U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O světýlkách
Kategorie: Editorial | Autor: Martina Lžičařová
Soused chalupář prohlásil, že letos už na zimu zpátky do vyhřátého městského bytu rozhodně nepůjde. Naopak si chce užít šedivých a chladných dnů u kachlových kamen. Na chalupě se musí víc postarat. Dřevo na topení naštípal a přinesl ze stodoly do světnice, pohlídat, aby oheň nevyhasnul, v listopadu odhrabat poslední spadané listí ze stromů a další měsíce uklízet napadaný sníh, leccos opravit. “V paneláku jen koukám na televizi a přemýšlím, co dobrého do pusy,” uvažoval nahlas. ” Tady víc žiju. Chalupa mě nutí, abych ji obešel, při té příležitosti kouknu, zda drží i skleník, nasypu sýkorkám a vrabcům a podobně. Podmínky jsou tvrdší, člověk je odkázán sám na sebe, ale právě tohle mě těší,” uzavřel naši debatu. Vzpomněla jsem si na něj, když jsem si četla krkonošskou Návštěvu, kterou pro vás, čtenáře, sepsala Marie Rubešová. “Její” chalupář připomíná zvyklosti, které se vytratily, například v souvislosti s rozvěcením okének ve staveních za soumraku. Světýlka vypovídala nejen o přítomnosti hospodářů, ale také o pomocné ruce na dohled. Dnes valná většina domků na vsích v neděli večer doslova vyhasne, aby se světýlka ucpanými blikajícími silnicemi nastěhovala na pět dní k seriálům do měst. Mnozí chataři jsou od sklizení posledního jablka zaháčkováni u televize až do Velikonoc. Chalupáři jsou přece jen stěhovavější. Zima je v chalupách, hlavně v těch, které jsou až po střechu zarovnány polínkovým kožichem, snesitelnější. Ale třeba se zablýskne na časy. Můj soused je toho dokladem. A potkala jsem i řadu dalších lidí, kteří se neradi vzdávají nepohodlí a nenechají se přesvědčit modravým vlněním “amerického snu”. Je jim bližší syrovost podzimu, mrazivé nebe, vlněné rukavice a mátový čaj. A světýlka. Nejenom ta v krajině, ale i v lidských duších, která hoří jeden pro druhého.
