Chalupa naučí řadě řemesel

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Dědictví po babičce změnilo Lidmile a Jiřímu Hančovým život. Začali pravidelně jezdit na chalupu, během rekonstrukce se naučili práce z mnoha řemesel a dnes by na chalupě nejraději zůstali natrvalo.

Podkrkonošská chalupa Lidmily a Jiřího Hančových dostala tuto podobu v průběhu posledních šesti let. Tipnuli byste si ale, že je stará více než dvě stě let?

Jsou spolu 24 let, za rok oslaví stříbrnou svatbu. Stačí je chvíli poslouchat a je jasné, jak ti dva k sobě patří. Lída a Jirka spolu mají tři děti. Jiří a Žaneta už jsou dospělí a benjamínkovi Honzíkovi je 8 let. A dalo by se říct, že mají ještě čtvrté dítě – chalupu, kterou dostala coby dědictví jako nejstarší dcera Lídina maminka Lidmila od své maminky, taktéž Lidmily. Tradice stejným způsobem pokračovala. Lidmila a Jiří však museli zděděnou chaloupku postavit na pevné nohy.

Chalupa leží u Nové Paky, blízko hlavního silničního tahu z Jičína do Krkonoš. Možná si řeknete, že je stejná jako ostatní roubenky, ale dívejte se pozorně. Tahle má krásný štít. Na něj by se měli chodit dívat ostatní chalupáři jako na příkladný. Tříetážová lomenice je poskládána ze širokých prken, spáry mezi nimi jsou překryty úzkými latičkami. Rozměry okének v prostředním díle jsou malé, takže tato okna do podkrovního pokojíku moc světla nevpustí, ale právě takový detail vytváří malebnost stavení. A úplně nahoře, pod polovalbou, jsou ještě dva kulaté větrací otvory. Prostě paráda!

Na severní straně upoutávají stavební prvky z místního načervenalého pískovce – podezdívka, okenní parapety a především ostění dveří

Další krásný stavební prvek, který je vidět na roubence Hančových, se už tak snadno kopírovat nedá. Spíše musíte mít štěstí jako oni a získat ho spolu s chalupou. Dveře na severní straně rámuje portál z místního načervenalého pískovce. Je bohatě zdoben plastickými prvky. Kouzelný je zejména tvarovaný nástavec s festony se střapci. Poté, co Jiří kámen očistil, se portál včetně renovovaných dveří stal doslova šperkem na celé chalupě. Bylo by však nespravedlivé chválit jen stavení. Uznání zasluhují především majitelé.

Tmavá chalupa trpěla vlhkem

Jak to tu kdysi vypadalo, vzpomíná Lída, která sem, do babiččiny chaloupky, jezdila jako malá. Žilo se hlavně v sednici, za ní byla dílna, kde kdysi pradědeček provozoval truhlářství. Po něm zbyla na půdě spousta nářadí. Nejchladnější místností byl vpravo vzadu takzvaný kvelbík neboli špajz. Babička do něj ukládala kompoty. V pokojíku před ním kdysi bydlela teta Maruška, později se tento pokoj nevyužíval. K chalupě patřily dva chlévy a stodola. Ještě když byla Lidmila malá, chovali se tu králíci a koza, dříve tu byli i koně a dobytek. Ke stavení patřilo 10 hektarů polí, šlo o poměrně velké hospodářství. Na záchod se chodilo ven z chalupy, v zimě to nebylo nic příjemného. Severní strana, kde suchý záchod stál, bývala zavátá sněhem.

Tady každého zaujme něco jiného: způsob upevnění žebříku pod střechou, dřevěné kolíčky v trámech, které prozrazují notné stáří chalupy, tesařské parádičky, kterými jsou zdobena zhlaví trámů, nebo kovaný zvonek připevněný ke stěně

K Lídiným vzpomínkám patří i obrázek packé babičky, jak se jí v té době říkalo, jak běhala kolem roubení s injekční stříkačkou a snažila se vypudit z trámů červotoče, nejhlavnějšího nepřítele. „V té době chalupa vypadala jinak,“ připomíná Jiří. „Byla natřená černou barvou. To se změnilo, až když jsme se dva roky po babiččině smrti, tedy v roce 2008, dali do oprav my.“

Zbourat, nebo opravit?

Hlavním problémem zděděné stavby byla nadměrná vlhkost. Chalupa byla uvnitř nejenom cítit zatuchlinou, ale trámy roubených stěn zespodu hnily a mnohá místa byla napadena červotočem. Na druhou stranu stavení mělo poměrně novou střechu, kterou nechal udělat ještě za života babičky Lídin tatínek.

Co s tím? „Názor návštěv se různil. Jedni nám radili – udělejte z toho skanzen, druzí – zbourejte to,“ vzpomíná Jiří. Hančovi se rozhodli jinak. Obrátili se na odborníka. Statik jim řekl, že stavba je v pořádku, ale doporučil svázat vazbu krovu a způsob řešení nakreslil. Pozvaní tesaři dali statikovi za pravdu. Chalupa tedy zůstala stát.

