Dům pod svatým Antonínkem

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Původně to měla být chalupa k občasné rekreaci. Dnes dobře slouží k bydlení a z jejího nevelkého a zastavěného dvora se majitelům dokonce podařilo vydobýt kousek zahrady.

Domek ve vesnici nedaleko známé poutní kaple sv. Antonína na Moravském Slovácku koupili Karolína s Robertem asi před deseti lety původně jako „moravskou základnu“. Chalupa měla sloužit k občasným pobytům mladé rodiny, která dojížděla na Moravu ze svého tehdejšího domu za Prahou na návštěvy zdejšího rozvětveného příbuzenstva a také na chalupu Robertových rodičů v blízkých Bílých Karpatech.

„Tehdy jsme se rozhodli po několika letech prodat statek nedaleko Mladé Boleslavi, koupit byt v Praze a nějaký pokud možno malý a nenáročný domek na Moravě. Robert z Moravského Slovácka pochází, já tady mám různé strýce, tety, bratrance a sestřenice ze strany otce, který se narodil v Uherském Hradišti. Takže jsme k téhle části Moravy pociťovali docela silný vztah,“ vysvětluje Karolína. „Původně jsme nepočítali s tím, že bychom se na Slovácku usadili natrvalo. Chtěli jsme mít možnost přijet kdykoli do svého vlastního domu a nebýt závislí na příbuzných.“

Robert však pracuje na volné noze a Karolína byla v době koupě domku na mateřské dovolené, takže si oba uvědomili, že na moravské chalupě oba tráví mnohem více času, než původně předpokládali. Byt v Praze tedy prodali a na Moravu se odstěhovali natrvalo.

„Když na to člověk vzpomíná, vypadá všechno s odstupem času velmi jednoduše. Ale ve skutečnosti to zase tak jednoduché nebylo. Po zkušenostech s rekonstrukcí stoletého kamenného statku nedaleko Mladé Boleslavi jsem měl pro koupi dalšího domu poměrně jasná kritéria: žádné chlévy, stodoly a hospodářské budovy se starými mlátičkami a dalším harampádím. Žádné obrovské a víceméně nevyužitelné prostory s děravými střechami ani jiné podobné skryté pasti a černé díry na peníze. Žádný další půlhektarový pozemek, který na jednom konci dosekáte a na druhém můžete začít znovu! Ale nakonec se ukázalo, že i zdánlivý pravý opak rozlehlého středočeského statku může prověřit vaše zednické schopnosti i trpělivost,“ vzpomíná se smíchem Robert. Ale nepředbíhejme.

Raději vlastníma rukama

Dům je typickou řadovou stavbou východomoravské vesnice. Základ tvoří původní zemědělské stavení z hliněných cihel s bytelnou konstrukcí krovu a pálenými taškami. Ve dvoře pak postupně přibyly nejrůznější přístavby z pálených cihel, u kterých se příliš nedbalo na kvalitu vzhledu ani provedení, což je bohužel pro jihomoravské vesnice s tradiční řadovou zástavbou poměrně častý jev. Původní přirozené proporce malých zemědělských stavení s prostorem pro bydlení a hospodářským zázemím byly často narušeny přístavbami různých prádelen, výminků, garáží a dílen či přístřešků na dřevo a uhlí a už tak poměrně těsné dvorky se měnily v labyrinty různých přílepků, do kterých jen stěží pronikalo sluneční světlo.

„Tak nějak to bylo i s naším domečkem. Zároveň nás ale okamžitě zaujalo, že ten na první pohled nijak zvlášť velký přízemní domek nabízí čtyři obytné místnosti, dvě koupelny, technické zázemí v podobě dílny a kotelny a také možnost vybudování další místnosti v průjezdu a případného zobytnění poměrně velkorysého podkroví.“

To vše za relativně nízkou pořizovací cenu, na kterou měla zřejmě vliv určitá zchátralost a neutěšenost dlouho neobývaného domu a také fakt, že chalupa nemá zahradu. Obojí byl handicap, ale Robert s Karolínou měli výhodu v čerstvé zkušenosti s rekonstrukcí jejich předchozího domu. A právě tato zkušenost jim umožnila vidět potenciál tam, kde by ho možná jiní kupci tak snadno nespatřili. A umožnila jim také celkem reálně posoudit, jak náročné bude řešení problémů souvisejících s nutnou rekonstrukcí domu.

