Svérázná přírodní zahrada ve Rváčově

Blázen, který si věší na chalupu nahé panenky. Tahle zpráva před pár lety obletěla bulvární deníky i celostátní televize. Jenomže dotyčnou chalupu obklopuje opravdu povedená přírodní zahrada – a za tou jsme do Rváčova na Vysočině přijeli my.

Po telefonu jsme dostali stručné instrukce: „Na zahradě mám zajímavé dřeviny a zahrada je hned u silnice. Nemůžete to minout.“ Netušíce nic o předmětu majitelova sběratelství, vydali jsme se daným směrem. Při pohledu na verandu s visícími panenkami jsme si řekli „proboha“ a pokračovali dál. Až další telefonát nás vrátil zpět. Zahrada pana Lubomíra Votavy je na první pohled vcelku nenápadná.

Zahrada u chalupy

Chalupa pana Votavy ve Rváčově pochází zhruba z roku 1870. Žili tu už jeho prarodiče, stavení kdysi vyhořelo. Před čtyřiceti lety je rodiče dnešního majitele lehce zrekonstruovali, ale jen tak, aby se sem dalo jezdit za rekreací. Chalupa postupně dostávala dřevěné obložení jednoho štítu, novou střechu a u vchodu verandu.

Dnes je stavení – použijeme-li slovníku realitních kanceláří – velmi autentické (čti omšelé) a rustikální (elektřina tu je, vodovod ne). Sklepení, tedy bývalá stáj, však ukrývá neuvěřitelně zajímavou cihlovou klenbu s podpůrným sloupem. Bůhví, kde se něco podobného na chudé Vysočině vzalo. Kamenná stodola před pár desítkami let dosloužila. „Střecha se časem propadla, takže jsme sundali vazbu a nechali jen obvodové zdi. Už krásně splývají s přírodou.“

Pan Votava se do Rváčova natrvalo vrátil před osmnácti lety a pustil se do budování zahrady podle svých představ.

Bez hranic

Ploty tu nehledejte. Sousedé si vzájemně své pozemky respektují, slušně se chovající zvědaví turisté nejsou vyháněni a vymezovat zahradu vůči okolní přírodě? Proč? Vždyť na této zahradě převažují místní dřeviny i květiny a cizokrajnější druhy ji jen ozvláštňují.

Půda na Vysočině je kamenitá a chudá. Proto se tu daří javorům, lískám, břízám a jasanům. I na zahradě se setkáváme právě s těmito dřevinami. Zdejší líska je bezmála stoletá. Kolem jezírka nehledejte nic jiného než obyčejné olše a mladé vrbičky. Přidejme ještě buk, borovici lesní, modřín, pár smrků.

Dalším omezením při tvorbě zahrady je podnebí. Zahradník musí na svém pozemku místní klima respektovat. Vysočina prostě vždy bude vlhká a chladná. Na zahradě Lubomíra Votavy však vidíme i kouzla s mikroklimatem. Bujné kapradiny s bílými zvonky kopřivolistými rostou v chráněné přistíněné minikotlince. Na suchém travnatém plácku, který vznikl z podlahy bývalé stodoly, to svědčí suchomilnějším náprstníkům a koukolům. A nikdo by nevěřil, jak se na chladné Vysočině může dařit sukulentům. Na suchých kamenných zídkách, které se sluncem pořádně prohřejí, výše, než sahají přízemní mrazíky, se rozrůstají rozchodníky několika druhů.

Ještě jedna rostlina se na všech vhodných místech prosazuje: jahodka indická. Je krásná, jenom majitel přemýšlí, kam umístit cedulku pro náhodné návštěvy, že tohle nejsou jedlé jahody. Jahodky, kapradiny a všechny další rostliny na zahradě vysázela Lubomírova matka. Majitele ovšem zajímá něco jiného: tvarování dřevin.

Zahrada visících kamenů

„Mám moc rád borovice. Dobře se tvarují nejen koruny, ale i kořeny. Stačí zasadit stromek do kamenů a po čase pár horních kamenů odstranit. Objeví se krásné kořenové náběhy. Při tvarování kmenů používám raději závaží než vyvazování. Úštěpek kamene visí na drátu nebo provaze, který je vypodložený, aby nezarůstal.

Tvarování stromů je dřina, i když se to nezdá. Když tvaruju buk, na který už musím použít štafle, tak třeba celé dopoledne lezu nahoru a dolů a obhlížím z dálky, jak to bude vypadat. I šedesátkrát. Zavěsíte závaží a zjistíte, že to chce o dva centimetry posunout. Pak se vyspíte a další ráno zjistíte, že je to moc, a zase převěšujete. Musíte mít představivost, abyste dokázal ten strom vidět ne teď, ale po dvaceti letech.“ Buk má tu vlastnost, že dokáže srůst i s jinými druhy stromů. Takže teď majitel zahrady zkouší vytvořit zelenou stěnu z buku, který ohne kolem dvou mladých jasanů.

„Nebo třeba škumpa. Je opravdu krásná a taky životaschopná. Tady vidíte, jak jsem ji nalomil. Myslíte si, že ji ten zákrok zničí? Ne, zahojí se a poroste dál ohnutá. Do budoucna mi zastíní celé zákoutí,“ tvrdí pan Votava.

Je přesvědčen o tom, že lidské výtvory by neměly z přírody příliš vyčnívat, proto svou chalupu nechává z jedné strany mizet pod vrstvou břečťanu a loubince. Břečťan, loubinec a zimolez pokrývají i zbytky stodoly.

Samorost z Vysočiny

Lubomír Votava se nešetří. Ještě před svítáním vyráží se svým psem Vojákem na túry a podle jeho záznamů už oba třikrát obešli zeměkouli. Úctyhodné množství kamenů – vyskládaných i volně ležících – navozil na zahradu jen na trakaři. Mnohé mají bezmála metrák a pocházejí i z míst deset kilometrů vzdálených.

Také jezírko vybudoval vlastníma rukama. „Jenom mi někde prosakuje hráz a neudržím hladinu tak vysoko, jak bych si představoval. Hráz jsem dělal sypanou a nepočkal jsem dost dlouho s napouštěním. Proto tam teď nechávám všechno růst a doufám, že se hráz ještě časem zatáhne. Protože kdyby potom voda z jezírka odtékala přepadem přes hráz, jak jsem plánoval, tak to je něco krásného. Taková živá voda se na zahradě nedá nahradit čerpadlem, ta je prostě jiná.“

A jak je to s morbidními panenkami pověšenými na verandě? „Hračky sbírám už dlouho. Jak panenky, tak autíčka angličáky. Když nějakou panenku najdu vyhozenou, nechám na ni určitou dobu působit slunce a déšť, aby získala patinu. Teprve pak ji uložím na půdě. Jako čerstvě vyhozená nemá žádnou cenu, ale za deset dvacet let už to může být jinak.“

text: Radka Borovičková
foto: Zdeněk Roller

Svérázná přírodní zahrada ve Rváčově

Svérázná přírodní zahrada ve Rváčově