U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Běh na dlouhou trať
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Moje přítelkyně Hana jezdila od mládí s rodiči na chatu. Nikoli na vlastní, ale podnikovou, kde se nedalo nic vylepšit ani předělat k obrazu svému.
Bylo to prý chataření vpravdě pionýrské. „Svítilo se petrolejkou, pro vodu se chodilo 400 metrů k pumpě na okraj osady, záchod byl suchý, všude táhlo a hlavně v noci tam byla pěkná zima,“ vzpomíná. „Přesto tam bylo krásně. Chata stála na stráni u lesa – a pod ní se prostíralo údolí s voňavými loukami. Naproti na kopci stál kostelíček, kde kostelník každý večer zvonil.“
Chatařem „na čekané“
Hana neměla život jednotvárný. Její náročné povolání vyžadovalo časté služební cesty, což nebylo s dvěma malými dětmi jednoduché zejména po rozvodu. V městském prostředí se přidaly problémy s průduškami, a tak se vzpomínky na chatičku v idylickém prostředí u lesa vracely čím dál častěji.
Na koupi vlastní chaty však nebylo ani pomyšlení. Něco sice měla našetřeno, ale to by stačilo nanejvýš na zahradní chatku. „Když jsem se doslechla od známých o možnosti koupit levně malou parcelu u Turnova, hned jsem se do kraje, který jsem měla ráda, rozjela. Pozemek pod strání prosycené vůní borovic se mi okamžitě zalíbil. A tak jsem jej před dvaceti lety koupila. Dál se uvidí,“ říkala jsem si.
Na jejím kousku stráně stála pod lesíkem stavební bouda na nářadí a materiál. Velmi rychle se proměnila v ložnici s palandou, jídelní koutek, kuchyňku a koupelnu. „Nikdo by nevěřil, co se vejde na 3 x 3 metry. Protože bouda stála ve svahu na kůlech, zabednili jsme spodek a nářadí uložili tam. A už jsme mohli jezdit na chatu.“
Místo pro opravdickou stavbu bylo sice vykolíkováno, ale nechtěla nic uspěchat. Otec technik ji naučil logickému uvažování, a tak se nejdřív starala o zdroj vody. Té je přece zapotřebí spousta už při stavbě – o budoucí kuchyňce a WC nemluvě.
Chaty roztroušené po stráni byly připojeny na místní vodovod, ale povolení na další přípojku nebylo možné získat. Obec má totiž každé léto problémy s nedostatkem vody. K jejímu nejbližšímu zdroji, k potůčku, bylo daleko, a tak přišli na řadu proutkaři. V údolí teče říčka, proto Hana doufala, že tam někde voda bude. Byli pozváni dva nezávislí proutkaři a oba byli úspěšní. „Shodli se na trase pramenu – jeden ho našel výš, druhý níž ve svahu. A stejný názor měli i studnaři. V sedmnácti metrech se voda objevila, pramen je dostatečný. Byla jsem šťastná a zaplatila první částku z obálky nadepsané Na chatu.“
Kopáčem, přidavačem i polírem
Po roční pauze vydala další částku – za elektřinu. Samozřejmě ještě ne za spotřebu – nebylo co spotřebovávat. Když zkusila sama kopat rýhu pro položení přívodního kabelu, brzy to vzdala. Na „výplatním seznamu“ tedy přibyla mzda pro dva kopáče, elektrikáře a do položky „materiál“ několik tisíc za 70 metrů kabelů s napětím 220 i 380 V. A zjara roku 1987, po třech letech od koupě pozemku, se začaly kopat základy.
Na hrubou práci Hanka zase najala kopáče. Ale jámu bylo třeba po nich urovnat, začistit a vydobýt kameny, s nimiž se chlapi nezdržovali. Měla čas, protože z podniku, kde mnoho let pracovala, nakonec odešla. Snažila se najít zaměstnání, aby bylo na živobytí i na stavbu, ale neměla štěstí. Nakonec se rozhodla jít „na volnou nohu“ a navrhovat interiéry. Přátelé říkali, že tak může vydělat víc než u firmy. A bude mít čas fungovat i jako stavební dozor…
Zhruba po dvou letech, když se obálka zase začala plnit, najala stavební firmu. „Nabízeli relativně levné služby, tak jsem bez ověření jejich umění souhlasila. To jsem ještě netušila, že šlo o jejich první stavbu,“ směje se dnes Hanka své důvěřivosti. „Vybetonovali základy, na ně základovou desku a vyhnali vzhůru suterén. Myslela jsem, že je další etapa za mnou. Sousedi ale referovali, že základy nebudou stát za nic, protože tam prý strčili všechno, co bylo po ruce, jen ne pořádnou izolaci. Pro jistotu jsem pozvala soukromého zedníka, ať se na to koukne. Pokýval hlavou, přivedl si ještě pár pomocníků a celý suterén včetně křivých stěn předělali.“ Snažila se být alespoň obden na stavbě a být zedníkům k ruce. A odpoledne se vracela vlakem domů za dětmi. Když je uložila, pracovala na vlastních zakázkách. Na prahu devadesátých let o ně nebyla nouze. Proto se začala na výstavách konečně rozhlížet, jaká chata by se na její svah hodila. Objevila ji v Brně, kam jezdívala na veletrhy spotřebního zboží. „Dřevaři ze Slovenska tam přivezli stavbičku s názvem Poniklec. Hned jsem věděla, že je to ona.“
Když se úsporně poskládaná chata objevila na místním nádraží, uprosila známé, zda by ji na nějaký čas neuskladnili ve volné stodole. Na montáž musela zase našetřit. Za rok, který utekl jako voda, mohla povolat montážníka ze slovenské firmy. Požadoval k ruce čtyři pomocníky, ale ti se našli v rodině a mezi přáteli.
