U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O “přicáplé” chalupě na Kvildě
Kategorie: Návštěva | Autor: Svatava Pátková
Život na šumavských Pláních býval mnohdy pořádně krušný. Zima sem přichází časně, vládu si pevně drží do pozdního jara. Když se po lukách rozběhne vítr, je lépe u rozehřátých kamen. Teplo pomáhá udržet i tvar domů. Všechny původní chalupy se tady stavěly tzv. “přicáplé”. To znamená, že bývaly nízké a široké, aby stěny do okolí vyzařovaly tepla co nejméně. Po roce 1946, po odsunu Němců, se kraj téměř vylidnil. Na Horské Kvildě smělo ze starousedlíků zůstat jen pár rodin. Češi z vnitrozemí se sem na dosídlení příliš nehrnuli, opuštěné usedlosti pomalu mizely. Ovšem jen do té doby, než se na Šumavu začali hrnout chalupáři.
Od doby, kdy inženýr Ladislav Pavel začal hledat chatu, chalupu nebo alespoň pozemek, na kterém by mohl postavit domek na víkendovou rekreaci, uplynulo už čtvrt století. Se synem jezdili ze strakonické bytovky lyžovat do Kubovy Huti, a tak se zprvu poohlížel po nějakém objektu právě tam. Nic volného však nenašel. Jednou si při túře přes Horskou Kvildu povšiml, že tady někdo staví…
Hnízdo v národním parku
Martyrium započaté na odboru výstavby ONV v Klatovech korunoval úspěch. Pro Horskou Kvildu se právě připravoval projekt na výstavbu několika chalup. Pan Pavel si proto podal žádost na MNV na Modravě, kam tehdy Horská Kvilda územně patřila, a protože byl jedním z prvních zájemců, pozemek na stavbu získal. Horská Kvilda už tehdy spadala pod správu Chráněné krajinné oblasti Šumava (vyhlášena r. 1963, od roku 1991 náleží území do Národního parku Šumava), a tak stavebníci museli respektovat mnohá omezení. Stavět se povolovalo pouze na místech, kde už dříve nějaká stavení stála. Na pozemku, jehož majitelem se inženýr Pavel stal, připomínaly základy bývalou stodolu. Na nich začal pan Pavel v roce 1980 budovat chalupu, která měla odpovídat původnímu rázu obce – tedy chalupu “přicáplou”. Jak sám říká, stavěli ji se synem a se ženou “jako vlaštovky hnízdo”. O sobotách, nedělích a dovolených jim to trvalo celých deset let. Syn Pavel Pavel mezitím vystudoval v Plzni vysokou školu a také třeba přestěhoval sochy na Velikonočním ostrově… Povolení ke stavbě striktně přikazovalo, že chalupa musí dodržet poměr stran 2 : 3, minimální zastavěná plocha nesmí být menší než 70 m2, aby objekt nevypadal jako chata. Daná byla i výška štíhlých oken, průduchy komínů musely být orientovány po délce, za povolenou krytinu střechy, která měla přikázaný sklon 40 – 45 stupňů, byl uveden červený eternit, veškerým dřevěným prvkům úředníci předepsali barvu hnědou. Šetřilo se, kde to šlo. Proto si i projekt chalupy kreslil pan inženýr Ladislav Pavel sám. Od původního záměru postavit roubenku brzy ustoupil. Koupené elektrikářské sloupy čpěly dehtem, a když si je podrobně prohlédl, zjistil, že mají odslouženo. Skončily tedy u souseda v kamnech a pan Pavel místo nich nakoupil porobetonové tvárnice. Základy zapustil pouze 60 cm hluboko, neboť půl metru pod zemí narazil na skálu. Ve Strakonicích se právě hodně bouralo. Pan Pavel získal povolení odvézt si z bouraček 55 krokví 5,5 m dlouhých a udělal z nich stropy. Trámy i podlahy pocházejí opět z bouraček. Protože si v projektu narýsoval trámy metr od sebe, dodržel to. Dnes si myslí, že ideální vzdálenost měla být tak 60 cm, v podkroví se teď přece jenom podlaha trochu houpe. Stará prkna byla široká, zato prošlapaná a plná písku a dalších nečistot. Proto je rozřezal a zhobloval. Trochu lituje, že do nich tehdy nevyfrézoval drážky a nespojil podlahu na péro. Teď se proti sobě jen trošičku pohybují.
Odkoukáno od horalů
Stavět na suchém kopci přináší hodně výhod, ale s vodou pak bývají problémy. Kára, sud a cesty k potoku – to byla vize, s níž se majitel nehodlal smířit. Opět se poučil u svých předchůdců. Horskokvildští Němci zásobovali usedlosti vodou pomocí trkačů. Nad obcí pramení u lesa potůček a po vrstevnici líně obtéká kopec s chalupou, která se tyčí 14 m nad úrovní jeho hladiny. Trkač zbudovaný panem Pavlem tohle převýšení zvládl a důmyslné zařízení spolehlivě žene vodu do stavení od roku 1980 dodnes. Původně šlo o vodu potoční. Pokud nepršelo, byla krásně čirá. Za deště však nádrž znečisťovaly hlavně drobné kořínky, které s sebou voda brala. I tenhle problém chalupář vyřešil. Jednou po jaru objevil, že ze stráňky za po-tokem vytéká příležitostný pramínek – v hloubce jednoho metru pak v tomto místě narazil na skutečný pramen. Přes sifon z něj vede vodu hadicí k trkači. Je postavený na dvojí vodu – ta potoční jej žene a křišťálově čistá z pramene se přisává a vstřikuje do hadice, kterou se tlačí nahoru do chalupy. V chalupě se používá jako pitná, do myčky na nádobí a do automatické pračky. Voda v tomto systému neustále protéká a nezamrzá ani za tuhých mrazů. Nepořádek občas ztropí jen myši, když se snaží vodní koryto “upravovat” či vypouštět. Pár metrů pod trkačem si chalupář dokonce upravil stávající rybníček na chov sivenů.
