U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NEJdražší dítě paní Mlynářové
Kategorie: Návštěva | Autor: Karolína Valentová
Paní Marcela Mlynářová je žena-vichřice, žena-přírodní živel. Když si něco umíní nebo vysní, stane se představa nebo sen dříve či později skutečností. Jednou – ale zdaleka ne jedinou – názornou ilustrací tohoto faktu je její chalupa na Vysočině poblíž Humpolce.
O tom, jak ji našla a opravila, vypráví lehkým a zábavným stylem v knížce Chalupářka, která před několika lety vyšla v Mottu. Kvůli nám se pustila do názorné rekapitulace přímo na místě.
Jdi se už konečně realizovat jinam!
“Prázdniny budeme trávit na chalupě!” slíbila paní Mlynářová svým třem malým dětem před dvaceti lety. Bylo to v zimě, začátkem roku, a všichni její známí si významně klepali na čelo: “Absolutně nemožné! Do sta kilometrů od Prahy a do sta tisíc nic neseženeš.” Mýlili se, jak jinak.
“Ve dvaceti by mě ani nenapadlo, že za nějakých deset let tak silně zatoužím po chalupě,” říká spokojená majitelka a hrdě se rozhlíží po svém milovaném království. “Naši bydleli ve vile v Braníku a pro mě bylo samozřejmostí sebrat děti a kdykoli si tam z Vinohrad odskočit na zahradu. Později jsem vylepšovací úsilí věnovala chatě svých rodičů. Já měla dobrý pocit, že jim pomáhám. Jak to vidí oni, jsem zjistila až ve chvíli, kdy mě tatínek označil za abnormálně až nechutně budovatelský typ. Prohlásil, že už chtějí mít klid – a to rozhodlo. Slíbila jsem dětem léto ve vlastní chalupě a jala se zběsile hledat vhodný objekt.”
Jeden z mnoha inzerátů přivedl paní Marcelu na Vysočinu. Malebný zvlněný kraj, snad z každého místa se otevírá jiný krásný pohled na lesy, louky, pole, rybníček pod kopcem. Tento jinak drsný kout naší země ji uchvátil natolik, že měla jasno: “Tady si něco najdu. Pojedu od vsi ke vsi a všude se budu vyptávat místních, jestli o něčem nevědí!”
Nedbala na svou dceru, která se při každém rozhovoru s domorodci schovávala ze studu nad matkou pod sedadlo, a začala důsledně plnit svůj záměr.
“Snad Hrůzojc tamhle na kopci prodávají,” pronesl rozvážně jeden z mužů v montérkách, které oslovila.
Hrůzovi skutečně prodávali domek po rodičích a zájemkyni ochotně vzali na obhlídku. První pohled by odradil většinu lidí, nikoli ovšem paní Marcelu. “Podstatné pro mě nebylo, jak to tam vypadá, ale co se s tím dá dělat. Jestli budu mít dostatek příležitostí vyřádit se.”
Nezalekla se proto dvorku bez travičky, zato s kadibudkou a mohutným hnojištěm. Neodradila ji stodola plná rozbitého nářadí, pohled do zanedbané zahrady, v níž většina ovocných stromů byla napadená šárkou, ani fakt, že zbytek pozemku byl zarostlý neproniknutelným kopřivovým pralesem. Ona viděla podstatné, a to byly samé klady: celý pozemek se mírně svažoval na jih, voda do chalupy tekla samospádem, okno z kuchyně směřovalo na východ a trámy v podkroví byly v dobrém stavu. “Na tom se dá stavět, zbytek nějak zvládnu,” usoudila paní Marcela. Koupila chalupu a natáhla montérky. Ty pak spolu s holínkami tvořily několik následujících let hlavní součást jejího víkendového šatníku. Ona, která si do té doby potrpěla na značkové oblečení, udělala zásadní rozhodnutí: “Co nepotřebuji, prodám, aby bylo na obkládačky, na trubky, na řemeslníky.” Z domu šly drahé šaty i kabáty, dokonce i šicí stroj se změnil v několik pytlů cementu.
Rok první – vyklízení a budování
Prázdniny onoho památného roku 1985 trávila paní Mlynářová s dětmi podle slibu na vlastní chalupě. Přesněji řečeno: “ložnicí” byl stan postavený na zahradě a “kuchyní” propanbutanový vařič ve stodole.
Nejdřív ze všeho bylo třeba vrátit svému účelu obytné místnosti. Domek měl obvyklou dispozici: ze síňky se šlo vlevo do chlívku, kde soused choval pašíka (přesný jako hodinky budil Pražáky každé ráno ve čtyři hlasitým chrochtáním). V kuchyni napravo stála postel a almara. Pokoj za kuchyní byl vystěhovaný, zřejmě už dlouho neobývaný, okna zakrytá prkny. Všude betonové podlahy kryté téměř shnilými prkny.
“Měli jsme velké štěstí na vstřícné a ochotné sousedy a z dnešního hlediska pohádkově pracovité řemeslníky,” chválí paní Marcela. “Z Prahy jsem přivezla jednoho všeuměla. Dělal od probuzení do tmy, na pivko si zašel až večer do hospody. Dneska bych ho nezaplatila.”
