U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Vodnické radosti
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Potápěčem se člověk nerodí, ale stává. Má-li vodu rád, je to plus. Ing. Jaroslav Hejzlar však tvrdí, že zná dost lidí, kteří holdují tomuto koníčku, ale zpočátku měli z vody dokonce strach. Vůbec prý nevěděli, jak se budou chovat, až se ponoří pod hladinu, až budou dýchat ten stlačený vzduch a klesat dolů…
On sám byl s vodou kamarád odmalička. Hodně plaval, jezdil na kole, což ho posléze přivedlo i k triatlonu. “K potápění člověk dospěje. Jezdí se na dovolenou, většinou na Jadran, někomu vystačí válení na pláži, ale někomu ne. Koupí si tedy brejle, šnorchl a kouká pod hladinu. Za čas zjistí, že v Chorvatsku toho vlastně moc k vidění není – a chce něco jiného. Přesně takhle jsme asi před osmi lety začínali,” vzpomíná muž, který dovede díky své profesi “mlsat” pod hladinou ještě s větším gustem než ostatní. Věnuje se, jak jistě tušíte, fotografování.
Lovy beze zbraní
“Když jsem si udělal kurz a začal se potápět s přístroji, uvědomil jsem si, že se pod vodou vlastně jen válím a nemám co dělat. Navíc jsem zatoužil přinést si něco z té krásy nahoru,” vzpomíná náš dnešní host. “Buď člověk začne lovit, což je hrozné a zakázané, s lahví na zádech nesmíte vůbec vzít harpunu do ruky, anebo se vrhne na focení. Pro mě to bylo jednoznačné. Snímky mohu navíc leckde uplatnit, čímž se mi částečně vrátí náklady.” Vodnická výbavička totiž není zrovna levná. Základní potápěčský kurz v českých vodách přijde na 6,5 tisíce. Odborník však doporučuje i ten pro pokročilé, což už je dohromady 10 tisíc korun. Pokud si chcete pořídit vlastní výbavu, je třeba připočítat ještě minimálně 50 tisíc. Kvalitní přijde zhruba na dvojnásobek. “Co počítáme do základní výbavy? Samozřejmě brýle, šnorchl, ploutve, tomu se v naší hantýrce říká A, B, C, a samozřejmě oblek, neopren. Z hygienických důvodů každému doporučuji, aby měl svůj, stejně tak i dýchací přístroj. Dáváte ho do úst, dýcháte do něj… navíc víte, že můžete svému zařízení věřit.” To však ještě není všechno. Pro laika je asi novinkou, že i potápěč potřebuje počítač. “Velmi kvalitní přístroj v sobě sdružuje více funkcí nezbytných pro bezpečnost. Je tam hloubkoměr, měřič tlaku v lahvi, ukazuje vám, kdy a jak rychle je třeba vylézt z vody a signalizuje, že už tam opravdu nemáte co dělat. Investice do takové- ho počítače je vysoká, okolo 20 tisíc korun, ale vyplatí se. Je to přístroj, který vás drží při životě. A pokud se člověk rozhodne pod hladinou fotit? Pro amatéry jsou dnes dostupná lehká podvodní pouzdra na digitální fotoaparáty fungující do 30 metrů. Pro vlastní radost a obdiv přátel to bohatě stačí. Má-li člověk nejvyšší nároky, je zapotřebí koupit velké podvodní pouzdro a do něj kinofilmovou zrcadlovku, u níž můžete vyměňovat objektivy, profesionální blesky… ale to už jsme někde na čtvrt milionu korun.”
Je to velké dobrodružství
Pokud vás vodnické radosti také přitahují, stačí obrátit se na některé z dive center. Tyto prodejny zprostředkují nejen kurzy, potřebné vybavení, ale také cesty na různé zahraniční destinace. Jaroslav Hejzlar objevil díky podobnému centru i skupinku kamarádů, s nimiž jezdí po světě. “Parta je samozřejmě velmi důležitá,” připomíná. “Když jedete třeba do Egypta, k Rudému moři nebo někam k Súdánu, strávíte týden na lodi. A pokud jsou lidi nekomunikativní, není o co stát. V dobré sehrané partě je to naopak zábava. Báječné dobrodružství.” Nemyslete si však, že si pan Hejzlar užívá jen sám s kamarády a rodinu zanedbává. Starší dcera Jana tátu dokonce pod hladinu následovala. Druhorozenou Helenu potápění neláká. A paní Hejzlarová se sice s manželem někdy na moře vydá, pozoruje vodní žoužel na šnorchlu, ale do hloubky také nechce. “Ani do toho děvčata neženu. I když se zdá, že nic neděláte, jen se plavně vznášíte, organizmus zatěžuje už to, že dýcháte stlačený vzduch. A namáhavé je i všechno okolo: doprava k vodě, tahání lahví a dalších věcí. Zátěž máte i na sobě – a samo oblékání, když je víc ponorů denně, vyžaduje sílu. Narvat na sebe vlhký neopren, to není jako vklouznout do pyžama.” Pokročilí potápěči už nehledají dobrodružství v Chorvatsku. Kdo pozná Rudé moře nebo Indický oceán, tvrdí, že Jadran je pustina. “Je to samozřejmě s vydáním za letenku trochu dražší, ale vyplatí se to,” tvrdí Jaroslav Hejzlar. “Moře je plné měkkých i tvrdých korálů a kolem nich rejdí celá společenství korálových ryb. V určitých oblastech tam můžete vidět i velké pelagické druhy – žraloky bělocípé, rejnoky, manty a další. Samozřejmě mohou být za určitých okolností nebezpeční, ale pokud se chováte jako slušná návštěva, neublíží.”
