U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
CHALUPÁŘSKÁ štafeta
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
To bílé stavení v pěkně zvlněné krajině Posázaví koupili chalupáři na počátku osmdesátých let. Zjistili, že mu je právě 150 roků. Je celé z kamene a pod ním ve stráni stodola ze stejného materiálu. Bývalá hájovna je okamžitě “oslovila”.
Nebylo to zprvu nic radostného. Střecha sice ještě držela, ale podlahy nepodsklepeného stavení byly v žalostném stavu. A všude kolem rostly stromy a keře z náletu, jak si chtěly.
Ať vypadá jako chalupa
Neznásilňovat stavbu, zachovat její jednoduchý půvab – o to se snažili už děda s babičkou našeho hostitele. A protože se jim “povedl” šikovný zeť, uvažovali společně, zda se nevrátit k petrolejkám a romantice starých časů. Jenže předchozí majitel těsně před tím, než hájovnu prodal, stačil zavést elektřinu. A k nepohodlí už se těžko vrací… Zanedlouho přibyl do party další chlap. Tedy zkraje spíš chlapíček. Ale měl se k světu i k práci. Dnes sem sedmadvacetiletý Aleš jezdívá relaxovat s manželkou Světlanou. A když je občas nutné přiložit ruku k dílu, rád pomáhá i jeho otec. Ně-které příhody, související s úpravami chalupy, zná Aleš samozřejmě jen z doslechu, ale na mnohých se už sám podílel. “Děda začínal před těmi zhruba pětadvaceti lety od podlahy. Starou vytrhal, dospodu dal vrstvu štěrku, na to izolaci a pak asi osm centimetrů betonu. V chodbě a kuchyni položil dlažbu, která dobře slouží dodnes. A v pokojích je linoleum, částečně kryté koberci.” Stavba je, jak už jsme se úvodem zmínili, nepodsklepená, jen v jedné části vzadu je pod ní klenutý sklep, vysunutý až do stráňky. V ní je zakousnutá i část chalupy, proto se v některých místnostech drží vlhkost. Bude třeba celou zadní stranu odkopat a položit izolaci, která by větrala. Ale letos o prázdninách to prý nebude.
Vodní hrátky
Ještě když v chalupě nebyla zavedená elektřina, fungoval tady trkač. Na základě zpětných rázů byl schopen vytlačit vodu ze studny pod stodolou až sem do stavení. Nebylo jí sice tolik, kolik by v dnešní době pohodlný člověk potřeboval, ale na vaření a základní hygienu stačila. Vodou byla napájená dokonce i hospodářská část stavení a její obyvatelé – kravky, koně, kozy a slepice. Aleš však už zažil jen komfort vodovodních kohoutků. Ovšem teče z nich i dnes, stejně jako když tu začínal hospodařit jeho děda, jenom voda studená. Ani dnešní obyvatelé chalupy nejsou žádné bábovky a umýt se a osvěžit ve studené jim nedělá problémy. Když je zapotřebí teplé vody, ať už na nádobí nebo na vykoupání ve veliké vaně, ohřívá se na kachlových kamnech v hrnci o obsahu snad 30 litrů. I při naší návštěvě se mladí chystali na večerní koupání, a tak byl sporák roztopen a hrnec připraven. Venku bylo sice skoro třicet stupňů, ale teplo nebylo v kamenném stavení vůbec nepříjemné. “Nejsem samozřejmě sebevrah, abych nosil vodu v tom velikém hrnci,” odpověděl Aleš na náš úžas. “To by se jistě zádům nelíbilo. A kdyby se utrhlo ucho, ani si to radši nechci představovat. Do koupelny ji nosíme tedy v menším.” Pramínky měkké místní vody, která kdysi vyvěrala i v nedaleké studánce, byly svedeny dolů do vodárny, odkud se napájí i nedaleké městečko, a studánka vyschla. Stejný osud ostatně potkal i studnu za stodolou, kterou bylo třeba o dva metry prohloubit. Místní voda byla odjakživa vyhlášená svou kvalitou. Rodina si ji dokonce vozí domů na pití a do akvária. Jejich rybičky mají prý díky tomu železné zdraví.
