U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V kuchyni s nebem nad hlavou
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová, Foto Jaroslav Hejzlar
Jeden miluje léto, druhý se těší na zimu. Nad tím, ke komu patří manželé Netoličkovi, jsem nezaváhala ani vteřinu. Stejně jako jsem hned věděla, kam se posadit, když zvali k obědu. Prostě ke stolu v zahradě, do kuchyně s nebem místo stropu.
Stavení na Mladoboleslavsku Netoličkovi kupovali v osmdesátém pátém roce a než se stěhovali natrvalo, uplynulo ještě deset let. Koupi předcházelo vážné rozhodnutí prodat krásnou velkou roubenku v Krkonoších, kam jezdili léta a kde to měli oba moc rádi. Z Liberce, kde bydleli a pracovali, nebylo do Krkonoš daleko. Chalupa ale byla samé dřevo, z materiálu, který si žádá svoje, a Blance a Miroslavovi Netoličkovým rozum říkal, že by brzy na náročnou údržbu nestačili. Roubenku prodali a dodnes na ni s láskou vzpomínají. Novou chalupu, která by jim vyhovovala i na trvalé bydlení, koupili na inzerát. Číslo popisné 3 patří k nejstarším ve vsi. Rozlohou zahrad a polí je lze zařadit mezi čtyři zdejší největší statky. Bývalí majitelé využili velikosti pozemku a o kus dál v sadu si postavili domek. S novými povinnostmi jim na “trojku” nezbýval čas. Netoličkovi ji koupili ve velmi špatném stavu. “Přesto se nám dům líbil,” upozorňuje Miroslav Netolička, “oceňovali jsme vynikající polohu s dostupností komunikací, do nejbližších měst je to co by kamenem dohodil a přitom jsme na konci civilizace. Pár kilometrů odtud se donedávna rozprostíralo vojenské pásmo. Na té straně není žádný průmysl, proto není v okolí ani velký provoz na silnicích.”
Zřícenina může mít své výhody
Zpočátku návštěvníky vítal močál, za ním hnojiště, na dvoře padaly chlévy… Dům měl všechny vlastnosti, které člověk k žití nepotřebuje. Neizolované zdi domu vlhly nejen odspodu, ale i shora, neboť sem střechou zatékalo. Pan Netolička, povoláním architekt, ovšem viděl i dnes nesporné a praktické výhody. “Bylo to tak špatné, že nebylo třeba nic šetřit a na nic brát ohled.” Z původního stavení dnes nacházíme jen sklep a krovy, víc se nedalo zachránit. Všechno ostatní je buď nové, nebo předělané. Pan architekt popisuje tehdejší stav věci: “Například stěny, místy až metr tlusté, byly ze smíšeného zdiva: cihla, kámen, jíl. Dnes jsou zdi převážně z cihel a odizolované. Z větší části jsme udělali i nové základy, protože ve zdech byly praskliny. Zbylý materiál jsme použili na zvýšení terénu, aby ze dvora zmizel močál. Jediný kámen jsme nevyhodili. Co jsme na jedné straně odkopali, bylo k užitku o kus dál.” Aby zabránili řádění vody shora, bylo třeba spravit střechu. Kdysi zřejmě byla došková. Naši čtenáři jistě vědí, že krovy dimenzované na došky nesnesou velké zatížení. Ale bývalí majitelé položili krytinu z betonu, navíc do domu začalo téct. Co s tím udělal pan Netolička? “Potřeboval jsem krytinu, která by byla lehoučká, dala se zevnitř zateplit a byla bezpečná, abych nemusel někam lézt a opravovat.” Betonové tašky skončily v podezdívce a byly nahrazeny zafalcovanými hliníkovými šablonami. “Mít hliníkovou střechu nebylo naším přáním, tehdy šlo o železnou nutnost. Ani z barvy nejsem nadšený, ale žádná nátěrová hmota, která by vydržela a dlouhodobě byla hezká, snad ani neexistuje. Dělají se jen takové ostré zářivé odstíny. Ale jinak je od té doby stavebnictví o kus dál. Vývoj prodělal nejenom hliník, také v lehkých střešních materiálech už je dnes obrovský výběr,” pochvaluje si pan architekt a při pohledu vzhůru dodává: “Ta naše varianta nakonec není tak špatná.”
Jednoduchá řešení jsou nejlepší
Chalupa uvnitř působí rozlehle. Vstupní hala je prostorná a vzdušná, vévodí jí velký stůl. Strop místnosti zdobí původní ručně opracovávané trámy. “Jsou jen namořené,” komentuje pan Netolička. “Odstín vám nepovím, byla to taková svěží hnědá, pak jsem přimíchal trochu do zrzava, trochu do červena, přidal jsem dokonce i zelenou…” vzpomíná na originální recepturu. Bližší pohled odhaluje, že každý trám hraje trošku jiným odstínem. Podlahy v přízemí jsou pokryté šedou dlažbou, kterou koupili ve Stavebninách. Stejný obkladový materiál použili i na schody do podkroví. “Dřeva tady nikde moc nenajdete. Po zkušenostech z Krkonoš, kde na nás nutnost údržby velké dřevěnice doslova padala, jsme se snažili najít jednoduchá a praktická řešení.” Procházka dalšími místnostmi tato slova jen potvrzuje. Z haly vedou nalevo dvoje dveře, jedny do romanticky růžového pokojíčku a druhé do hájemství pána domu, plného výkresů a plánů. Dveřmi napravo nakukujeme do kuchyně. “Kachlová kamna byla zbořená,” ujímá se slova paní Blanka. “Ke stavbě nových jsme použili těch několik málo původních celých kachlů, ostatní jsou po kamnářském mistrovi Fukovi z Dačic.” Tak jako trámy v hale hrají všemi barvami, kachle jsou na tom obdobně. Kdysi tvořily vzorník pro zákazníky. Po smrti kamnáře jim hrozila budoucnost pravděpodobně na smetišti. Netoličkovi stačili odkoupit aspoň zbytek.