„Dům byl v některých místech vlhký a bylo jasné, že bude třeba vyměnit většinu podlah. Ty byly udělány z prken na škvárovém podsypu bez hydroizolace a navíc pokryty pásy z PVC, takže postupem času úplně prohnily a místy se propadaly. Bylo jasné, že léta neobývaný dům je nutné nějakou dobu větrat a vytápět, aby se ukázalo, jak vážným problémem vlhkost ve skutečnosti je. V části domu už bylo vybudované ústřední topení na plynový kotel, takže s topením a větráním jsme mohli začít téměř okamžitě,“ popisuje Robert, jehož záměrem bylo zvládnout co nejvíc práce svépomocí, najímat řemeslníky jen na některé odborné práce, a minimalizovat tak náklady na rekonstrukci.

„Ani dřív jsme vlastně s řemeslníky neměli nějak výrazně špatné zkušenosti. Ale vždy chtě nechtě zaplatíte poměrně dost peněz za práci navíc a i u sebelepších řemeslníků se musíte obrnit trpělivostí. A zároveň nepolevit v ostražitosti, mít přehled o cenách stavebnin, nenechat si vnutit nic zbytečně drahého jen proto, že z toho má řemeslník provizi u dodavatele, a nenechat se zdeptat trvalým bojem o prosazení vlastních představ, které se od řemeslnické rutiny často výrazně liší.

Musíte být důsledný, mít argumenty, být připravený na drobné podfuky, umět striktně říci ne a nebát se být v nutných případech neústupný. Nic z toho nijak zvlášť neumím, takže jsem se chtěl téhle místy únavné a frustrující cestě vyhnout. Rozhodli jsme se najmout odborníky jen na vybudování nové elektroinstalace a dodělání vodoinstalací, sanity a ústředního topení i ve zbytku domu. Po měsíčním dohadování o termínu a marném čekání v domluvených časech jsme tak poslali do patřičných míst prvního elektrikáře a našli jiného, který udělal skvělou práci. A tím jsme s řemeslníky skončili minimálně do okamžiku, než přišlo na řadu topení a rozvody odpadů a vody.“

Robert připouští, že hledání řemeslníků může být na vesnici často složitější než ve městě. „Představa, že přijdete do hospody a zeptáte se tamních chlapů, je mýtus. V každé vesnici obvykle je nějaký zedník, elektrikář nebo instalatér. Zpravidla ho musíte složitě nahánět, nejlépe osobně a doma, případně v hospodě. Takový místní řemeslník je zpravidla žádaný a umí se dělat vzácným. Je to doslova rituál. Po mnohém doprošování se vám už pak složitěji odmítá špatná práce nebo přemrštěná cena. Na tohle jsem alespoň zpočátku z principu odmítal přistupovat. Jenže do tajů vesnických vztahů je nutné alespoň trochu proniknout a to chce svůj čas, takže teď už máme výborné zkušenosti přinejmenším se šikovným kamarádem zedníkem.“

Kotovice drží jako beton

Prvním výrazným zásahem do původní konstrukce domu bylo částečné vybourání příčky mezi někdejší kuchyní a obývacím pokojem. Tak vznikl hlavní obytný prostor, který kombinuje kuchyňské zázemí a místo, kde se sedí za pracovním stolem, píšou úkoly do školy, čte se, hrají hry nebo se povaluje u televize.

„Bourání příčky spolehlivě vyléčilo mé obavy z hliněných cihel. Možná by bylo o něco náročnější bourat beton, ale myslím, že houževnatost stoletých kotovic je s betonem srovnatelná,“ usmívá se Robert.