Pod nánosem nátěrů objevil Jiří na dubových futrech dataci – r. 1790. Stejné číslo bylo i na štítu, ale babička tvrdila, že jde o datum rekonstrukce, chalupa prý je mnohem starší. V rohu u dveří je stůl, který je využíván jako pracovní, rodina jí u druhého stolu stojícího ve středu místnosti

„Když se do něčeho takového pustíte, musíte být obklopeni slušnými řemeslníky,“ připomíná Jiří. Sám měl štěstí nejen na řemeslníky, ale i na kamaráda Luboše Dostála, který mu hodně pomohl.
„Díky tomu jsme hodně práce zvládli sami – rozsáhlé úpravy terénu, drenáže, omítky, kamenické práce a další. Jsem elektroinstalatér a při opravách chalupy jsem se naučil mnohému dalšímu. Dokonce si myslím, že bychom se s Lubošem uživili i při opravách jiných chalup. A tahle by mohla sloužit jako referenční stavba.“

O výměně trámů

Když statik rozhodl, že stavba je životaschopná, Hančovi nechali udělat projekt u Vlastimila Roznětínského z Hradce Králové. „Projekt se tvořil za pochodu. Bylo jej nutné upravovat podle skutečného stavu, který jsme při opravách zjišťovali. Stále se jím řídíme,“ upozorňuje chalupář. „Pozval jsem i soudního znalce inženýra Žáka, aby prošel roubení a řekl, které trámy se musí vyměnit.“

Zápraží je částečně původní, na levé straně od vchodových dveří bylo vybudováno nově

O tom, že nešlo o maličkost, svědčí skutečnost, že po zásahu zůstal ve štítové stěně původní jen vrchní trám nad okny a trámy mezi nimi. Osmdesát procent této stěny je kompletně nových.

„Nejprve jsme měnili trámy v obvodových stěnách, pak se dělaly izolace,“ upřesňuje náš hostitel. „Trámy stály na kamenné podezdívce. Ta se musela vybourat, abychom mohli položit hydroizolaci napojenou na podlahu. Nový sokl jsme vyzdili z ytongu. Jen severní strana zůstala z původního červeného pískovce.“

Na výměnu trámů si Hančovi najali tesařskou firmu z Jičína. „Byli šikovní,“ stručně hodnotí odvedené dílo chalupář a připomíná, že se na stavbu použilo smrkové dřevo s rozměry 20 x 15 cm. Mezi trámy se vkládala ovčí vlna, která absorbuje vlhkost. Na vymazávky byla použita směs hlíny se slámou.

Všechny dřevěné prvky prošly důkladnou očistou včetně ošetření proti červotoči

„Nátěry jsme nešidili,“ míní Jiří. „Dřevo jsme pečlivě obrousili, natřeli proti červotočům, pak speciálním olejem Kreidezeit a nakonec přišly ještě dvě vrstvy olejové lazury Kreidezeit medového odstínu.“ Aby roubenka měla jednotnou barvu, Jiří všechno dřevo v chalupě zbavil starých nátěrů. „Chtěli jsme, aby dřevo dýchalo a vypadalo přirozeně. Dnes chodím stejně jako Lídina babička s injekční stříkačkou a napouštím trámy proti červotočům,“ směje se.

Došlo i na kompromisy

Opravami venkovních stěn práce neskončily. Podřezávaly se i vnitřní stěny, ale ne všechny. „Věděl jsem, že nás čeká obrovské množství práce a že to bude stát spoustu peněz,“ připouští chalupář. „Udělal jsem si rozpočet, který mám uložený v počítači. K dnešnímu dni jsme ho už třikrát překročili a chalupa není hotová. Během rekonstrukce nás čekala řada překvapení. Jak jsme postupně odkrývali zdi a šli dál a dál, rozpočet se navyšoval. Přesto si uvědomuji, že jsme měli být důslednější a podřezat všechny místnosti,“ lituje. „Měli jsme však obavu, aby nespadla pec.“

Bílá pec tu stála, kachlová kamna jsou pořízena nedávno. Stáří chalupy prozrazují i nebývale mohutná futra dveří do světnice

Pec patřila k prvkům, které se chalupáři rozhodli zachovat. „Všechno je věc kompromisů. Lze opravovat a dodržovat původní styl, ale v určité fázi musíte zničené věci nahradit moderními materiály,“ uvažuje nahlas Jiří. „Ukázalo se, že původní kamna, která byla stejně bílá jako pec, je potřeba vyměnit. U nových kamen s výměníkem, které vystavěl Jan Tvrzník z Trutnova, se však dá nastavit letní a zimní provoz a jsou na ně napojeny radiátory.“ Hlavním tepelným zdrojem je ale plynový kotel Geminox, kterým se v chalupě temperuje i v zimě.