S květinami menší účty
Cestu po schodech lemují řady obrázků, dětských prací. Blanka Netoličková učila na základní škole ve Vratislavicích výtvarnou výchovu. Těšila ji práce s dětmi. Podporovala jejich nespoutanou fantazii a dávala jim úkoly, které se vymykaly všem metodikám. Vymýšleli společně létající města nebo naopak bydlení pod mořem… Ale teď zpátky na zem. Prohlídka v horním patře odhaluje ateliér pana architekta, pokojíky pro hosty a tzv. zimní pokoj se zásobou knih. Největší ruch bývá během roku v podkrovní hale. V létě sice zeje prázdnotou, jakmile však přijdou mrazy, proměňuje se v zimní zahradu – rostliny v nádobách jsou tady v bezpečí. “Kytky u nás mají přednost!” volá zezdola pan Miroslav. “Akumulačky se v zimě v hale nesmí zapojit!” A` propos! Čím Netoličkovi topí? V kuchyni v kachlových kamnech dřevem a v ostatních místnostech elektřinou. Ale jak jsme se právě dozvěděli, květinám se topit moc nesmí.
Kuchyně pod širákem
Přes léto žijí venku. Květiny i lidé. Vraťme se proto do zahrady, rozhodně je co obdivovat. Chlévy s děravými střechami se proměnily v kůlny na nářadí, obrovské hnojiště v zahrádku plnou vitaminů. Zahradničení před lety odstartovalo darované semínko dýně. “Vyrostla, vyšplhala se po plotě a trčela do světa. Udiveně jsem shledala, že snad budu muset založit zahrádku,” vzpomíná paní Blanka. V nádherné zemině se zbytky hnoje se daří rajčatům, bramborám, cibuli, hrášku, cuketě, mrkvi, okurkám, řepě, celeru a spoustě salátu, hlavně dubáčku. “Salátu jsem vždycky vypěstovala moc, proto ho dnes ani nerozsázím a jen vyroste pár lístků, hned ho jíme. Také jsem si zamilovala řapíkatý celer, hodí se ke všemu, sázím ho ob rostlinu, jeden bulvový, jeden řapíkatý, aby jedna rostlinka měla místo dole a druhá nahoře na list.” Vzadu jsou řádky malin. Sem tam ovocný stromek. Mezi domem a dílnou rostou bylinky, vpředu růže, pivoňky… Největším magnetem v zahradě je ale letní kuchyně, nápad paní domu. Stavěli ji sami “vlastníma rukama”, jak praví chalupáři. Dnes je kuchyně vybavena sporákem na plyn (plynovou bombu ukrývá skleníček vzadu), při ruce je i mikrovlnka a troubička, která nahrazuje nefunkční sporákovou troubu. Do technického zázemí patří i krb, jen udírna zůstává nedokončená. “Nejsou lidi,” mrkne paní Netoličková na svého muže. “Udírna bude,” ujišťuje pan architekt, “až přestanou psát, že uzené potraviny nejsou zdravé…” Zatím tedy vaří, co nabídne zahrada. “Mám to tady ráda,” vyznává se paní Blanka. “Domek je zařízený prakticky a nevyžaduje mnoho údržby. Všechno k něčemu slouží, až na těch pár malovaných (a milovaných) talířů po babičce.” Potom zapřemýšlí nad budoucností. “Co plánujeme? Čekají nás okapy, taky nám shnily plaňky u plotu, je nejvyšší čas natřít okna.” Pan architekt honem dodává: “Když se to neudělá, tak to neuteče.” Jeho žena se čertí, ale tak nějak hezky, vesele: “Už to neutíká několik let. A když Mirek začne říkat, že je něco letos nezbytné, dost často to znamená, že hoří!” Ať je to, jak je to, tahle chalupa má své “hoří” už za sebou a kdyby to uměla, jistě by se dnes usmívala. Možná jen proto, že tady milují slunce a k nebi je tak blízko.
FOTO 1 – V letních měsících okna jenom kvetou
FOTO 2 – Tady byl kdysi močál…
FOTO 3 – Průčelí zdobí keramický obrázek. Na zeleném stromě zpívá kos, oblíbenec pana Miroslava, a dole leze rak, měsíční znamení paní Blanky
FOTO 4 – Vzdušné přízemí zkrášlují původní dřevěné stropy
FOTO 5 – Své místo u schodiště má sbírka zvonků a rolniček. Většinou jde o dárky nebo suvenýry z cest
FOTO 6 – Modrobílé nádobí je dílem zvířetických keramiků
FOTO 7 – Kachlová kamna i nábytek vznikaly pod rukama chalupářů
FOTO 8 – V “zimním” pokoji čtou knihy a poslouchají hudbu
FOTO 9 – Obrázky nad schody připomínají paní Blance léta strávená s dětmi ve vratislavické škole
FOTO 10 – Ve venkovní kuchyni si prý naše hostitelka nepřipadá odstrčená. Nádobí po jídle oplachuje ve škopíku a nechává okapat na kameni
FOTO 11 – Halu v podkroví zdobí malované truhly. Je v nich uložené ložní prádlo a ubrusy