Jak to vidí vodníci
V Rudém moři je prý nejatraktivnější focení v hloubkách 15 až 20 metrů, kde je stále dostatek světla. Potápěči přesto chodí dolů s bleskem. Ne však proto, aby si přisvítili. “S rostoucí hloubkou je totiž stále chudší spektrum barev. Mozek si je jakoby dopočítává, máte pocit, že je vidíte, ale fotografie vám doloží, že je to klam. Všechno vyjde modrozelené. Čím hlouběji, tím je modrá a zelená výraznější. Blesk se tedy užívá, aby osvítil korály a ryby čistým bílým světlem. Najednou jsou nádherně barevné i na fotkách,” ukazuje fotograf. Jaroslav Hejzlar přiznává, že pod vodou prožívá neustálý rozpor. Má se dívat a vychutnávat ty nádherné zážitky a nemačkat spoušť, anebo vzít aparát a fotit? “Jsem bývalý fotoreportér. A jeden z důvodů, proč jsem odešel z agentury, byl pocit, že se účastním spousty akcí s úžasnou atmosférou, ale vzhledem k neustálému focení je nemohu vychutnat. Chce to asi najít určitou hranici. Například letos v lednu na Maledivách jsme se na útesu v hloubce asi 10 – 15 metrů setkali s několika mantami. Jsou to obrovští mírumilovní rejnoci o rozpětí až čtyři metry. Hrály si s námi, jezdily na dotek okolo… Vyfotil jsem jeden film, ale pak jsem foťák zahodil do písku, lehl si jen tak na vodu a vychutnával okamžik.”
Ještě pořád mlsám
Ještě prý je spousta nádherných míst, kam by se chtěl podívat. Stále se necítí nasycen, stále ho těší “mlsat” pod hladinou. Nemá však konkrétní cíle, plány, čeká, co život přinese. V jejich partě ostatně není nouze o překvapení. Dokonce si vymýšlejí různé podvodní recese. “Na závěr sezony – v září nebo říjnu – se sjedem u nějaké domácí vody, většinou v lomu, a hrajeme si. Něco se dole schová, třeba šampus, který se pak dole dá i pít. Jde to docela dobře, jen člověk musí hrdlo včas zacpat palcem. A v prosinci, když už je zamrzlo, chodí kamarádi pod vodu vysekanou dírou, ale to není moje gusto. Mám totiž strašně rád teplo. V zimě raději zalezu do brlohu a škudlím peníze, abych měl na další cestu.” Vyzvídám, co člověka pod vodou vlastně napadá. Nechce se mu tam někdy zůstat? “To je zajímavá myšlenka,” směje se pan Hejzlar a konstatuje, že takhle by skončit nechtěl. “Ale ve chvíli, kdy dole vnímáte, jaká je to krása, a počítač vás vyhání z vody, máte pocit, že byste tam chtěl pobýt mnohem déle.” Takže nezapomeňte. Pod vodou může člověk, který je nad ní stále v jednom kole, báječně relaxovat. Otevírají se mu nové obzory, poznává jiný svět. “Měli bychom zkrátka život nejen prožít, ale také si ho trochu užít. Já se snažím realizovat své sny, dokud na to mám finančně i fyzicky. Kdoví, co budu dělat v šedesáti. Třeba budu jako dnes moji rodiče v Černých Voděradech na chatě zahradničit.
Nádherná barva měkkého korálu v Rudém moři se objevila teprve po nasvícení bílým světlem
FOTO JAROSLAV HEJZLAR
Keňa a poněkud lechtivé hrátky s téměř dvoumetrovou murénou jávskou
FOTO JAROSLAV HEJZLAR
Loď Challenger na “lovu” v Rudém moři
FOTO JAROSLAV HEJZLAR
Klaun dvouprstý se ukrývá v chapadlech sasanky (Rudé moře)
FOTO JAROSLAV HEJZLAR