Větší problém však byl sehnat zedníky, kteří by uměli postavit komín. Ve střeše totiž zela díra, k níž vytáhli chlapi při montáži komínovou vložku. Aby do ní nepršelo, Hanka přes ni přetáhla igelit. „Komín čekal na obezdění a vytažení nad střechu další rok. Nakonec ho postavili Slováci, kteří tady montovali drůbežárny. Byli ovšem neustále v náladě – a pod vlivem vícestupňových tekutin vznikl i můj komín. Zepředu je rovný, ze strany ovšem mírně do oblouku. Ale drží. A táhne slušně.“
Jak vylepšit Poniklec
Chatu, v níž jsme byli loni zjara návštěvou, však neodlišuje od ostatních toho typu jen „ladný“ komín. „Především jsem vyměnila kuchyňku s koupelnou. Mám takhle víc světla i místa. Za komínem, kde měla kuchyň být původně, se tak tak vejde sprchový kout se záchodem. Sololitové příčky jsem vyhodila a nechala je normálně vyzdít. Pak tesař protáhl v patře o metr balkon. Vznikla teráska, kde se příjemně sedí a dají se větrat peřiny.“
A když už byla Hanka v ráži, nechala přimontovat ještě polovinu stropu. Část totiž byla otevřena až do krovu a v podkrovní ložničce se směstnali jen dva spáči. Dnes se tu vyspí pohodlně čtyři. Aby byl výstup pohodlnější, nahradily žebřík mlynářské schody. O dřevěné obložení se postaral šikovný truhlář. „Dokonce sám přivezl palubky. Já jsem měřila a přímočarou pilkou řezala, on přitloukal.“
Když jsem jednou v podzimním houbovém čase u kamarádky přespala, byla jsem překvapena, že se v chatě po večerním zatopení v bulerjanu udrželo až do rána pěkně teplo. A dozvěděla jsem se, že to je nejen díky výkonnosti kamen. Tenkrát, když přitloukali palubky, nechala totiž Hanka do mezery za obložením nafoukat Tempelan, což je vlastně rozemletý papír. I za tohle vylepšení jsem složila chatařce hold.
Hotovo nebude zřejmě nikdy
Stavba byla zkolaudována v roce 1996. Ale hotová? To prý asi nebude nikdy. Omítka suterénu, který je přece jen stále trochu vlhký, by potřeboval generálku, po novém nátěru volá i dřevěný plášť, tu a tam odpadne ze zábradlí balkonu prkénko… „Vím, že je celá chata udělaná trochu diletantsky,“ přiznává majitelka. „Já jsem se na ní totiž teprve vyučila. Kdybych stavěla dnes, věděla bych, čemu se vyhnout, nebo co udělat jinak. Ale už bych do toho asi znovu nešla. Z penze nezbývá ani na opravy a přiznám se, že přivýdělek z brigád padne spíš na cestování, které jsem kdysi zanedbala,“ svěřuje se na závěr.
Ale to je jeden dva týdny do roka. Obvykle jen co se „zlomí“ týden, balí baťůžek a už se těší na chatu. Navzdory tomu, že ji tady čeká nelehké sekání svažitého trávníku, který je samý mech a moc se líbí krtkům a divokým ostružinám, a že musí často napravovat spoušť, kterou mezi květinami a keři nadělají srny, nebo navzdory strachu ze sršňů, jímž se okolo chaty taky líbí.
„Víkend v Praze – pokud není zrovna nějaká zajímavá akce nebo výstava – mě vůbec netěší. Neumím sedět doma, musím ven. V pátek běžím na vlak a i když cesta trvá dvě a půl hodiny, jedu zase. Udělám si malé pětikilometrové nebo velké desetikilometrové kolečko, dýchám ten nádherný vzduch a je mi dobře.“
Popisy k obrázkům
Kamenný sklípek stavěla chatařka sama – aby bylo po ruce suché dřevo
A tady na nás Poniklec vystrkuje svůj protažený balkon
Když vysvitne slunce, je na stráňce pod lesem moc krásně
I kuchyňka je připravena přijmout více strávníků; nejvítanější jsou prý vnoučata
Když přijedou přátelé, taky se tu hraje a zpívá
A bulerjan poctivě funí své teplo do všech stran…
Když to počasí dovolí, servíruje se u tohoto stolku na balkoně
Chatařka zajímavě vyřešila upevňování okenic, které se při odjezdu spustí na okna shora
A ještě pohled do nadokenního prostoru
Zeleninu, rododendrony i azalky Hanka kvůli srnám zlikvidovala a věnuje se hlavně trávníku a skalce
Na tmavém kameni zídek to polštářům skalniček moc sluší
Autor fotografií: FOTO MARTIN MAŠÍN