Co pije zahrada
Na místě džungle z přerostlých travin a stromků a keřů z náletu je dnes pěkný trávník. Terén sice zůstal zvlněný, ale všechny díry a nerovnosti, které by vadily při jeho kultivaci, jsou vyrovnány. Chalupu, do jejíž oken se v květnu pravidelně nastěhují pelargonie, lemuje několik tújí, jinak je v trávníku pár ostrůvků trvalek, hlavně růží, a poblíž plotu ovocné stromky. A pod plotem u silnice vás právě v tento čas okouzlí záhon růžovofialových pivoněk. “Tújky sázeli ještě babička s dědou,” vzpomíná vnuk. “Vysadili jich pruh až ke garáži, snad aby tu měli soukromí. Ale keře se tak rozrostly, že bránily výhledu do krásného okolí. Proto jsme jich velkou část vykáceli. Radost nám dělají jabloně. Jen tyhle dvě,” ukazuje na pěkné zákrsky, “daly předloni skoro dva metráky ovoce. Loni odpočívaly, tak jsem je trochu pohnojil a prosvětlil. Uvidíme, co předvedou tento rok. Těšíme se vždycky i na úrodu třešní – srdcovek, nektarinek, meruněk a taky jsme vysadili nějaké angrešty a rybízy. Ale asi to nebude slavné, keře by potřebovaly víc vody. Chytáme si i dešťovou, na okapu je vyklápěcí jazyk. A k tomu, který odvádí vodu z přístřešku nad vchodem, jsme dali řetěz. Když po něm v zimě stékala voda, udělal se tam krásný ledový vodopád…” stáčí mladý muž hovor k technice, která je mu bližší než zahradničení. “O veškerou květenu se tu s láskou stará maminka. Nás s taťkou tato disciplína tolik neláká.”
Lehkým krokem trávou
Nejnáročnější zahradnickou činností, kterou si vzal Aleš téměř celou na svá bedra, je pravidelné sekání trávníku. Dělá to trochu “zištně”, protože si se ženou rádi vyběhnou z chalupy bosí rovnou do trávníku, anebo se tu opalují bez textilu. Ale vraťme se k práci. “Protože je tu kopcovitý terén, udělali jsme si co nejlehčí sekačku. Taťkovi je blízká technika, vymyslet stroj na míru do těchto podmínek pro něj nebyl žádný problém. Nože sekacího ústrojí jsou z kvalitní pružinové oceli, která hodně vydrží. Ale špatně se brousí, musíme je čas od času vzít na speciální brusku. Nože pohání motor s příkonem 750 wattů, což je největší možný příkon pro tuto velikost pláště. Aby se sekačka odlehčila, ponechali jsme jen tenký plech na bocích, aby nás nesekl do nohy odhozený kamínek. Zkoušeli jsme i kupovanou motorovou sekačku se sběrným košem, ale neosvědčila se. Tráva je tu hustá, sběrný koš byl pořád ucpaný. Seču v létě tak často, že můžu trávu nechat ležet na místě. Není to ani vidět – a porost se tím vlastně i pohnojí”.
Bereme práci sportovně
Zajímám se, zda jsou pravidelné túry se sekačkou hlavním místním sportem. Aleš se na chvilku zamyslel, a pak přiznal, že pokud se nepočítá jízda na skútru, který si sem pořídil, je to skutečně jeho nejvydatnější letní disciplína. “V zimě se v okolí hodně běžkuje, jsou tady krásné terény. Ale já mám raději sjezdové lyžování. Náš taťka je ovšem nadšenec. Jen přijedeme – a už vyrazí na lyžích na své kolečko. Chalupa leží o 300 metrů výš než Praha a sněhu je tady podstatě víc. Jako by byl člověk v jiném světě.” Zasněžené víkendy tu tráví rodina pochopitelně méně často než ty slunečné. Když zde napadne k 30 centimetrům sněhu, chtělo by to sem spíš terénní auto. “Navíc je při velkých mrazech stavení dost promrzlé a musí se celý den přikládat, aby tu bylo příjemně. Topíme kachlovým sporákem v kuchyni, někdy i v udírně, a taky kachlovými kamny v pokoji. Když po třech čtyřech hodinách naakumulují teplo, báječně hřejí. Stavěl je před dávnými lety nějaký místní kamnář.” Vraťme se tedy ještě ke sportování při práci. Co o něm soudí muž, jehož vrstevníci se ve volném čase možná věnují podstatně odlišným zábavám? “Často se o víkendu fyzicky tak zruinuju, že se téměř nemůžu hýbat. Ale psychicky jsem jako znovuzrozený – to je s taťkou naše filozofie. Neberte to ovšem doslova,” směje se. “I my si ukousneme jen takovou porci práce, aby nás nepřestala těšit.” Každoročně si svorně zasportují při řezání dříví. Světlana jim pomáhá. Nejen tím, že uvaří něco dobrého. Těší ji vytvářet z voňavých polen obklady a další stavby. “Nechci, aby se mi do toho někdo jiný pletl a zkazil mi stavbu,” přiznává. “Dá to docela práci, všechno musí pěkně vázat, ale mě to baví. Je příjemné, když je za mnou vidět dílo.” Jaká další práce čeká chalupáře z Posázaví? Nejdřív obnova laťkového plotu, který by měl nahradit i staré pletivo pod lesem. Čerstvé dřevo nechají zase nastojato vyschnout, a pak teprve, možná napřesrok, plot natřou nějakou přírodě neškodící lazurou. V příštím roce zřejmě přijde na řadu i sanace vlhkých stěn v kopci. A pak jsou taky “sporty”, které chalupáře vyloženě netěší. To když jim nějaký dobrák při nakládce vytěženého dřeva vyvrátí hydraulickou rukou jejich plot a je třeba tu spoušť napravovat.
