U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Chalupářem na faře
Kategorie: Návštěva | Autor: Jan Hocek
Přestože počet chatařů a chalupářů u nás dosahuje miliónových čísel, málokdo z nich si za své přechodné sídlo vybere faru ze 17. století. Pan Dalibor, který je onou výjimkou potvrzující pravidlo, si však bydlení na vesnické faře tak pochvaloval, že dnes na ní „chalupaří“ celoročně. Do Prahy zajíždí, jenom když musí a po většinu roku si užívá klidu malé vesničky pod bájnou horou Blaník. Kromě toho tu znovunalezl tradici svého rodu, jenž má ve zdejším kraji hluboké kořeny.
Přes metr tlusté zdi fungují v rozpáleném červencovém dni jako dokonalá klimatizace, a tak vychlazená přízemní místnost představuje ideální místo pro povídání. Dozvídáme se, že historie fary sahá až do 15. století, kdy bylo původní stavení pravděpodobně vypáleno husity. Z té doby se zachovala pouze podzemní část, která slouží jako sklep. Na těchto základech byla kolem roku 1670 postavena fara. Když ji její nový nájemce v roce 1986 převzal, nalezl ji ve zcela zdevastovaném stavu.
„To nebyla renovace, ale spíš archeologické vykopávky!“ říká pan Dalibor a pokračuje: „Tady všude, kde sedíme, byla přes metr tlustá vrstva hlíny a kamení. Všechno jsme museli vyvozit ven. Zdi byly provlhlé, původní podlaha zcela shnilá. Prvních deset let jsme stavení dostávali z nejhoršího – všechno sami nebo s pomocí kamarádů. Místní farář mně jako doktorovi nevěřil, že to dokážu!“
V církevním nájmu
Hlavní snahou bylo zachovat původní ráz budovy, ovšem s úpravami, které jsou nutné pro trvalé obývání v 21. století. Tak například klenby jsou původní ze 17. století, ale protože provlhlé kamenné zdi by vysychaly několik let, byly z obou stran obezděny a jejich úctyhodná tloušťka se tak ještě o něco zvětšila. Byly zavedeny elektrické rozvody a vodovodní řady, vyměněna původní okna a v přízemí namísto dřevěných podlah položena dlažba. Původní kachlová kamna z roku 1870 sice zůstala zachována, pro zimní obývání ale musela být doplněna elektrickým topením. A v přízemí pan Dalibor postavil z rozpadlých kamen podle vlastního návrhu kachlový krb.
Současný nájemce není v lehké situaci ani dnes, když už má za sebou nápravu četných stavebních chyb, kterých se dopustili v 19. století. Mluvíme o tom, jak se mu za záchranu unikátní stavby „odměnil“ její majitel. „Fara stále patří církvi a mám ji pronajatou na padesát let za to, že ji budu udržovat, přičemž velké investice by měla hradit ona. Církev ale ve své hamižnosti šla tak daleko, že slíbené peníze neuhradila. Vlastně jsem vše musel zainvestovat sám – naposledy loni opravu střechy za dvě stě tisíc!“
Záchrana v poslední chvíli
V rohu místnosti má činorodý muž svůj pracovní kout s počítačem a tiskárnou, odkud vyřizuje své písemnosti. „Do Prahy jedu, jen když musím! Tady mi nic nechybí,“ říká pan Dalibor a vede mne do sousední místnosti, která slouží jako kuchyně.
Praktickou linku, na které stojí košík s čerstvou sklizní fazolí, doplňuje v koutě usazený stylový dřevěný stůl se židlemi. Vše působí dojmem praktičnosti, což při téměř celoročním obývání ani jinak nejde. Na chodbě pan Dalibor ukazuje malovanou skříň a vypráví: „Koupil jsem ji v Podkrkonoší za sto padesát korun. A když jsem si ji od bývalého majitele odvezl, druhý den mu chalupa lehla popelem. Tu skříň jsem vlastně zachránil. Není sice nijak vzácná, ale byla by jí škoda!“
V zámeckém pokoji
Masivní schody nás z přízemí přivádějí do patra, kde jsou další dvě překvapení – secesní ložnice a pokoj jako na zámku. Na můj údiv, jak taky může vypadat chalupa, reaguje Veronika, dcera pana Dalibora: „Mě to už připadá normální, protože jsme si tu odmala se sestrou hrály. Nejenom s panenkami, ale také s nejrůznějšími ‘poklady’, které jsme našly na půdě,“ a ukazuje na zašlé dveře ukrývající vstup do podkroví.
