U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Chata v zelené paspartě
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová
Medník je zalesněný vršek mezi Vltavou a Sázavou, od Prahy vzdálený jen třicet čtyřicet kilometrů. V 70. letech se stal jednou z lokalit, kam Pražáci utíkali na víkend do svých chat.
Vede sem jenom lesní cesta plná výmolů a kamení. Auto na ní má co dělat, aby se popralo s hlubokými brázdami, které vtiskla do země kola tahačů se dřevem, a musí se po ní jet hodně pomalu. Jsme rádi, když můžeme zastavit a z auta vystoupit. Vítá nás smíšený les, buky, duby, břízy a další druhy s pichlavým jehličím. Na rozhraní lesa a polí, jež se táhnou dolů, k patě Medníku, rostou hlavně borovice.
První dojem? Silná vůně pryskyřice, slunce a ticho. Ba ne, ticho tady není. Z větve na větev poletují sýkorky a štěbetají ostošest a kousek od nás strakapoud proklepává dřevěná těla stromů, až třísky lítají. Míříme k řadě chat, schované pod černými korunami borovic. Chaty jsou od lesa i od sebe navzájem odděleny živými ploty z buků a habrů. U každé je jen takový plácek zahrádky vpředu a vzadu. Pojďme se o jedné z chat a jejich majitelích dozvědět trochu víc.
Koupili železnou “lady”
Psal se rok 1982. Irena, Kamil a jejich dvě dcerky bydleli ve Vršovicích v klasickém cihlovém domě. Ona byla učitelkou, on pracoval jako fotograf. Oba si přáli aspoň o víkendech odpočívat v přírodě. K rozhodnutí koupit chatu patřilo reagovat na stovky inzerátů, najezdit tisíce kilometrů a pokaždé zkousnout zklamání. Zatímco “telefon” mluvil o krásné stavbě, často šlo o ruinu. Pomalu propadali skepsi, jejich sen se rozplýval. Až přišel dopis, který nabízel k odprodeji chatu na Medníku, prý v dobrém stavu, na pronajatém pozemku, bez elektřiny a bez vody. Kamil Varcoller vzpomíná. “Byli jsme unaveni a nebavilo nás to. Řekli jsme si: ‘Naposled. Zajedeme tam pro klid duše.’ Na naši první cestu sem nezapomenu. Byl květen, slunce zapadalo, kvetly udatny. Do Medníku jsme se zamilovali na první pohled.”
Jak se později ukázalo a jak kamarádi stavaři potvrdili, koupená chata byla postavena opravdu důkladně. Původní majitel byl velice pracovitý, houževnatý a odvedl precizní práci. Během stavby bydlel ve stanu, a protože neměl řidičský průkaz, takřka všechen stavební materiál odnosil v ruksaku. Například kladivem a dlátem dokázal ve skále vydlabat sklep, ve kterém pohodlně stojí i vysoký člověk. Kde se dali použít dva hřebíky, on jich pro jistotu použil dvacet.
S kovem si vůbec rozuměl. Jako armaturu do betonu údajně použil špičkový materiál na výrobu hlavní revolverů – v podstatě vybudoval pevnost, s jejíž nedobytností se Varcollerovi dodnes potýkají. “Přivezl jsem zedníka, aby vyboural okno do koupelny. Ten si dal! Během chvilky zničil nářadí na zdi, která byla vlastně ze železobetonu,” přibližuje poctivou práci bývalého majitele Kamil. “Proč chatu prodával? Byl hotov a s dokončením posledních nátěrů začal snít o starém rozpadlém mlýně, kde znovu prožije to samé martýrium. Prý později svůj sen uskutečnil, ale my jsme se už nikdy nepotkali.”
Bez světla a vody se žít dá
Ze začátku jezdila mladá rodinka na chatu každý víkend. Děvčatům bylo 8 a 13 let a vrchovatě si užívala dobrodružství v přírodě. Spolu s dalším členem rodiny, pudlíkem Bonďou, a s vrstevníky od sousedů si děti budovaly bunkry, hrály si na vojáky, chytaly žáby a brouky a jejich nadšení nebralo konce, když pro ně taťka vymýšlel napínavé noční bojovky, při nichž musely prokázat odvahu projít tajemným lesem, aby našly ukrytý poklad.
