U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Architektura v zeleni
Kategorie: Stavba | Autor: ing. Samuel Burian
Stále ještě přetrvává mylná obava, že pnoucí dřeviny poškozují stavební konstrukce a omítka krytá rostlinami trpí. Ve skutečnosti je omítka listy pnoucích dřevin chráněna před nepříznivými vlivy počasí a její životnost se prodlouží až trojnásobně.
Chceme-li však příznivé působení popínavých dřevin účinně využít, musíme vzít v úvahu jejich specifické vlastnosti. Spojuje je skutečnost, že jsou schopny využít nabízenou oporu pro rychlejší růst do výšky, ale jinak jsou rozdíly jednotlivých druhů, ať jde o vzrůstnost, texturu nebo nároky na stanoviště, značné. Rozdílné jsou i adaptační mechanizmy, jakými se přidržují podkladu. Podle nich také volíme typ opěrné konstrukce.
Vzpěrné pnoucí dřeviny
Nemají pro přichycení žádné úzce specializované orgány a jsou vlastně kdesi na poloviční cestě mezi “normálními” a pnoucími formami. K zachycení dlouhých větví jim obvykle slouží jen zpět zahnuté trny či postranní větvičky proměněné v krátké kolmo odstávající kolce. V porostu se pomocí těchto kolců a trnů o podklad pouze opírají (vzpírají), proto se označují jako vzpěrné pnoucí dřeviny. Patří sem například ostružiny, pnoucí růže, jasmín mnohokvětý – Jasminum nudiflorum nebo zlatice – Forsythia suspensa. Rostliny této skupiny obvykle vyžadují při cestě vzhůru pomoc. Je třeba je provlékat konstrukcí a někdy i vyvazovat. Počítáme-li s vyvazováním rostlin, nezáleží tolik na provedení konstrukce, vhodně tvarovaná však práci usnadní. Fantazii se meze nekladou. Samotná konstrukce může být svébytným estetickým prvkem. Někdy se však na fasádě vyskytují v místech říms nebo okapů kouty, v nichž se rostliny bez problémů zaklesnou i bez konstrukce. Vzpěrné pnoucí dřeviny není vhodné používat na vysoké konstrukce, ve výšce se špatně vyvazují (musí se používat žebřík) a často ani do velké výšky nedorostou. Hodí se však na nízké pergoly a treláže nad vchody, zábradlí, ploty a některé i na terasy, z nichž volně splývají dolů.Podobně jako uvedené druhy je možné vyvazovat a tvarovat i některé jiné keře, např. hlohyni (Pyracantha), zlatici (Forsythia) a ovocné stěny.
Kořenující pnoucí dřeviny
Příslušníci této skupiny vytvářejí přičepivé adventivní kořeny dorůstající délky několika milimetrů, výjimečně desítek milimetrů (např. břečťan – Hedera helix nebo hortenzie popínavá – Hydrangea petiolaris). Spolehlivě se jimi uchycují na hrubém podkladu, v němž vyplňují drobné nerovnosti podobně jako čep u truhlářského spoje (odtud název “přičepivé”). Rostou na mladých výhonech obyčejně jen několik týdnů, a když výhon zdřevnatí, přestávají být fyziologicky aktivní. Růst pak mohou obnovit jen ve tmavém velmi vlhkém prostředí a za přítomnosti huminových kyselin. Za normálních okolností tedy prorůstání přičepivých kořenů do fasád nehrozí; opatrnost je na místě jen na trvale vlhkých, zastíněných a méně soudržných podkladech. Kořenové výměšky v počáteční růstové fázi mohou také mírně naleptávat povrchy některých materiálů (např. leštěného mramoru).Opěrné konstrukce tyto dřeviny většinou nevyžadují. Podmínkou je ovšem dostatečně hrubý podklad (spárované zdivo, břízolit apod.), který musí být zároveň pevný a soudržný. Poškozená omítka se musí nejprve opravit nebo odstranit. Jinak neškodné přičepivé kořínky mohou v takových případech prorůstat do zdiva a poškodit ho. Musíme si pamatovat, že pnoucí rostliny omítku chrání a prodlužují její životnost, ztracenou pevnost jí ale vrátit nemohou a spadly by i s ní. Na druhé straně pevné, hrubé, nezvětralé, ale vlhké zdivo se působením těchto rostlin nepoškodí, jen dokonale vysuší. Hladké štukové omítky jsou pro tuto skupinu naprosto nevhodné. Chceme-li zde kořenující pnoucí dřeviny pěstovat, musíme vybudovat konstrukci. Výhony je ovšem nutné provlékat nebo je k ní přivazovat, protože přičepivé kořínky nejsou schopné se na žádné konstrukci uchytit.U většiny druhů této skupiny rostou postranní větve šikmo od hlavní osy a rostliny se dobře rozrůstají i do šířky. Některé se mohou dokonce použít i jako půdní kryt.