Kompromisem chalupáři řešili i podlahové krytiny. Poté, co podlahy dostaly novou skladbu, kterou tvoří podkladový beton, lepenka, polystyren, kari síť a vrchní beton, se Hančovi rozhodli položit prkna jen v hlavní světnici. Vzhledem k finanční náročnosti dřevěné podlahy se do ostatních prostor rozhodli pro jiné krytiny. V podkroví jsou koberce, v ložnicích v přízemí lino s dekorem dřeva a v ostatních místnostech praktická dlažba.

Procházka podkrovím

Z předchozích řádek je jasné, že se bydlí i v podkroví. To za babičky samozřejmě nebylo. Na půdě bylo uskladněno seno a odkládal se sem nepoužívaný nábytek. Aby se tu daly dělat stavební úpravy, bylo nutné prostor pod střechou vyčistit.

Lidmila přiznává, že tady tráví hodně času, zvláště pokud na chalupu přijedou i starší děti se svými partnery

„Vyvezli jsme deset valníků sena,“ poznamenává Lída. „S touto méně příjemnou prací nám pomohl kamarád Jaroslav Burda. Je štěstí mít takové přátele! A pak se musely vyčistit poválky…“ Lidmila v době nejnáročnějších prací vozila kočárek s Honzíkem. „Starší děti byly v pubertě a naše nadšení jim už nic neříkalo. Moc s námi nejezdily,“ vzpomíná. „Zato Honzík na chalupě vyrostl. Starala jsem se o něj a pomáhala s opravami. Dokud byla chalupa neobyvatelná, jezdili jsme na noc domů, do Vysokého Veselí. Jednou jsme měli věčného cestování dost a přespali jsme na zahradě ve stanu. Odnesl to Jiří a jeho záda…“

„Když bylo podkroví čisté, mohli jsme na základě nákresu statika zpevnit vazbu,“ vrací nás hlava rodiny k rekonstrukci. „Podkroví jsme zobytnili až po zateplení. Pod podlahou je foukaná izolace, stěny jsou zatepleny minerální vatou. Příčky jsme stavěli ze sádrokartonu.“

Chlívky za chalupou dnes slouží zcela jinému účelu

Nezbytné bylo vyřešit i prosvětlení. „Uvažoval jsem o vikýřích, ale tady byl kdysi jen jeden, podávací, tak jsem raději zvolil střešní okna, která nejsou tak nápadná.“

Zatím se jim podařilo zobytnit prostor vlevo od schodiště, v němž je malá pracovna, šatna, úklidová místnost a jejich ložnice s koupelnou a záchodem. Za dveřmi vpravo by jednou měl být další pokoj s koupelnou, ale dosud zůstává jen nakreslený v plánech.

Chalupa slouží

Důležité je, že už v této fázi se do chalupy vejdou všechny děti včetně jejich partnerů. V přízemí vznikla jedna ložnička z pradědečkovy dílny, druhá z kvelbíku. Pokoj po tetě se proměnil v moderně zařízenou kuchyň a ještě zbylo místo na koupelnu.

definitivním využití chlívků zatím chalupáři jasno nemají. Možná tu bude vinotéka, možná sauna...

„Byl bych rád, kdybychom tu všichni trávili Vánoce, ale zatím k tomu nedošlo,“ vysloví své přání Jiří. Lída si neodpustí: „Ty bys stejně byl radši v práci!“ A dodá, že její muž je workoholik. „Je rychlejší než vítr, ale zatím mu stačím. U nás to tak je – relaxujeme prací.“

„Pořád jsem všechno honil, aby práce odsýpala,“ uznává chalupář. „Přesto to nejde tak rychle, jak bych si představoval. A ještě k něčemu se musím přiznat. Na návraty domů se už ani netěším. Radši bych byl tady. Tolik věcí jsem na chalupě dělal sám. Naučil jsem se čistit kameny. To je hodně pracné a náročné na trpělivost. Brousil jsem a voskoval nábytek, s Lubošem jsme dělali nový plot, mořil jsem trámy… Chalupa člověka naučí hodně řemesel a mě to navíc baví.“

Nejenom nábytek v této ložničce, o kterou se perou děti, protože v ní je tepleji než v bývalém kvelbíku, ale i skleník a další skříňky ve světnici vyráběl truhlář Jezbera z Chomutic

Svá slova potvrzuje dalšími plány. Na zahradě vzniká jezírko, je potřeba dokončit plot předzahrádky, zatímco jeden chlívek se změnil na hezké posezení se skleničkou vína, o druhém má chalupář zatím mlhavé představy. Na dokončení čeká i podkroví.

Po pěti letech intenzivní práce chalupa zkrásněla. Na druhou stranu na sportování, výlety nebo návštěvy známých Hančovým moc času o víkendech nezbývalo. Oba však doufají, že teď už to snad bude lepší.

text: Martina Lžičařová
foto: Jaroslav Hejzlar