Arboretum v horském údolí

Rubrika: Zahrada, Zahradní realizace

Je jaro a na terasách horského údolíčka ve Sněžné kvetou stovky rododendronů a azalek. Jako by se sem přestěhoval kus Himálaje. „Tam ovšem roste mnohem víc druhů,“ brzdí naše nadšení dendrolog Vít Fritsche, zakladatel nevšedního arboreta.

Pohled z protějšího svahu ukáže promyšlenost výsadby, ve které dominanty nestíní ostatním rostlinám

Najít proslulé arboretum není úplně snadné. Je skryto vysoko ve stráních nad obcí Sněžná na Krásnolipsku. Pan Fritsche, který si zahradu pěstuje především sobě pro radost, je udržuje bez zbytečné publicity. Pokud však přece jen najdete cestu klikatou silnicí obcházející domy ve Sněžné a dostanete se tak nad horní část zahrady, uvidíte dřevěnou ceduli s šipkou a označením „soukromé arboretum“. Majitel tak všem decentně naznačuje, že pokud chtějí, mohou si jeho dílo prohlédnout.

Před domem se na slunné stráni našlo místo pro trvalky: česneky, dlužichy nebo zvonky

Celkový výraz tohoto arboreta je založen na promyšlenosti výsadby s využitím odlišných expozic svahů údolí. I když je zahrada plná unikátních stromů (roste tu například vzácný smrk Brewerův), působí velmi přirozeně. Majitel myslí i na detaily. Pod vysokými kultivary vzácných jedlí a smrků jsou vysázeny četné podrostové rostliny, zejména žíhané hosty a kokoříky.

„Sazenici smrku Brewerova jsem koupil ve dvaašedesátém v Libochovicích,“ dozvídáme se později při procházce s Vítem Fritschem. „Z literatury jsem si zjistil, že Brewerův smrk kolem sebe potřebuje volné místo, tak jsem ho usadil přímo k sobě nahoru pod terasu. I když jich několik objevíte i jinde v Čechách, například v Průhonicích, jen u mne roste na tom pravém místě, kde vynikne,“ říká s úsměvem.

Cesta kaňonem

Leknín je rostlina, kterou musíme hlídat, aby se příliš nerozrůstala

Představte si kilometr dlouhé údolí s horským potokem, bažinami a několika rybníčky nad sebou. Už v dolní části, přecházející v obecní les, potkáváme první staré rododendrony. Zato stráně střední a horní sekvence arboreta je kvetoucími rododendrony osázená velmi hustě – jako by všude kolem vybuchly rakety růžových, fialových a žlutých květů.

Osou celého arboreta je horský potůček. Na zavlažení svažitého pozemku by ale nestačil, pokud by pan Fritsche jeho tok na několika místech nepřehradil. Na samém začátku vznikla retenční nádrž osázená hustou kořenovou čističkou z ďáblíků, blatouchů, vachty, orobince a dalších bahenních rostlin. Pod ní doprovází břehy potůčku sbírka host a kapradin. Níže dojde i na okrasné traviny.

Arboretum bez plotu plynule přechází do okolní krajiny

Druhá hráz vznikla napříč údolím pod domem. Odsud se čerpadlem odvádí voda na závlahy. Hladinu zdobí lekníny a zlatí jeseni se starají, aby se tu nepřemnožovali komáři. Zpomalení toku pod hrází a menší terénní úpravy umožnily vznik bažinky, kterou si pro sebe zabraly himálajské primule. Odsud už voda teče přirozeným korytem a díky dalším přítokům nabírá na síle.

Arboretum vzniklo z roubů

Po důkladné obhlídce zahrady vystoupáme k domu vystavěnému vysoko nad údolím, kde na nás čeká káva. „Do zahrady chodí spousta odborníků, jen fotografové si tu nepřijdou na své, je to tu hodně naplácané na sobě,“ komentuje pan Fritsche snažení fotografa. „To víte, nějak mi to rychle vyrostlo. Nejvíc práce mám nyní s přesazováním – každou chvíli se ukáže, že nějaký strom by byl hezčí jinde…“ Odpočíváme na terase a pozorujeme údolí z nadhledu.