Výlety za chlebem a rohlíky
Říkáme chalupář, ale když v roce 1990 odešli manželé Pavlovi do důchodu, odstěhovali se na chalupu na trvalo. Zázemí strakonického bytu využívají, jen když je v horách opravdu krušno. Pan Pavel k tomu říká: “Je tu sice hezky, ale jenom pokud můžeme počítat i s tím, že když přijde nepohoda, můžeme také odjet. Kromě nás, chalupářů, žije na Horské Kvildě kolem šedesáti trvale hlášených obyvatel. Po roce 1989 tu vznikl obecní úřad. Starostou je nejstarší z bratrů Honesů. Ten tady také míval obchod, který už dnes nefunguje. Zůstalo jenom občerstvení pro turisty, které ale není cenami moc přijatelné pro místní. Nakupovat se musí jezdit auty dolů do Sušice anebo do Vimperka. Na jednu či druhou stranu je to vždycky dobrých pětadvacet kilometrů. Obchod na Kvildě má ceny také s ‘turistickou’ přirážkou. Pro chleba a rohlíky tam ovšem musíme. Když je pěkně, projdeme se nebo si těch pět kilometrů sjedeme na kole. Ne vždycky bývá počasí příhodné. Někdy se nedá jet ani autem, a to pak musíme na lyžích. Cesty do bytu do Strakonic využíváme proto i k nákupům zásob tak na čtrnáct dní.”
Na sochy mají talent
Pavlovi tráví tolik času na chaloupce jistě i proto, že se tady pán může věnovat svému velkému koníčku – řezbařině. V podkroví zřídil pěknou dílničku s okny na sever, aby měl po celý den na práci příhodné rozptýlené světlo. Nejprve vyrůstaly v jeho rukách drobné figurky, pak ale přišel nápad! Pan Pavel se narodil ve Štěkni, v městečku, kde často pobýval a nakonec i zemřel spisovatel Karel Klostermann (1848 – 1923). Mezi nejznámější patřil (a patří) jeho román “V ráji šumavském”. Spisovatel v něm přivede čtenáře do Polaufova hostince na Horské Kvildě a seznámí je s “obrem” Seppem Ranklem alias Josefem Klostermannem, který byl formanem. Dodnes má udržovaný hrob na stašském hřbitůvku. Díky výjimečnému vzrůstu (213 cm) prý o jeho kostru projevilo zájem vídeňské muzeum, leč pozůstalí nabídku odmítli. Při rozhodování, kterou z Klostermannových postav ztvární, padla řezbářova volba právě na Seppa Rankla. Dva metry vysoký a dvě stě kilo těžký obr by se do podkrovní dílny nevešel. Rodil se v garáži, na dřevěných kozách zhruba tři roky. Od srpna 2002 hledí z loučky u chaloupky Sepp jako živý. Má na sobě krátký kabátek a přes kalhoty vysoké holínky přesně tak, jako na dochované fotografii. Kdo tudy prochází či projíždí, přečte tabulku, pořídí foto a možná i zapřemýšlí, proč právě tady ta “socha” stojí. A téměř nikdo si nevšimne, že za oknem domku, jenž se tváří, jako by tu stál odedávna, se spokojeně usmívá autor – chalupář, který neumí zahálet. Určitě uvažuje, čím novým návštěvníky Horské Kvildy brzy překvapí. Jeho syn, známý ing. Pavel Pavel, má zřejmě technický talent po tatínkovi.
Chalupa inženýra Ladislava Pavla dostává na zimu dřevěný kožich
I vnitřní zařízení chalupy prozrazuje, že majitel rád pracuje se dřevem
Za “přicáplou” chalupou vykukuje bývalý Polaufův hostinec s typickou šumavskou zvoničkou
Z okna pracovny je výhled na obecní kapličku. Rozcestník značených turistických cest v jejím sousedství láká k výletům kolem Hamerského potoka do údolí Vydry, na Zlatou studnu a na Churáňov anebo na trasu Zlaté stezky, po níž kdysi soumaři dopravovali do Čech sůl
V podkrovní řezbářské dílně se rodí nejrůznější figurky. Inspirace prý přichází sama…
Podél potůčku, jenž slouží k pohonu trkače, byste našli sejpy z doby, kdy tady dávní rýžovníci prosívali nánosy písku a hledali v nich zlatinky
Na vytvoření rozměrné postavy Seppa Rankla byla podkrovní dílna malá. Řezbář se proto s prací nastěhoval do garáže
Sepp Rankl neboli Josef Klostermann pouze vypadá, že je z bronzu. Snad dubové dřevo, z kterého je vyřezán, odolá zdejším povětrnostním podmínkám
Vodotrysk v rybníčku, v němž pan Pavel chová siveny, pohání přírodní síla vody z potoka. Vodotrysk není na ozdobu, ale zajišťuje, aby v něm voda nezamrzla ani v nejtužších mrazech
Od trkače je voda odváděna důmyslným systémem
Díky zázraku jménem trkač je v chalupě na kopci vody dost
FOTO SP, VP A ARCHIV L. PAVLA