Čtrnáct dnů trvaly vyklízecí a čisticí práce, pak teprve mohla začít rekonstrukce. “Naše auto se změnilo v dodávku. Vždycky jsem se dohodla, co bude potřeba, a podle objednávky vozila cement, vápno, dlaždičky…” Během dalších čtrnácti dnů dokázaly pilné a šikovné ručičky zmíněného řemeslníka uvést obě místnosti do obyvatelného stavu: položil dlažbu, obložil kuchyni, vymaloval. K úplné dokonalosti chyběla koncem prázdnin jedině kamna.
Druhý a třetí rok – dobývání nových území
“Chtěla jsem, aby na naší chalupě našel každý svůj koutek, kde by mu bylo dobře,” vysvětluje paní Marcela, když u zahradního krbu připravuje špízy na rožnění. “K tomu nám dvě místnosti nestačily. Ale byly tu ještě nevyužité chlévy a podkroví.”
Druhý rok začal přestavbou chlívku po praseti. Znovu přijel osvědčený zedník. Otloukl omítku, kamenné zdi dezinfikoval a odizoloval. Problém nastal při odstraňování betonového soklu. Kolega z práce obstaral sbíječku zvanou “duska” a do večera bylo po něm. Snadné nebylo ani probourat v silné kamenné zdi dvě okna, protože jeden vytažený kámen uvolnil čtyři kolem sebe. Konečné úpravy už oproti tomu byly hračkou – znovu nahodit stěny, vymalovat, položit dlažbu. Zlatým hřebem obýváku se stal krb.
Třetí rok budování proběhl ve znamení podkroví. Dodnes se tam může podívat jen člověk, který netrpí závratí. “Prý jsem vyrobila schody pro sebevrahy,” usmívá se na nás seshora naše průvodkyně. Jí šplhání po maličko širším příkrém žebříku nedělá potíže. Kromě přístupové cesty vymyslela i to, jak bude podkroví vypadat: jediná rozlehlá místnost bez příček, kterou zútulňuje praskání ohně v krbových kamnech. Štítová stěna ustoupila o dva metry dovnitř – vznikla krytá lodžie s výhledem do zeleně.
“Nakonec jsme se pustili do koupelny, která zabrala část stodoly. Spočítala jsem si, na kolik by mohly vyjít náklady, a s tím jsem zašla za zedníkem ze sousedství. Plácli jsme si. Zbytek jsem mohla pustit z hlavy. Soused si objednal materiál a o všechno se postaral.” Baterie od vany a umyvadla bylo ještě třeba připojit na místní vodovodní řad. “To byla historka!” baví se vzpomínkami paní Marcela. “Dokumentace vodovodu se na úřadu nenašla. Přijely stroje, prohrabávaly mi zahradu, hledali jsme trubky i jako proutkaři. Dobrý tip nám dal nakonec soused. Bohužel to znamenalo, že jestli chci mít vodu v chalupě, budu se muset prokopat metr hluboko přes celý mlat ve stodole. Trvalo to čtyři dny.”
Pokud jde o vnitřní vybavení, měla paní Mlynářová štěstí, že se její rodiče stěhovali z vily na sídliště. “Nábytek se jim do pokojíčků v paneláku vejít nemohl. Chodila jsem všude s metrem a poměřovala. Když na Vysočinu zamířila naložená avie, už jsem věděla, co kam postavím.”
Jakmile se chalupa změnila podle představ své majitelky, obrátila svou pozornost k zahradě. “Nezůstalo tu nic. Ty čtyři nemocné stromy se musely pokácet. Všechno, co vidíte, je nově přivezené, zaseté, zasazené. Tráva, každý keřík, každý strom.”
Během dvaceti let děti dospěly a vracejí se na chalupu se svými partnery, dcera Lucie už se synem Kryštůfkem. “Mým nejdražším a nejopečovávanějším dítětem je ale moje chalupa. Jsem ráda, že Lucinka s Tomášem tady k tomu mají vztah a chápou se iniciativy,” chválí maminka.
A co dál? “Tady na Vysočině střecha hodně trpí, proto jsme na ni vybrali krytinu Bramac. Letos plánujeme celou chalupu podřezat, odizolovat. Chtěli bychom zřídit nový záchod, připojit odpady na kanalizaci, našlo by se toho víc… Ale teď už dost vzpomínání i plánování. Oběd je hotový, pojďte ke stolu.”
1 Pohled na průčelí chalupy ze zahrady. Posezení pod slunečníkem je příjemné nejen v horkém létě
2 Paní Mlynářová s rodinou ráda stoluje pod širým nebem
3 Ze zahradního krbu se šíří lákavá vůně masa a cibule
1 Pohodlný obývací pokoj vznikl přestavbou z chlívku. Schody pro sebevrahy vedou do podkroví. Vycpaní ptáci a zvířata jsou netradičními dárky pro maminku od dcery Lucie
2 Celkový pohled do podkroví, které protepluje živý oheň v krbových kamnech
3 Kuchyně uspokojí svým vybavením každou hospodyni. Dřevěnou linku doplňuje keramika
4 Okna nabízejí vedle pohledu do zeleně i hluboký parapet pro různé dekorační či praktické předměty
1 Podobných zátiší najdeme na zahradě víc
2 Kamenná zídka vymezuje prostor příjemné terásky před domem
3 Zahradní jezírko není pod zelení téměř vidět