Vzácný smrk Brewerův ocení dostatek slunce a prostoru

„Jak se vlastně tvoří kompozice velké zahrady?“ vyzvídáme. „Nejdříve musíte stromy získat, pak teprve můžete kombinovat,“ prohlašuje dendrolog. Jeho zahrada totiž vznikala v dobách, kdy se nic nedalo koupit a vzácné kultivary se daly získat jedině roubováním. „Některé sazenice jsem si vozil i z cest, třeba z Bulharska, kde jsem je skladoval čtrnáct dní v autobuse.“ Dnes už je vše jinak, majitel si dokonce pořídil školku, kterou umístil na pozemcích nad obcí.

Rodina zahradníků

Zvládnout tak velký pozemek v širokém údolí chtělo vizi. „Proto jsem jezdil po arboretech, zámeckých zahradách, doplňoval si vzdělání, radil se s odborníky a pěstoval si stromy ze semínek.“ Údolí tehdy patřilo státnímu statku, který se o ně nezajímal. „Bylo tu jen pár kulisových stromů nad stráněmi, maliny a kopřivy,“ vzpomíná majitel.

Cestička procházející po obvodu arboreta poskytuje osvěžující procházku zelení

„Já jsem se tu narodil a žil ve starém dřevěném domku, takže mám k místu vztah už od dětství. Díval jsem se denně do údolí a pak jsem si řekl – má tu růst roští? To ne, budu sázet! Když se tady dnes lidé rozhlédnou, téměř nikdo mi nechce věřit, že jsem léta sázel na cizím. Až mnohem později jsem dostal možnost si pozemek i s mými vysazenými dřevinami odkoupit. Mezitím syn vystudoval zahradnickou školu, takže už mám i nástupce.“

Z horského klimatu těží i školka pro pěstování čarověníků a zajímavých dřevin, kterou oba zahradníci založili na rovince za domem.

Čas tu běží pomalu

Himálajské a japonské primule doprovázejí bahnité břehy potůčku pod jezírkem

S panem Fritschem jsme prožili krásných několik hodin – chodili po zahradě a povídali o tom, proč je tenhle převislý smrk tak malý, i o tom, jak se tvaruje. O tom, proč má rád širokolisté hosty, které sbírá. Zastavujeme u jedle obrovské z Ameriky, díváme se na její sousedku jedli kavkazskou. „A jéje, je na odchodu,“ zastavuje se pan Vítek. „To má na svědomí srnec. Mizera jeden. Teď ji budu muset pokácet!“

O kousek dál nás upoutala mohutná, sytě zelená rostlina podobná křenu, bující u potůčku na dně údolí. „Tak to je moje krasavice, toulcovka kamčatská,“ zní komentář. Během jara se u ní objevují mezi listy vejčité až široce kopinaté toulce. Jdeme dál a téměř mlsáme tvary stromů a květů kolem, o kus dál obdivujeme potok s himálajskými petrklíči. „A víte, že mi tu rostou i sekvoje?“ říká nadšeným hlasem majitel. Krátce nato zase společně „objevujeme“ jasan pensylvánský a botanické druhy šeříků.

Pěšinka se na konci arboreta noří do lesa, ale poslední pěnišníky ji provázejí dále

Všechny rostliny tituluje Vít Fritsche latinsky a mluví s nimi téměř mazlivým tónem. Názvy často zní vznešeně jako kouzelnická zaklínadla. „Nemám rád česká jména rostlin ani ta německá. Říkám jim jedině jejich pravými jmény,“ vysvětluje. Proto také jsou u něj hosty hosty a ne bohyšky, jak se snaží čeští názvoslovci prosadit.

Pečlivě „zařezávající“ zídky jsou vyskládány z místních kamenů, koryta pocházejí z rozbořených stavení v okolí

Po obchůzce se vracíme k domu a okukujeme jedlovec čili tsugu, krásnou převislou „věc“ vyvázanou u terasy. Časem z ní bude nevšední pergola. „Byl to jen pokus, zda tu vydrží, a povedlo se!“

Kolik asi času údržba tak velké zahrady sebere? „Nejdu dříve spát, dokud není tma. Samozřejmě až od té doby, co jsem v důchodu. Všechno je tu pořád ve vývoji, nic není hotového,“ zdůrazňuje muž, který touží po dokonalosti. Napadá nás, že v minulém životě byl asi kouzelníkem nebo stromem. Loučíme se, pan Vít s motyčkou v ruce rychle mizí v údolí. „Musím sázet…“

text: RADKA BOROVIČKOVÁ
foto: ZDENĚK ROLLER