Pak přišly na řadu podlahy, do nichž se ještě vkládaly trubky pro přívod vody a odvod odpadů. Odpady původně směřovaly do jímky na dvoře, ale v průběhu rekonstrukce byl dům připojen na obecní kanalizaci a vyčištěná betonová jímka se postupně zasypala stavební sutí. „Ušetřily se tak nemalé náklady na kontejnery na suť a navíc nám to umožnilo průběžně likvidovat stavební odpad. Jde o to, aby si člověk nenechal staveniště přerůst přes hlavu a nepropadal depresi ze života v neustálém nepořádku, který postupná rekonstrukce domu nutně přináší. To byl další poznatek, který jsme si odnesli z rekonstrukce prvního domu.“

Po vybetonování podlah a zabudování nových rozvodů elektřiny přišla na řadu svépomocná zedničina, obklady a dlažby, pokládka dřevěných podlah, vybudování miniaturního dětského pokojíčku z části bývalého průjezdu, obezdění verandy, z níž vznikla jedna z koupelen v domě, osazení vany a záchodu či stavba pilířů pro částečně vyzděnou kuchyňskou linku.

„Nejdříve jsme poměrně rychle dodělali rekonstrukci novější části domu, kde se pak dalo alespoň nějakou dobu provizorně bydlet. Tím se pak urychlilo i dokončení oprav v nejstarší části domu. I přesto, že se původní kuchyň a obývák spojily v jednu velkou místnost, rozhodli jsme se zachovat rozdíl ve výškách podlah obou místností a odlišit je i materiálem. Kuchyňská část je vydlážděna půdovkami, které i přes časté varování před tímto postupem chrání už několik let bez jakýchkoli problémů tenká vrstva akrylového laku.

Podlahu v místech původního pokoje pokrývají na můj vkus poměrně úzké, ale jinak velmi kvalitní modřínové palubky od Hausnera z Koryčan. V průběhu let je dřevěná podlaha vystavována intenzivní zátěži od psů i dětí a při detailním zkoumání je to na ní místy poznat, ale jinak slouží velmi dobře a s domem souzní, přestože byly v obýváku původně parkety. S mozaikami i obkládačkami pracovala Karolína, spousta věcí se tak trochu improvizovala a spousta zkušeností vznikala za pochodu. Rozdíl mezi kvalitou omítek v první a poslední místnosti odhalí zkušené oko na první pohled,“ přiznává Robert.

Souboj s vlhkostí

Hned po položení podlah se v hlavní místnosti ocitla také krbová kamna. Kombinace intenzivního sálavého vytápění a větrání srazila vlhkost během několika měsíců doslova k zemi. Do zásypu pod beton podlah se vložily perforované drenážní hadice, které ústí větracími otvory ven. Vlhkost však zcela odstraněna není, problém stále přetrvává například v místech, kde byl v minulosti dveřní otvor v hliněné zdi zazděn pálenými cihlami, a hlavně v novějších přístavbách, kde zřejmě nebyla udělaná hydroizolace základů. „Není to zásadní problém, ale časem budeme určitě hledat nějaké trvalé řešení. Zvažujeme podříznutí nebo injektáž, s níž má dobré zkušenosti jeden z našich sousedů.“

Po nějaké době následovala i výměna oken a dveří, nová fasáda a zateplení cihlové části domu ve dvoře. Než se podařilo ušetřit další peníze, rozebrali majitelé v zadní části dvora různé kůlny a přístřešky a získali tak alespoň malou prosluněnou zahradu, kam se dá v létě dokonce postavit menší bazén.

Pořád ještě zbývá spousta práce, ale už teď je jasné, že na pohled nevelký dům může nakonec nabídnout dostatek prostoru k plnohodnotnému bydlení. A pokud by se někdy změnila situace, vždy může dál sloužit jako komfortní víkendová a prázdninová chalupa. „Záměrně jsme dům nezařizovali v nějakém konkrétním stylu. Nesnažili jsme se o shromažďování muzejních kousků, nemáme příliš v oblibě tradiční chalupářské standardy.

Většina nábytku je z IKEA, mezi tím sem tam nějaký starší funkční kousek nábytku po prarodičích nebo od někoho z půdy. Snažíme se, aby byl dům účelný a pohodlný, možná dokonce mírně přecpaný, což ale podle nás přispívá k jeho hřejivosti a zabydlenosti. Uvnitř se toho už moc vymyslet nedá, ale dvorek a zahrádka dosud zůstávají velkou a nenaplněnou výzvou,“ konstatují Karolína s Robertem.

text a foto: Richard Guryča