Paní Irena se ale těžko smiřovala s omezeními, která k tomuto místu patří. Musela si zvyknout žít bez ledničky, bez vodovodu, bez elektrického světla. Na druhou stranu ale stavba byla v pořádku, nebylo co opravovat. Tak aspoň předělali růžovou, s lesem neladící fasádu. Přetřeli ji bílým Primalexem, okenice hnědým Balakrylem.
Elektrické světlo nahradili petrolejkami, místo na televizi koukali do ohýnku nebo počítali hvězdičky a vodu nosili z lesa. Kamil pro ni chodil k blízkému prameni ve skále, tak jako všichni chataři z Medníku, kteří výbornou, ledovou pramenitou vodu používají na vaření. Později Varcollerům soused nabídnul pitnou vodu z jeho vrtané studny. A užitkovou vodu berou ze tří nádrží, které doslova vymlátili do skalnatého podloží, vybetonovali je a opatřili betonovými poklopy na zámek. Na konci okapových rour umístili síta z nerezové oceli a přes ně vtéká do nádrží ze střechy odchytávaná dešťová voda. Odtud ji čerpadlo Lila dopraví do velké nádrže, kterou umístili do nejvyššího bodu – na balkon. Voda teče samospádem do koupelny, na záchod a také ven, do zahradní sprchy.
Když byl vyřešen problém s vodou, vrhli se noví majitelé na zahradu. Pečovali o skalku, založenou původním majitelem, vysadili růže, založili záhonky na saláty. “Počáteční nadšení nás brzy přešlo,” usmívá se Kamil, “růže snědly mšice a saláty jeden po druhém mizely. Náš soused Bohoušek často trávil čas hlídkováním a čekáním na zloděje se vzduchovkou v ruce. Dokonce nám napíchal do záhonů spoustu výhružných dopisů. Zloděje nejenže neodradily dopisy, ale ani četné hrubky, jimiž se popsané řádky hemžily. A dál si na křehkých lístečkách pochutnávali (po tom, co je vtáhnuli do země).” Jak se ukázalo, na záhonech řádili hryzci.
Pozná každou prašivku
Les, příroda a Kamil Varcoller k sobě nerozlučně patří. On sám říká, že je klukem ze Sušicka, který díky strejdovi z Prahy od raného dětství propadl houbaření. “Jako malej jsem byl hrozně hubenej, a proto mi maminka nařizovala chodit každý den po obědě spát, abych zesílil. Místo spaní jsem tajně vyskakoval oknem a v lese se scházel se strejdou. Sbírali jsme spolu houby. Ale protože jsem svou činnost musel tajit, všechny hřiby jsem odevzdával jemu. Máma se mnou byla spokojená: ‘Vidíš, jak máš růžový tvářičky, ten spánek ti dělá dobře.’ A já byl zatím vylítanej z lesa.”
Houbám Kamil opravdu propadl. “Nejdřív jsem sbíral základní druhy jako ostatní, ale vždycky jsem podvědomě toužil rozšířit si spektrum. Když mi strejda začal nosit literaturu, měl jsem z každé další jedlé houby, kterou jsem se naučil poznávat, radost. Rodiče sice dokázali ocenit, kolik nesčetných druhů jsem domů přinesl, ale maminka novinky moc v kuchyni akceptovat nechtěla.
Později, v dospělosti, jsem vystudoval fotografii a stal jsem se fotografem z povolání. Pracovně jsem se zúčastňoval nekonečné řady společenských událostí a v soukromí se houbaření stalo protiváhou. A tak kromě osobností na rautech fotím i v lese všechno, co má klobouček a nožičku. Ně-které zajímavější houbičky vyšly v knihách, jiné v časopisech, mám obsáhlý archiv. Občas mě sousedi na Medníku nacházejí za ranního kuropění, jak ležím v křoví a přidávám houbám rosu nebo naopak houby utírám či rovnám stébla trav.”
