U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Omítané fasády
Kategorie: Stavba | Autor: ing. Pavel Šťastný
Jistě budete souhlasit, že sebezajímavější dům, který nemá pěknou fasádu, ztrácí mnoho ze své krásy. Některé barvy, ale i necitlivé použití novodobých materiálů tam, kde to není vhodné, doslova bodá do očí. My si dnes řekneme něco o opravách omítek.
Používejme vždy materiály přiměřené těm, které vyspravujeme. Stejně jako roubené světnice dnes už nepobíjíme umakartem a na prkennou podlahu neklademe PVC linoleum, tak ani omítky starých staveb neopatřujme “mnichovskými” plastovými omítkami a kámen nepřetírejme akrylátem.
Líc musí být odolný
Závěrečnou povrchovou úpravou zdiva může být nátěr, ale i nenatřená probarvená omítka nebo líc kamenného či cihelného zdiva. Tato povrchová vrstva je “obětována” působení povětrnosti. Dochází v ní k odpařování vlhkosti, po níž zůstávají v materiálu krystaly solí, v zimě zde fázově mrzne voda a mění se v led. Oba procesy doprovází zvětšování objemu a krystalický tlak, jejichž důsledkem je porušení soudržnosti. Povrch je také vystaven slunečnímu záření. Jeho tepelná složka vyvolává roztahování hmoty a UV složka působí rozklad organických složek – pojiv a pigmentů. Dalším přírodním vlivem je dešťová voda, nezřídka již okyselená průmyslovými zplodinami. Ta oslabuje hmotu vyplavováním pojiva.
Líc fasády tedy má být z hmoty odolné všem výše uvedeným vlivům. Navíc z takové, která vykazuje podobnou roztažnost (vyvolanou teplem i vlhkostí), jakou má materiál podkladní. Velké rozdíly v roztažnosti povrchu a podkladu, jako například tvrdá skořepina cementového štuku na křehké vápenné omítce, vedou k odlučování vrstev a k jejich opadávání.
Materiál omítek
Pro fasádní omítky platí tři hlavní podmínky: Vrstva, která překrývá podklad, musí být vždy měkčí (méně pevná), méně nasákavá a prodyšnější než vrstva podkladní.
Na žulové zdivo lze použít tvrdou omítku s vyšším obsahem cementu (tedy i více cementu než vápna), ovšem na chatrné zdivo z měkce pálených cihel, zděné na vápennou maltu, patří jen vápenná omítka. Zde nemá přídavek cementu přesáhnout pětinu obsahu vápna.
K povrchové úpravě zdiva z nepálených cihel (vepřovice, kotovice) je určena jílová omítka, schopná pružně vyrovnávat značné objemové změny při vysychání a bobtnání těchto cihel. Jílovou omítku lze připravit na staveništi namícháním z kopaného jílu, případně z prodávaného práškového bentonitu a kopaného písku. Chceme-li na zdivo z nepálených cihel použít jiný typ omítek, tedy vápenné nebo cementové, je nutné “zavěsit” je na výztužné pletivo, na kterém vytvoří samostatnou konstrukci bodově ukotvenou k podkladu.
Opravy povrchu omítek
Pro vysprávky rozrušeného povrchu volíme tedy materiál měkčí, než je vyspravovaný podklad. Druhá a třetí z výše uvedených podmínek zaručují, že srážková vlhkost se nebude hromadit uvnitř omítkových vrstev, neboť nasákavost je od povrchu ke zdivu stále menší. Voda, která do omítky nasákne, odchází jako vodní pára cestou menšího odporu – z fasády ven, nikoli dovnitř do zdiva. V této souvislosti se opět ukazuje výhodná vlastnost vápenné omítky, a to je vysoká prodyšnost. Nasákavost omítky ovlivníme přídavkem organických příměsí – historicky loje, fermeže (lněného či makového oleje), nebo moderní přísadou polymerní disperze. Již malá přísada takových hmot působí dostatečné snížení nasákavosti. Naopak vyšším přídavkem by došlo k zaslepení pórů a ke snížení prodyšnosti.
Příprava podkladu
Pro trvanlivost oprav je důležitá přídržnost vysprávky na podkladu. Proto je třeba podklad mechanicky zdrsnit, aby se zvýšila plocha spojení. Hladkou plochu můžeme zdrsnit zbroušením, otevřením pórů ocelovým kartáčem, škrabkou na břizolit nebo hranou zednické lžíce.
