než předžah, v tomto případě tedy 1200 °C. Doba výpalu a chladnutí pece záleží na její velikosti, množství zboží… Tady trval asi 8 hodin, pak pec tři dny chladla. Přišli jsme právě k tomu, když se otvírala a syn Tomáš nádobí rovnal do krabic.
Co to je kamenina
Možná vás napadne řada otázek: Jaký je rozdíl mezi keramikou a kameninou? Proč má většina hrníčků pestrou glazuru, kdežto nádobí do kuchyně jen nevýrazné barvy? Jak to, že některé nádobí vydrží léta a jiné se hned otluče?
Dozvídáme se, že keramika se rozděluje podle tvrdosti – nejměkčí je pórovina, vypaluje se na 1120 až 1160 °C a nejsnáze se otluče. Tuhle teplotu snáší také spousta barevných glazur. Pak jsou polopórovina a kamenina, ta vzniká výpalem od 1200 °C výše. Je odolná, pekáče a pečicí formy se dělají právě z ní. Škála glazur, které by mohly do tak horké pece, ale není tolik bohatá, a ty výrazně barevné, třeba červená a oranžová, jsou mnohem dražší než hnědá, béžová, modrá a zelená. I proto je moc keramiků nepoužívá. Pak už následuje poloporcelán a porcelán. S ním pracuje minimum hrnčířů.
Specialitou jsou pečicí formy
Když se rozhlížíme po dílně, vidíme především pekáče, bábovky, koláčové formy. Michal Kalfus k tomu říká: “Zpočátku jsme dělali hrnky, džbánky. Trh se ale začal naplňovat, konkurence rostla. Aby dílna mohla dál fungovat, museli jsme hledat sortiment, který není rozšířený. A protože mě baví vaření, byl jen krůček k pekáčům a pečicím formám. Snažíme se vycházet z tradiční české výroby, ale jak se mění způsob přípravy jídel, musíme nabízet i nové věci – příkladem jsou malé pekáčky na zapékání. Děláme i pekáč na husu, ale přizpůsobený velikosti dnešní trouby.” Výborným nápadem jsou ucha pekáčů, umístěná šikmo v rozích, aby nepřečnívala tvar nádoby. “Nejvíc na odbyt jdou formy na pečení. Neděláme je jen v tradiční hnědé, zákazníci chtějí i barevnější – máme modré, zelené, béžové.” Opravdu kouzelné jsou formy s krásně vzorovanou glazurou uvnitř. “Nesnažíme se ale vymýšlet zbytečné kudrlinky, náš výrobek musí v kuchyni především sloužit,” uzavírá pan Kalfus.
www.hrncirstvi.cz
***
Kam na hrnčířské trhy
6. – 7. 5. Hrnčířské a řemeslné trhy Beroun
27. 5. Hrnčířské trhy Kostelec n. Černými lesy
24. 6. zámek Ploskovice začátek července – Praha na Kampě
16. – 17. 7. skanzen Veselý kopec
9. – 10. 9. Hrnčířské trhy Beroun
16. – 17. 9. Kunštát www.hrncirsketrhy.cz
Popisy k obrázkům
1 Část sortimentu pekáčů, zapékacích nádob a pečicích forem. Co si vybrat dřív?
2 Pan Kalfus vyndává z keramické pece vypálený pekáč
3 Tak se rodí bábovka, forma na nejoblíbenější český moučník
4 Zákazníci si žádají i barevnou kameninu – tady je zelenobílá
5 Nádobí čeká na glazuru a ostrý výpal, vpředu kádě s glazurami
Autor fotografií: FOTO PAVEL VESELÝ
