U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NEBOJTE SE SRŠNÍ
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
K některým tvorům by měl člověk zlepšit svůj vztah. Často totiž doplácejí na nepravdivá a opakující se tvrzení, že jsou člověku nebezpeční. Stačí ale trochu pozorovat jejich život a poznáme, že skutečnost je poněkud jiná.
Typickým příkladem je robustně vyhlížející vosa – sršeň obecná. Potkala ji smůla, že v přírodě ubylo vhodných dutin ve starých stromech, kde si své rodinné hnízdo budovala nejraději. Musí proto hledat náhradu. Zjistila, že nejvíc jí vyhovují zastrčená místa v koutech lidských obydlí. Člověka si při tom vůbec nevšímá a žádnou agresivitu vůči němu necítí, ovšem svým temným hlubokým bzučením u něj vzbuzuje panickou hrůzu, že na něj každou chvíli zaútočí. Ale pokud nerušíme klid u jejího hnízda, je mírumilovná a pro nás může být nevšímavým nájemníkem, se kterým je klidné sousedské soužití. Za rok na ni už budeme jen vzpomínat, protože se do starého hnízda nevrací. Znám to z vlastních zkušeností – několik let jsem totiž život sršní fotografoval a nikdy na mě ani jedna nezaútočila. Nanejvýš si mě ze zvědavosti přilétla z blízka prohlédnout. Sršeň obecná u nás již příliš hojně nepoletuje, potkáme se s ní spíš sporadicky. Proto se dostala i na seznam živočichů chráněných zákonem. Jak bádání ukázalo, sršeň je užitečný “dravec” – její potrava se skládá z 90 % z much, zbytek z ostatního dvoukřídlého hmyzu nebo sladkých šťáv. Loví všude: na květech prosluněných pasek, blíže hromad hnoje za zemědělskými usedlostmi a často slídí i kolem mrtvolek uhynulých zvířat po bachratých masařkách. Zhusta si pochutnává na míze poraněných listnatých stromů nebo na nektaru jejich květů. Zdaleka ji vábí plnými kalíšky kvetoucí lípy. První dozrálé sladké ovoce ochutnává ještě na stromech. Sršeň si potravu shromažďuje ve volátku, masitou rozžvýká, a když ho má plné, vrací se spěšně do hnízda nakrmit matku i larvy. Nezapomíná se podělit i se sršními juniory, kteří sice už poletují, ale zatím neloví. Za potravou létá snad v každém počasí, ve dne i v noci. K vrcholům sršního umění patří stavitelská šikovnost v lepení papírové báně – rodinného hnízda zavěšeného na jediné pevné stopce. Začíná s ním zjara sama matka, která byla v minulém roce oplodněna a úspěšně přezimovala. Buduje ho lepením v dutině stromu nebo k trámu pod střechou půdy. Začíná vymodelováním několika buněk, do nichž snese po jednom vajíčku, aby si opatřila pracovní síly pro další rozvoj budoucí velké rodiny. Po měsíci se vylíhnou dělnice a hned zahájí rozšiřování hnízda. V okolí strouhají kusadly stare dřevo, mísí ho se slinami a roztírají do proužků tenké papíroviny, ze kterých vytvářejí stěny stavby a nové buňky v několika patrech nad sebou. Matka se věnuje už jen kladení vajíček pro zrození dalších členů rodiny. V konečné podobě má sršní hrad až 1500 odchovných buněk. To už se ale chýlí k podzimu a s ním se také blíží zánik sršního společenství. Když venkovní teplota klesá pod 15 °C, dělnice nacházejí jen málo potravy. Všichni hubnou a postupně umírají – kromě mladých oplozených samiček, které odletí do okolí jednotlivě přezimovat pod kůrou polozetlelých pařezů nebo puklin stromů. Všechny se ale jara nedočkají, ovšem ty, které ve zdraví přezimují, zakládají vrozeným instinktem nové sršní rody. Když si to vše srovnáme, musíme usoudit, že sršeň má pro přírodu i pro nás pozitivní význam. Proč ji tedy v sousedství na čas netolerovat? Usadí-li se náhodou v naší těsné blízkosti, můžeme své i sršní soukromí řešit třeba provizorní lehkou stěnou. Věřte, že si tento mírumilovný a krásný blanokřídlý hmyz s vynikajícími stavitelskými vlastnostmi naši ochranu zaslouží. Sršní bodnutí možná vhání starch do našich duší, ale není o nic nebezpečnější než budnutí vosy.
FOTO JAN RYS, ZI