Dále je nutné podklad navlhčit, aby nevysával z nanášené malty vodu. Navlhčení je nezbytné pro malty míchané svépomocí, jinak dojde k takzvanému “spálení” malty, při němž malta vyschne na prášek a neztuhne. Moderní pytlované směsi již obsahují přísady, které pomáhají zadržovat vodu v maltě a brání přesychání.
Na zdrsnění a navlhčení se často zapomíná. Tenká vrstva štukové malty se často nanese na hladký a suchý povrch stávající omítky v zájmu “sjednocení” při nanášení omítky. Po pár sezonách pak tato vrstva, tzv. “pěnování”, odpadne včetně následně naneseného nátěru.
Objeví-li se ve fasádě praskliny, musíme zjistit jejich příčinu. U těch širokých je třeba řadu měsíců sledovat pohyb podkladu. Drobnější trhliny (tenčí než 2 mm) mají příčinu v podkladu (např. praskliny kopírující spáry zdiva, praskliny vycházející z rohů oken a dveří) nebo ve vlastní omítce – mohou být výsušné, kapsovité apod.
Po stanovení příčiny zvolíme vhodnou metodu opravy. Zpravidla jde o přemostění trhliny vyztuženou pružnou vrstvou – nátěru, omítky, zateplovacího systému, nebo o vyplnění pružným tmelem. Tato problematika je značně rozsáhlá a vyžaduje samostatné zpracování.
Obnova nátěrů
Fasádní nátěry dožívají dříve esteticky než technicky. V současné době se přetírají dříve, než začne nátěr, včetně omítek, opadávat. Pro opakovaný nátěr platí podobné podmínky, jako uvádíme u omítky: nasákavost, tvrdost a prodyšnost musí být ve stejném vztahu k vlastnostem podkladu – omítky. Silně nasákavý vápenný nátěr nelze přetřít přes stávající disperzní nátěr (on ani k němu nepřilne) ani na povrch cementové omítky – omítka by neodvedla srážkovou vodu nasáklou do nátěru. Disperzní barva na vápenné omítce naopak propouští vodní páru méně než omítka. Voda se zadržuje pod nátěrem, což vede k rozpadu omítky. K natírání kamene nesmíme použít ani omezeně prodyšný disperzní nátěr (a už vůbec ne lazurní nátěr na dřevo!) ani silikátový (pojivo – vodní sklo – vytvoří na povrchu kamene tvrdou krustu). Zbývá silikonový nátěr (pozor na záměnu s levnou disperzí s malým přídavkem silikonu!), případně můžeme použít modifikované vápenné nátěry – modifikací vápna se sníží nasákavost. U stavebníků stále přežívá nedůvěra k vápenným nátěrům. Pramení ve zkušenosti z používání nátěrů na bázi nevhodného vápenného hydrátu ve druhé polovině 20. století. Do současných vápenných nátěrových hmot se používají odlišně vyráběné suroviny a na kvalitně připraveném a vhodném podkladě mají životnost téměř srovnatelnou s jinými typy hmot.
Interval obnovy
Bylo by jistě krásné, kdyby opravené fasády sloužily po celou dobu našeho života v domě. Životnost materiálů, použitých na plášti stavby, je však zpravidla kratší. Často jsme svědky demontáže měděného plechování, které má životnost sto let, protože po dvaceti letech je třeba vyměnit méně trvanlivé prvky s tímto oplechování spojené – parapety, omítky, části střechy. Při stavbě nebo zásadní opravě stavby je třeba zamyslet se i nad přiměřeností materiálů navzájem. Požadovat životnost nátěru omítané fasády vyšší než patnáct dvacet let je zbytečný luxus. Omítané plochy bude třeba po takové době tak či tak opravit.
***
Nezapomeňte
Při přípravě jakékoli omítkové malty na stavbě je vždy nutné dbát na vhodnou zrnitost písku. Největší zrno má odpovídat třetině zamýšlené vrstvy omítky a písek má obsahovat částice všech velikostí, od jemné až po největší zrnka, tedy nikoli směs oblázků s mořským pískem.
Popisy k obrázkům
A ještě jednou pěnování, tentokrát ve strukturovanější omítce
Výsledek snahy omítnout nepřipravený podklad
Loupající se štuková vrstva
Pěnování – omítka byla nanesena na hladký suchý povrch
Dobře zvolená barva a druh omítky; ve štítě se ovšem objevuje “pěna”
Takhle praská neprodyšná omítka
Autor fotografií: FOTO AUTOR A M. MAŠÍN
