U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Domu slušivý kabát
Kategorie: Stavba | Autor: rab
Na vnější působivosti domu se kromě střechy hlavní měrou podílí jeho fasáda. Mnozí z nás podléhají mylné představě, ovlivněné nabídkou trhu, že čím strukturovanější a barevnější bude omítka, tím krásnější bude dům.
Podívejme se opět krátce do kulturně civilizovanějších krajin, například do námi oblíbené Bretaně. Nejenom že zdejší domy v naprosté většině po mnoho staletí dodnes užívají stále stejný tvar na osvědčeném půdorysu, ale mohou se pro nás zdát velmi fádní i svou zatvrzelostí v používání hladké bílé omítky v kombinaci s modrými okenicemi. Nic víc, ale také nic míň, protože výsledný celek je neskutečně malebný a především nezaměnitelný. Jak jednoduché a krásné. Náš venkov kdysi býval podobný – v jednoduchosti řešení, ovšem samozřejmě s regionálně odlišnými typickými prvky.
Hladce a měkce
Základem fasády téměř každé chalupy bývala hladká a měkká vápenná omítka se všemi nepravidelnostmi jejího nanášení, což mnozí dnešní zedníci, vyučení pracovat “s pravítky” na milimetry přesně, považují za nekvalitní práci. Zarovnávání do dokonalých ploch, ostrých hran a pravých úhlů je přitom zcela zbytečné, navíc finančně náročnější, protože se na dorovnávání musí použít více malty. Přesto dokonale hladká a dokonale strohá plocha omítky není to nejhorší, co může chalupu potkat. Daleko horší je podléhání tlaku výrobců stále nových druhů omítek a omítkových systémů, chrlených na trh s tržně logickým předpokladem vydělat a zpětně investovat do vývoje dalších nových výrobků. Začarovaný kruh, který může rozetnout jen rozumný stavebník.
Podobně jako u sporu mezi betonovou a pálenou střešní taškou v našem případě ani tak nejde o složení omítkoviny, i když pod vápennou omítkou na rozdíl od cementové starší zdivo netrpí, nýbrž o úpravu povrchu omítky. Je třeba důsledně zavrhnout všechny strukturované, vyškrabované, ornamentální či hrubozrnné omítky a vrátit se k hladké jednoduchosti. Staré omítky bývaly dokonce jednovrstvé, kvalitně utažené dřevěnými hladítky a hladký povrch získaly opakovaným líčením vápnem. Dnes je nemyslitelné chtít na zednících, aby nepoužili druhou vrstvu – štuk, a “zatočili” jádrovou omítku tak, aby štuk nepotřebovala. Přitom současné jemnozrnné omítkoviny “z pytle” jsou k tomu vhodnější než staré malty z podomácku prosévaného písku. Při úpravách nároží se nebojme “zkazit” zedníkům pečlivě “naostřenou” hranu jemným zaoblením omítky od ruky a podobně postupujme i v koutech. Výsledná malebná měkkost nás překvapí.
Barevnost
V posledních letech jeden extrém z minulosti – šeď břizolitu, nahrazuje druhý – zářivě pestré a syté barvy jako z cukrárny. Dnes snadno dostupnou barevnou škálu fasádních barev neumíme používat citlivě ve vztahu k typu stavby a zejména k jejímu okolí. Chceme se za každou cenu lišit, zcela sobecky bez ohledu na sídelní komunitu, jejíž jsme součástí, na životní prostředí, na kvalitu veřejného prostoru viděnou nejenom námi, ale také vnějšími pozorovateli. Fasáda domu je vynikajícím ukazatelem vkusu jeho majitele. Aby jej bylo možno považovat za dobrý, pokusme se řídit alespoň pěti základními pravidly:
– v místech s již po staletí udržovanou tradiční barevností (často bílou a okrovou) nevybočujme z řady a použijme stejné či jen nepatrně světlejší nebo tmavší odstíny,
– vybírejme decentní přirozené přírodní odstíny barev,
– míchejme barvy úsporně, to znamená ve světlejších odstínech, s menším množstvím tónovacího barviva,
– nevyhýbejme se barevnému zvýraznění plastických částí fasády, avšak v logické skladbě a s vědomím, že méně bývá více,
– zásadně nepoužívejme barvy s lesklým povrchem ani barvy s přísadou hrubších částic.
FOTO IVAN TICHÝ A RA