Čtvercovou místnost s oválným dřeveným stolem a židlemi doplňuje několik knihoven s obrovským množstvím knih, které jsou společníkem při dlouhé chvíli za deštivých dní. Nejenom interiér, ale také pohled z oken v horním patře stojí za to. Zatímco okna ložnice směřují přímo ke kostelu s vysokou věží, ze „zámeckého pokoje“ se v dálce nad střechami sousedního stavení rýsuje silueta Malého Blaníka.
Studna z doby husitské
Vycházíme ven a pan Dalibor mne dál provádí svým královstvím. Po kamenných schůdcích stoupáme od zápraží na malou vyvýšeninu, kde se leskne hladina malého rybníčku. Sytě zelené rákosí a několik kvetoucích leknínů vytváří dokonalou kulisu pro relaxaci. Ani se nedivím, že lavička před rybníčkem je nejoblíbenějším místem k odpočinku pana Dalibora.
Vodu sem nahoru musí čerpat z nedaleké studny, kterou náhodou objevil při rekonstrukci domu. „Byla přikryta všelijakým haraburdím a částečně zasypaná,“ říká pan Dalibor a pokračuje: „Ta studna, o které nikdo neměl ani tušení, pochází z husitského období. A protože jsme tady skoro na kopci, museli tehdy kopat hodně hluboko – studna je stejně hluboká, jako je vysoká věž kostela, tedy úctyhodných osmnáct metrů!
Zahradní resumé
Ve stínu obrovského ořešáku si hoví další obyvatelé fary. Ferdinand a Deny jsou psi, kteří tu stejně jako pan Dalibor a jeho rodina našli svůj pověstný ráj na zemi. „Ještě jsme měli koníka, ale dokázal přeskočit tuhle kamennou zeď, proto jsme ho museli ustájit v sousední vesnici,“ říká smutně pan Dalibor a vede mě na dolní část zahrady. Tu hodlá částečně přeměnit v sad, o čemž svědčí několik nedávno zasazených ovocných stromků. Příděl vitaminů doplňuje několik keřů maliníku, rostoucích podél kamenného tarasu, a úroda z malé zahrádky se zeleninou. V horní části zahrady, přímo před domem obdivuji několik vzrostlých smrků. Z jejich korun prý je hezký pohled na celou zahradu, ale protože se mi nechce šplhat po smolou pokrytých větvích, nezbývá než tomu věřit. Jak se ale dozvídám vzápětí, nejstarší rostlinou na faře není ani ořešák ani smrky, ale vinná réva, pnoucí se podél jižních zdí stavení. Podle dobových záznamů pochází z roku 1906.
Nakonec pohádková vyhlídka…
„Škoda, že jste nepřijel včera. Našel jsem půl košíku žampionů!“ říká můj hostitel a jeho dcera dodává: „Jakmile rostou na zahradě, je plno hub i v lese. Vždycky víme, kdy má cenu jít sbírat a kdy ne.“
Ze zahrady, otočené k jihu, jsou vidět střechy dvou stavení a za nimi pak už jen husté lesy, obklopující vesničku téměř ze všech stran. „Zajděte si támhle na kopec,“ radí Veronika a dodává: „Z něj je nejhezčí pohled nejenom na vesničku, ale i na celý kraj!“
Měla pravdu. Když jsem se tam vyšplhal, otevřel se přede mnou pohled jako vystřižený z Ladových obrázků: uprostřed zvlněných luk a polí vykukuje nad korunami lip špičatá věž kostela a několik červených střech domů a za tím vším se v dálce zvedá masiv bájné hory, Velkého Blaníka.
Popisy k obrázkům
Jen málokomu se poštěstí trávit víkendy v sousedství kostela. Když jste ale chalupářem na faře, jde o běžnou věc. Vpředu si všimněte středověké studny, která dosud slouží – zásobuje vodou malý rybníček
Výhled z okna je pohádkový…
A ještě nakoukneme do ložnice, kde stojí za to pokochat se krásným secesním nábytkem
Pan Dalibor si umí udělat pohodlí
Atmosféra pokojů v prvním patře je vskutku „zámecká“
Nejhezčí ve stylově zařízené kuchyni jsou klenuté stropy
Dnes se bude vařit z fazolek…
Rybníček s lekníny vyžaduje pravidelnou péči
Čerstvé výpěstky ze zahrádky jsou pravidelným přilepšením jídelníčku
Skalka s kamennými schody je chloubou ženy pana Dalibora
Pes Ferdinand našel na chalupě pana Dalibora ráj na zemi
Autor fotografií: FOTO AUTOR
