Chalupa na samotě u potoka
Tentokrát jsme se na návštěvu vydali do západních Čech, do Karlovarského kraje. V pahorkaté krajině plné lesů, luk a skal našli svou vysněnou chalupu Marie s Alešem.
Přestože je kraj proslulý lázeňstvím a cestovním ruchem, jde o starobylou kulturní krajinu, která má kromě Slavkovského lesa ještě na osmdesát chráněných lokalit všech kategorií, jako jsou rašeliniště a slatiniště s vývěry minerálních vod, naleziště perlorodky říční, rozmanité geologické lokality a podobně. Když jsme sjeli z dálnice, projížděli jsme kolem polí a luk i lesnatou cestou. Nakonec jsme narazili na potok s můstkem, u kterého příjezdová cesta končila. Na svahu mezi stromy jsme uviděli bílou chalupu s šedorůžovou střechou. Není divu, že se tu našim hostitelům zalíbilo. Ale to již po můstku přicházela paní Marie a zvala nás dál.
Jak to začalo
Prošli jsme pod korunami stromů a po svahu jsme se dostali k majestátnímu kamennému domu. Upravený pozemek i dům, z něhož přímo dýchá historie, prozrazují, kolik práce tu již bylo odvedeno. Jak už to tak bývá, vše začalo tím, že Marie s přítelem, který byl v době naší návštěvy na dovolené, hledali klidné bydlení na důchod.
Z hostitelčina vyprávění se dozvídáme, že Alešovi v dětství učarovaly jižní Čechy a dával přednost tomuto malebnému kraji. Marie proto procházela nabídky realitních kanceláří, ale hledala i jinde. A jak se tak probírala inzeráty, jednoho dne uviděla fotografii chalupy s hrázděným štítem mezi stromy. Byla to láska na první pohled i proto, že stavení stínil také statný javor a jasan jako u Mariina rodného domu v Podkrkonoší. A tak se s přítelem jeli na nabízenou nemovitost podívat.
Obec, za níž se malá samota s domem nacházela, je obklopena loukami a lesy, z nichž vystupují nevysoké kopce. Ty od sebe oddělují okolní vesnice, takže příchozí má pocit, že se ocitl hluboko uprostřed přírody. „To se nám líbilo a chalupu jsme koupili,“ vzpomíná Marie.
Tichá samota nedaleko města
Chalupa se nachází za obcí, mimo turistického ruchu a přitom asi deset kilometrů od Karlových Varů. „Místo má bohatou historii, vznik vesnice se datuje do dvacátých let 17. století, naše chalupa patří k těm nejstarším,“ říká paní Marie, která zmínky o chalupě našla v místním zpravodaji. Původní obyvatelstvo bylo většinou německé a první chalupníci pracovali jako uhlíři, dřevaři a rolníci, později i havíři. Nedaleko stával také mlýn, později přibyla pila.
Obcházíme spolu okolo domu postaveného na svažitém pozemku tak, že obytné patro je přístupné po schodišti z přízemí, ale zároveň i přes terasu ze zahrady. Starobylá hrázděná chalupa odpovídá architektuře tohoto kraje. Konstrukce hrázdění se objevuje ve štítech, kde je doplněna prkenným obkladem.
Obytné patro i kdysi hospodářské přízemí jsou zděné. Původní dům byl kamenný, pozdější dostavby jsou již cihelné. Marie vzpomíná: „Když jsme si chalupu přijeli prohlédnout, na povrchu vypadalo vše v pořádku, zdálo se, že bude nutné vyměnit jen podlahy v kuchyni. Nakonec jsme pořizovali nové podlahy do všech obytných místností a museli jsme se pustit i do dalších úprav, s nimiž jsme nepočítali.“
Prosluněné patro
Do domu jsme vešli z terasy v zahradě. Ocitli jsme se v místnosti, které Marie s Alešem říkají letní obývák. Z něho se vychází na zmíněnou terasu, najdeme tu dvířka do malé spížky a vstupuje se odsud do kuchyně s jídelnou. A na prostornou podestu, z níž vede poměrně příkré a úzké schodiště do přízemí, jsou tu i dveře do ložnice a do pracovny pána domu, která má krb. Nad podestou je další schodiště, přístup na půdu s padacími dvířky.
„Půda stále ještě patří zvířátkům,“ směje se Marie. „Museli jsme totiž nechat ve štítě otevřené okno, protože se tu v loňském roce usadily vlaštovky. Letos se vrátily a dobývaly se dovnitř, tak jsme jim raději otevřeli okenice. Spolu s vlaštovkami se tu zabydlela také kuna, ale z té tolik potěšení nemáme,“ ujišťuje nás, zatímco vstupujeme do kuchyně s jídelnou.
