Sudy, vědra, díže, bečky

Sortiment, který pocházel od bednářů, byl nesmírně rozmanitý. S rozvojem průmyslu se však poptávka po výrobcích z dřevěných dužin utlumila. Nahradily je nádoby z vyspělejších materiálů, proto sudům, vědrům, dížím a bečkám často zůstala jen úloha okrasy.

Až do poloviny 20. století se v domácnostech i průmyslové výrobě užívala celá řada produktů vycházejících z bednářských dílen a manufaktur. S příchodem nových materiálů a technologií bednářství téměř zaniklo a přežívá jen v malých rodinných rukodělných dílnách.

Sudy, soudky, štoudve, vany, škopky, bečky, necky, dřezy, putny, vědra, máselnice, konve, kádě, díže a další typy nádob se však dodnes zachovaly v mnohých chalupách, kde dělají parádu, a jsou zde stylovým doplňkem. Připomínají doby, kdy se bez nich běžné práce v hospodářství neobešly.

Sud vrcholem řemeslného umu

Ještě před sto padesáti lety bednáři patřili k nepostradatelným řemeslným odvětvím. Práce měli tolik, že byli zastoupeni v každém městě, měli svůj vlastní cech a dělili se na bednáře, bečváře, neckáře, korytníky, pouzderníky, pintery, nádobníky a další. Každý se specializoval na to svoje a podle druhu nádoby používal k výrobě různé druhy dřeva. Například bečvář zpracovával tvrdé dubové či bukové dřevo na výrobu bečev, sudů a kádí, které stahoval obručemi.

Právě výroba sudu vždy patřila k nejnáročnějším a byla vrcholem bednářovy dovednosti. Sud se skládal z vydutých dužin, tak zvaných lubů, které byly spojeny se dvěma dřevěnými dny a staženy obručemi. Zprvu byly i obruče ze dřeva – lísky, habru nebo divokého ořechu –, později se používaly železné.

Dřevo se vybíralo přirozeně proschlé dubové či akátové. Štípalo se, řezalo a hoblovalo tak, aby nedošlo k porušení vláken, což snižovalo pevnost a propustnost sudu. Dužiny se nejprve vyskládaly do pracovní obruče a pak se nahřívaly nad kotlíkem s vodou. Pára dodala dřevu potřebnou plasticitu a dřevo se pak dalo za pomoci lanového navijáku stahovat a následně ohýbat. Přitom se na ně stále narážely další pracovní obruče. Po fixaci tvaru horkým vzduchem nad otevřeným ohněm se upravily okraje pro vsazení den. A pracovní obruče byly nahrazeny obručemi z pevnějšího materiálu. Povrch sudu se ještě ohobloval a brousil až do hladka.

Hotovou alchymií byla úprava spár, aby sudem neteklo. Zejména transportní pivovarské sudy se zevnitř vymazávaly smolou, jejíž recepturu bednáři tajili. Vnější plášť se často opatřoval fermeží, také kovové obruče se barvily a lakovaly, celý sud se čistil a dezinfikoval.

Hotové sudy sloužily zejména v pivovarnictví a vinařství, ale používali je třeba i hasiči na vodu. Sudy se vyráběly pouze ve schválených velikostech podle předepsaných městských měr.

Kromě sudů bečváři vyráběli například i okovy na vodu nebo vany. Výrobky, které byly staženy jen dvěma obručemi, byly považovány za mistrovské.

Dnešní sortiment

V současnosti výše jmenované duté dřevěné nádoby běžně nepotřebujeme a neužíváme. Malovýrobci sice existují, ale nabídka jejich výrobků se oproti minulosti značně zúžila. Koupíte tradiční sudy a soudky, vědra, kádě na ovoce a zelí a také dřevěné vany. K nim přibyly novodobé typy: květináče, vinotéky a police na víno, koupací sudy, škopíky do saun, bednářský nábytek – stoly, židle, pelíšky pro psy. Vyrábějí se i předměty k dekoraci, například máselnice a okovy. Ať už jde o věci praktické, či jen na ozdobu, většinou se hodí právě na chalupy, případně do vinných sklípků. A stolky a židle ve tvaru soudků třeba i jako originální zařízení vináren a barů.

Staré, opotřebované, ale dosud zachovalé nádoby ze dřeva dnes většinou využíváme jen jako květináče či po překrytí deskou jako odkládací stolky. Často si ani neuvědomujeme jejich původní účel. Nevnímáme jejich pracný zrod a ani to, že bývaly nedílnou součástí života na venkově. Zkuste se na ně někdy zadívat…

text: Martina Lžičařová
foto: Richard Guryča, Martina Lžičařová, Petr Zhoř, Shutterstock, Thinkstock a archiv

Sudy, vědra, díže, bečky

Sudy, vědra, díže, bečky