Lehnu si a poslouchám ptáky
V rohovém pokojíku, osvětleném jedním ze štítových oken, jsme objevili i černé pianino. Představa, že se odsud po okolí nese “živá” hudba, nás přímo nadchla. S prosbou, zda by nám mladý chalupář nezahrál, jsme však neuspěli. Na piáno prý hraje jen Alešův otec a někdy i jeho sestra. “Rodiče nás k hraní vedli, ale já jsem hodně zapomněl,” přiznává Aleš. “Snad se k muzice časem vrátím. Chodíval jsem na piáno a do sboru, ale to už je dávno. U ohně si ovšem zazpíváme rádi všichni. Taťka občas přiveze i heligonku. Zažíváme tu však i jiné koncerty. Když zrovna není nějaká práce, rád si lehnu a poslouchám ptáky. Sýkorky, vrabce, kosáky, brhlíky. Bývali tu i bílí konipasi, ale zmizeli. Nevím, možná jim vadila lidská společnost. Mají takový zvláštní houpavý způsob letu. Něco jako delfíni ve vzduchu. A když sedí na střeše, komíhají ocáskem. Musíme postavit krmítko, třeba se vrátí.” Za soumraku prý vystřídají ptačí koncert žáby. “Stahují se sem z nedalekého rybníčka a schovávají se okolo stromů, kde je nakypřená půda. A večer se nalepí na rozehřáté kameny a koncertují,” přidává se Světlana. “Zmije jsme zatím nezahlédli, ale stálými návštěvníky jsou tu užovky, slepýši a ještěrky.” V létě se tu chodí na houby a smaží se houbové řízky a další dobroty. Je to příjemný čas, kdy není třeba vymýšlet, co se bude vařit, protože houby se hodí do všeho. “Jinak si musíme všechno přivézt s sebou, není tady žádný obchod ani hospoda. Hodně děláme špagety, česnečku, a když se pracuje, tak třeba jen nějakou pomazánku nebo buřta. Anebo táta hodí kus masa do papiňáku. Hlavu s vařením si rozhodně nelámeme. Je tu mnoho příjemnějších věcí. I zvuků.” Tím krásným koutem země české opravdu zní hlavně zpěv ptáků a žabí kuňkání. A někdy piáno anebo harmonika. V létě se sice ke koncertu občas přidává také zvuk sekačky a orchestr doplní pila, ale přesto je tu neuvěřitelný klid. Inu jako na chalupě u lesa.
***
Na bývalou hájovnu sedící na stráni pod lesem je opravdu pěkný pohled; vpravo je část obytná, vlevo se vraty vchází do dílny
Sluníčko už odpoledne osvětlovalo západní fasádu, a tak ho na štít, “podložený” nízkými jalovci, už moc nezbylo…
Světlana s Alešem si dovedou pobyt na chalupě příjemně užívat
Nejkrásnější je ovšem pohled zdola od stodoly, kde lemuje nový plot parádní “závěj” pivoněk
Kachlová kamna, která byla při koupi v bídném stavu, jsou dnes přímo výstavní. Polena jsou naskládaná v zajímavém zásobníku
Prastarou pec na pečení chleba uzavírají oblouková dvířka. Horní patří k udírně – a vše je důmyslně propojeno topnými kanály
Velká kuchyň je obývací, u tohoto stolu se jí, slaví, čte, mastí karty a provozují různé další kratochvíle
V ložnicích, jejichž zařízení se nesnaží zapřít městský původ, se skutečně hlavně spí
Stodolu, v níž je hlavně dřevo na otop, zdobí stejně jako obytnou část nová krytina KM Beta
Náš hostitel při názorném předvedení funkce i subtilnosti podomácku vyrobené sekačky; lze s ní jít skutečně “lehkou nohou”
S využitím podkroví k bydlení chalupáři nepočítají. Ovšem kunám, které v noci piští a dupou, se tu rozhodně líbí…
Sklípek, který zasahuje částečně pod chalupu i pod terén, vypadá na fotce větší než ve skutečnosti; už se těší na letošní úrodu
Ke kráse lokality přispívá i fakt, že květiny nejsou vyrovnané na záhonu jako vojáci v řadě; a tak závěrem pohled na moře kopretin…
FOTO MARTIN MAŠÍN
