U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Čertovské Mézlovy obrázky
Kategorie: Léto s křížovkou | Autor: Zdeněk Hrabica
Karty a karetní hry nás v Evropě provázejí již více než 600 let. Ty kouzelné čertovské malované obrázky určité patří k širšímu kulturnímu dědictví. V dobrém i ve špatném slova smyslu.
Někomu karty přinesly obrovské výhry, jiného zase připravily o veškerý majetek, o chalupu, chatu, zahradu, o rodinu či dokonce o život. Naprosté většině lidí však karty přinášejí příjemné zpestření volného času, nepostrádající napětí a vyžadující logické a kombinační myšlení. Umožňují člověku odpustitelnou schopnost přetvářky a vcítění se do pocitů ostatních.
Kdy se objevily v českých rukách?
Nejstarší zmínka o hraní karet v českých zemích pochází z 15. století v Postile u Petra Chelčického. Zmiňuje se o něm v roce 1413 i Vojenské zřízení Jana Hájka z Hodětína, v němž jsou zdůrazněny především zákazy, jež stroze přikazují, že kdo by toto nařízení porušil, měl by být “před vojskem v řetěze čtyři dny veden a úředníku k tomu od nás usazenému deset grošův musí bez milosti dáti”. Zvláštntm průlomem bylo 18. století, kdy byla v pražských Kotcích otevřena první legální herna, kam měli přístup jenom šlechtici, pokud nebyli ve služebním poměru nebo se nevěnovali řemeslu, a pak rovněž vyšší důstojníci. Přestože jsme vstoupili do období počítačových a jiných her a obliba čertovských obrázků trochu poklesla, najde se jen málokdo, kdo by si aspoň jednou za čas rád některou karetní hru s jinými nezahrál. Navíc u praskajícího krbu v chatě nebo na chalupě či v blízké hospodě dává šustění karet dohromady i nemilosrdné protivníky. Sice jsou již dávno pryč doby s tabulkami na zdech ve veřejných místnostech “Hazardní karetní hry zakázány!”, z Drdových pohádek k nám ještě občas doléhají zprávy o divokých karetních hrách a o upalování nepoctivých karbaníků v pekelském kotli. Karty se však přes nejrůznější výhružky hrají dál, a to dokonce i o již neplatné desetníky a dvacetníky.
Po Mikoláši Alšovi jenom Zdeněk Mézl
Akademický malíř a grafik Zdeněk Méli dlouho toužil namalovat a potěšit karbaníky mariáše novou karetní hrou. Prvním krokem bylo vydání vykládacích karet jako novoročenky u Mladé fronty v roce 1968. Ale i přes tento svůj počin si vůbec neuvědomil, že v realizaci nápadu namalovat karty bude teprve druhým po Mikoláši Alšovi – a po jedné kartě Josefa Lady z roku 1919 (žaludském esu jako Zakleté princezně) dokonce třetí, kdo se u nás do tvorby karet pustil. Čtyřbarevné obrázky skvělého malíře a grafika Zdeňka Mézla zaujaly, přestože sám je známý svým téměř nelichotivým vztahem ke karetním hrám. “Nemám ke hře vůbec žádné předpoklady, jsem matematický antitalent. To adrenalinové, co prý tam je, mne vůbec nezajímá,” tvrdí umělec.
Dvě nové karetní hry
Ke své tvorbě si přizval na slovo vzaté odborníky, především badatele a spisovatele Slavomíra Ravíka. Nakonec kvůli všeobecnému nezájmu českého trhu, zavaleného zahraniční konkurencí, vznikly dvě karetní signované hry “Mézlovy špílkarty pražského typu” jako zcela soukromé umělecké dílo. V prologu se praví: “Pro potěchu přátel i lidu obecného s druhou verzí pro prasáčky v roce 2004 vydal v nákladu 250 od každé verze nehodný člen cechu sv. Lukáše Zdeněk Mezi, graphicus bohemicus.” Dále umělec na přebalu karetní hry ještě dodal: “Přetisk bez souhlasu autora tresce se šatlavou, áno i smrtí (viz právo autorské)”. V ateliéru, uprostřed obrazů z poslední doby jako jsou “Zombiové nad Prahou”, “Loď bláznů” s hradním šaškem s rolničkami a “Dějiny lidstva” (počínající Eviným a Adamovým rájem a končící řinčením zbraní v Iráku), mezi neopakovatelnými skulpturami a keramickými zdobenými nočníky se Zdeněk Mézl nerad přiznával k tomu, proč se pustil do tak zvláštní grafické tvorby: “Na ten nápad přišli kdysi jiní. Podnítili mne malovat, chtěli, abych učinil průlom do stávajícího karetního stavu. Ale moje smlouva za nějaký čas vypršela a všechno šlo do ztracena. Na trh namísto Obchodních tiskáren Kolín nastoupil vídeňský konkurent a všechno bylo rázem jinak. Lidi prý přestali mít o karty zájem. Zamítavé rozhodnutí přišlo v okamžiku, kdy jsem vytvořil dvě karetní verze – jednu společenskou a jednu trochu nemravnou.”
Bez srdcového esa to nejde
“Od počátku jsem věděl, že jsem na sebe vzal těžký úkol. Najednou mne karty musely zajímat jako celek. Udělat je tak, jak má být, ale docela jinak, není vůbec snadné. Věděl jsem, že někde v “enderákově” u Míšně je muzeum, kde prý je o kartách všechno. Vždyť karty mají své přísné principy. Musí mít žaludy, srdce… Mají svá určení – eso, krále, vrška, spodka… Ty nemravné jsem už pak dělal více méně ze zábavy a bavil jsem se.” Při setkání se Zdeňkem Mézlem si uvědomíme, že i hrací karty patří do kulturního dědictví národa. Vznikly pro radost a rozvinuly se i jako špatnost. Jako všechno, co je v lidských rukách. Ke karbanu neodmyslitelně patří i pokusy o podvod, klam, touha vyzrát jeden nad druhým. Proto se nutně stanovují pravidla her i utkání. “Když nic jiného, snad jsem dal tím, co jsem vytvořil, do rukou člověka – karbaníka aspoň šťastnou kartu. Jenom pořád nevím, jak s ní kdo naloží…” svěřil se s úsměvem autor dvou českých karetních her, malíř a grafik Zdeněk Mézl.
Popisy k obrázkům
Akademický malíř Zdeněk Mézl má rád hrací karty od svých klukovských let jako grafické dílo, jako poutavé barevné obrázky
Mézlovy “špílkarty” – verze pro prasáčky
Na lize Jihlavska v Mrákotíně u Telče měly Mézlovy karty svou premiéru
“Vždycky mne okouzlovaly ty půvabné lidské a zvířecí postavičky samy o sobě. Ale bavilo mne se dívat i na vzrušené hráče karetních her,” dodává nehrající malíř, ale zato vášnivý kuřák
Autor fotografií: foto: Jovan Dezort