Kamilova záliba se samozřejmě mezi chataři neutajila a často k němu zajdou na radu. “Někdy je to svádí a přinesou každou prašivku! Když nedokážu druh přesně určit, studuju literaturu anebo je pošlu do mykologické společnosti. Jsou tam lidi, kteří pro svůj koníček často dělají nemožné.” Chatař také přiznává, že ho láká jezdit do lesa i v týdnu. Už jen proto, aby vysbíral konkurentům hřiby dubáky. Potom sousedům napíše vzkaz: Dnes 29 kusů, ani jeden červivý!
Poděkování za dobré sousedské vztahy
Na chatu Varcollerovi jezdí pravidelně každých čtrnáct dní od okamžiku, kdy roztaje sníh. A pak zase až do mrazů. Během zimy občas zkontrolují, koho tentokrát vykradli. “Naší chaty si zloději naštěstí dosud moc nevšímali,” komentuje s mírným nadhledem Kamil neradostnou bilanci. “Byli jsme vykradeni jen čtyřikrát. Vandalové zničí atypické dveře, a to mě opravdu štve, potom okna a odnesou si bezcenné věci – tričko, petrolejku, víc nenajdou… Škoda i tak přesahuje pokaždé desetitisíce.” Proto si Varcollerovi i ostatní chataři na Medníku zvykli každý podzim hodnotnější vybavení a nářadí odvážet. Prý není radno pokoušet nenechavce. Nikdo nechce, aby se sem vraceli.
Slunce, vůni borovic a božský klid si tady všichni dosyta užívají. V létě Kamil v plavkách spravuje, umývá a leští auto, Irena vaří, rejpe se ve skalničkách, luští křížovky, dělá si přípravu do školy na hodiny češtiny a dějepisu a opravuje diktáty. Šťastná je i Aida, zlatý retrívr. Běhá kolem chaty, reviduje každou myšku a kolemjdoucím “vyšívá” proklatě rychlé pusinky. Když přijde zima a chataři se ze zahrad stáhnou do měst, může být sníh nebo mráz, Kamil, Irena a Aida sem stejně zajedou aspoň o Vánocích a dovezou dárky stálým obyvatelům lesa: drobečky, lojové kuličky se semínky, jablíčka. Poděkují za dobré sousedské vztahy a těší se na jaro, až se na Medník zase vrátí.
***
1 Na střeše býval eternit. Chataři dlouho hledali krytinu, po níž snadno sjede jehličí. Položili na ni tedy alukryt, lehké plechové šablony. Dnes, po deseti letech, je strana vystavená slunci stále červená, ale severní je pokrytá řasami.
Než aby riskovali, že se jedovatá skalice, kterou by střecha šla ošetřit, dostane do vody, raději pokorně respektují přírodu
2 Jednoduchý dřevěný stůl a lavice jsou napevno zabudované do země
3 Stinná zákoutí zdobí vykrajované lístky břečťanu
1 Z verandy se vstupuje do obytného prostoru. Jídelní a kuchyňský kout, koupelna i koutek pro dva jsou jednoduše a účelně zařízené
2 V podkroví jsou další prostory, kde se dá spát, číst nebo hrát šachy za deštivého počasí
3 Kuchyňka je opravdu mini, ale plně funkční. Když by teď hospodyňka provedla “čelem vzad”, měla by po ruce další pracovní plochu a sporák na dřevo
1 Zahrada je lemovaná zelenou paspartou živého plotu. Tím nejmilejším hostem je tu slunce
2 O Vánocích Varcollerovi jezdí na chatu pozdravit srny, zajíce, bažanty, sýkory… a poděkovat jim za celoročně dobré sousedské vztahy
3 Skalku chataři postupně redukovali a dnes už si diriguje dílo sama příroda. Mezi pěstěnými začínají převažovat místní rostlinky: jahodník, vřesovec, konvalinky. Skalník ale patří mezi stálice
4 Jak Kamil Varcoller ucítí blízkost lesa, není s ním k vydržení. Určitě rostou!
5 Červené muškáty jako jediné vydrží zdejší úhory. Kromě nich se tu daří malinám, suchohřibům a na podzim čirůvce zemní
6 V lese pod chatami pramení ze skály výborná voda
FOTO KAMIL VARCOLLER
