U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Postrach hraboších katakomb
Kategorie: Volný čas | Autor: Miroslav Bouchner, FOTO JAN RYS
Při přemnožení hrabošů polních se ke stovkám jejich malých nor a k propletenému labyrintu vykousaných chodníčků v jetelišti nebo louce stahuje celá armáda predátorů – káňat, poštolek, sov, vran, čápů či volavek – kteří zde hodují na bohatě prostřeném stole. Když se v “hraboším velkoměstě” objeví hranostaj, štíhlá kunovitá šelmička na nízkých nožkách, asi 22 – 29 cm dlouhá, na hřbetě skořicově zbarvená a na břiše bělavá, je mezi hlodavci vyhlášen alarm nejvyššího stupně. Všichni střelhbitě zmizí pod zemí a hledají úkryt v nejzazších koutech komplikovaných katakomb. Pro mnohé z nich je to však marná námaha. Hadovité tělo se protáhne i těmi nejužšími chodbičkami – a co jednou tlamička vyzbrojená čtyřiatřiceti ostrými zuby uchopí, to již nepustí. Mláďata hrabošů usmrtí jediným stiskem chrupu, dospělé jedince likviduje kousnutím do vazu. Hranostaj však není jen lovcem podzemí, se stejnou vášnivostí se vrhá na drobné obratlovce, žijící na povrchu země. I když je nasycen, vyprovokuje ho každý pohyb kořisti k novým a novým útokům. Při nadbytku potravy si dělá zásoby, a protože dovede výborně šplhat, zaplňuje nalovenou kořistí stromové dutiny, ptačí budky nebo skalní štěrbiny. Není však pravdou, že svým obětem pouze vysává krev. Požírá všechny jejich poživatelné části.Tvarem a zabarvením těla se hranostajovi velmi podobá příbuzná kolčava. Je však o poznání menší, měří 13 až 23 cm, a její kratičký ocásek je zbarvený stejně hnědě jako hřbetní strana. Naproti tomu špička poměrně delšího ocásku hranostaje je sytě černá a tohle zabarvení si ponechává i v zimě, kdy hranostaj mění rezavý šat za čistě bílý. Kolčava je i v zimě na hřbetě skořicově hnědá, její ocásek je zbarven také jen hnědě.