Kuchyně s výhledem do zeleně
Z oken útulné kuchyně vidíme do zelených korun stromů i do kvetoucí zahrady. Obdivujeme stará kamna a dozvídáme se, že při koupi nemovitosti nebyla funkční a původně stála na kovových nohách. Noví majitelé pozvali na pomoc kamnáře. Ten nohy odstranil, kamna podezdil a zprovoznil. Povídáme si a hostitelka připravuje kávu a čerstvě upečené koláče. Ty ale upekla v troubě elektrického sporáku, který vaření a pečení usnadňuje v horkých letních dnech. Staré vybavení chalupy po předchozích majitelích doplňuje nábytek a doplňky z předchozích bytů a říká, že ještě vše není podle jejich představ. Přednost ale zatím dostaly stavební úpravy.
Během vyprávění vlétl do místnosti hnědý motýlek, obletěl stůl, postupně na nás usedl a pak zkoumal celou místnost. „To je hnědásek chrastavcový, tady jsme v jeho chráněné lokalitě,“ představuje Marie zvědavého hosta, který se mezitím vrací do zahrady plné květů.
S řemeslníky i vlastními silami
Všímáme si, že v části chalupy byly staré stropy vyměněny za nové dřevěné, ve zbytku místností zase majitelé museli zespodu původní rákosový strop zpevnit. Marie sama vybílila všechny zdi.
S prací truhláře, pana Josefa Růžičky z Hroznětína, který zhotovil domu na míru také všechny dveře, byla Marie velmi spokojena. Ptáme se, jak je chalupa vytápěna v zimních měsících. „Jsou tu kamna v kuchyni a krb v pracovně. Ty ale chalupu v mrazech dostatečně nevytopí, a tak je v každé místnosti ještě samostatné vytápění elektrickými akumulačními kamny,“ říká Marie. A přiznává, že měli obavy z celkové stavební rekonstrukce, která by vyřešila vytápění všech místností z centrálního místa.
Terasa na střeše
Ze vzdušného letního obýváku vycházíme na terasu, která je vlastně střechou sklípku a kolny na nářadí. Původní obyvatelé je postavili v místě odkopaného svahu zahrady. Z jedné strany na ně navazuje prostor s dřevníkem, který ústí do zeleného dvora s posezením pod horní zahradou, kterému rovněž ustoupil svah. Místo je vyztuženo kamennou zdí.
Z druhé strany je zpoza domu přístupný anglický dvorek, rovněž zpevněný stěnou z kamene. Tady ještě na majitele čeká spousta práce, protože tu Aleš s Marií objevili zazděná dvířka do sklípku, který zatím ještě nezprovoznili.
Technické přízemí
Jak tomu u starých chalup bývalo, obytná část navazovala na hospodářské stavení. V přízemí se nacházel chlév, stodola a komory. Předchozí majitel ještě odhalil tajemství, o kterém při koupi chalupy neměl ani tušení. Když při úklidu a úpravách vstupní části odtáhli od stěny starou těžkou skříň, objevily se za ní dveře. Za nimi se nachází místnost, která celá sloužila jako pec.
„Aleš tady chce vybudovat vinný sklípek, ale stihli jsme upravit teprve jen část prostoru. Práce je zatím časově nad naše síly. Musí se tu hodně bourat, sanovat a penetrovat zdivo, všude jsou tu saze,“ ukazuje majitelka na stěny.
Protože chalupu pořídili před osmi lety, velkou část přízemí a obytného patra již proměnili podle svých představ. V přízemí tak najdeme pokoj s krásným výhledem do zeleně, prostornou koupelnu, toaletu, komoru. Vstupuje se odtud také do kolny, do vodárny s bojlerem, která čerpá vodu z vlastní studny. Chlév zatím slouží jako skladiště a čeká na úpravy.
Kouzelná zahrada
Dům obklopuje krásná zahrada plná stromů, keřů a květin. Po fasádě se pnou růže, do truhlíků v oknech Marie vysadila petúnie a muškáty, na jiném místě najdeme ve velkém květináči oleandr nebo fuchsie. Za domem je také užitková zahrada. „Výběr květin a rostlin jsme museli podřídit nepravidelné péči a také místním rozmarům počasí. Jsme tady v kotlině, kde klima ovlivňuje hlavně Stanovická přehrada. Někdy se tu objeví mrazík již v srpnu a dokáže zničit kytky v oknech,“ posteskne si. Nutno dodat, že krásně udržovaná zahrada se spoustou romantických zákoutí žádné stopy škod nenese.
Pod zahradou teče potok, u kterého si Marie s Alešem vybudovali příjemné místo s lavicemi a ohrazeným ohništěm pro posezení u ohně. Díváme se na klidnou hladinu potoka a vnímáme romantickou atmosféru místa. „Teď je to skutečně idylka,“ ujišťuje nás Marie. „Ale věřte, že se potok v deštích dovede proměnit v pěkně divokou vodu. Nedávno se rozvodnil tak, že nám odnesl můstek a museli jsme nechat postavit nový,“ říká Marie, když nás vyprovází po cestě k autu.
text: Helena Štětinová
foto: Vladimír Hájek