Ovíjivé pnoucí dřeviny
Do této skupiny patří akébie pětičetná – Akebia quintata, podražec velkolistý – Aristolochia macrophylla, opletka Aubertova – Fallopia auberti, vistárie mnohokvětá – Wisteria floribunda a další. Nedovedou se uchytit na ploše, ale přidržují se ovíjením celé rostlinné osy kolem větve, drátu nebo tyče. Směr otáčení doleva nebo doprava je pro určitý druh charakteristický a neměnný, existují však výjimky (lilek potměchuť se ovíjí jen příležitostně a směr otáčení není jednotný). Některé ovíjivé rostliny omotávají svůj podklad tak těsně, že při jejich následném tloustnutí může být například okapová roura zcela rozmačkána. Větve a kmeny mladších stromů mohou těsně omotané výhony zaškrtit. Známý je v tomto směru zimokeř (Celastrus), zvaný někdy “škrtič stromů”.Konstrukce pro ovíjivé dřeviny by měla být tvořena převážně svisle nebo šikmo orientovanými prvky. Po vodorovných se výhony pnou jen neochotně, ale obvykle na nich lépe kvetou (wistárie). Pro solitéry obvykle postačí jen jedna svisle orientovaná lať nebo napnuté lano (ale i ocelové profily nebo kovová či silonová lana). Na hladké materiály upevníme vhodné zarážky, protože jinak po nich rostliny kloužou.Pokud chceme zakrýt větší plochu, není účelné umísťovat jednotlivé svislé prvky příliš hustě, optimální je vzdálenost 30 – 50 cm. Latě však doplníme i několika vodorovnými prvky, na lanech uděláme několik uzlů. Protiskluzné prvky mají i zahraniční sériově vyráběné konstrukce z nerezového lanka. Kvalitní antikorozní nátěr kovových prvků a impregnace dřevěných hned při stavbě je naprostou samozřejmostí; popnutá konstrukce se natírá a udržuje velmi obtížně.
Úponkaté pnoucí dřeviny
Jak naznačuje jejich název, přichycují se podkladu úponkami, které vznikají metamorfózou různých částí rostlin. Podle druhů je také různý stupeň proměny. Nejnižší stupeň vykazují listové úponky plaménků (Clematis tangutica) nebo bylin rodů Tropaeolum či Asarina. Asimilační funkce listů zůstává zachována, listová čepel je normálně vyvinuta a funkci úponky plní řapík, který se omotá kolem podkladu. U jiných druhů (Lathyrus, Cobea) je v úponku proměněna část listové čepele. Nejčastěji se tvoří úponky, je-li metamorfovaná celá větev (Parthenocissus, Vitis, Ampelopsis). Ojedinělým případem je Smilax, vytvářející vedle četných dlouhých ostnů také úponky vzniklé metamorfózou trichomů. Většina úponek vykonává při růstu jakési krouživé pohyby, které jim usnadňují nalezení opory (musí být tenká, aby ji úponka mohla omotat).Schopnost úponek obepnout konstrukci je limitována velikostí profilu, z jakého je zhotovena. Volíme proto co nejslabší materiál do průřezu max. 20 x 30 mm. V případě listových úponek (plaménky) lze použít průměr max. 8 mm. Velmi vhodné jsou proto kovové mříže nebo sítě. S ohledem na nutnou antikorozní ochranu je ideálním materiálem pletivo potažené vrstvou plastu, které je i bez nátěru prakticky nezničitelné. Kvalitní jsou i mříže vyráběné specializovanými firmami již s trvanlivou antikorozní vrstvou.
Úponkaté s adhezivními terčíky
Tato skupina, jejímiž představiteli jsou zejména přísavníky (Parthenocissus tricuspidata a P. quinquefolia), je patrně uzpůsobena nejvhodněji pro uchycení. Na koncích rozvětvených úponek se vytvářejí adhezivní terčíky, jakési přísavky, a zcela mění způsob jejich uchycení k podkladu. Úponka se kolem podkladu neobtáčí, ale pomocí lepkavého sekretu, který vylučuje zduřenina na jejím konci, se k němu přilepí. Ze zduřeniny vznikne terčík, jenž k většině podkladů velmi pevně přilne. Nakonec se úponka vlnitě zprohýbá, čímž se zkrátí a přitáhne rostoucí výhon k podkladu. Díky úponkám s adhezivními terčíky tyto dřeviny nevyžadují opěrné konstrukce a mají jen minimální požadavky na povrch plochy, která má být popnuta. Povrch může být zcela hladký, vždy musí být ale dostatečně pevný a soudržný. Odlupující omítku musíme vyspravit nebo zcela odstranit. Vápenné omítky musí být dokonale vyzrálé a nesmějí se stírat.Tyto druhy jsou vhodné především na rozsáhlé plochy bez oken, protihlukové bariéry, opěrné zdi apod. Tam se nejlépe využije schopnosti rostlin rozrůstat se do šířky a rovnoměrně zaplňovat velké plochy bez nároku na konstrukce. Neudrží se však na podkladech, které se stírají. Méně vhodné jsou též na fasády s okny a všude tam, kde nechceme, aby se porost šířil mimo vymezenou plochu. Úspora na konstrukci se později vyrovná tím, že bude nutné porost každoročně stříhat.
Zvláštnosti pnoucích dřevin
Vedle “zařízení” sloužících k přichycení na podklad mají pnoucí dřeviny ještě další mechanizmy, které jejich specifickou růstovou formu účinně podporují. Mají houževnaté dřevo a měrná hmotnost u většiny z nich je překvapivě nízká, což přispívá k jejich snadnému uchycení. Některé druhy mají silnou borku, která působí jako velmi dobrá tepelná izolace. Najdeme ji především u opadavých druhů (přísavníku a dalších), jejichž větve by se mohly před olistěním na fasádě snadno přehřívat. Dělivá pletiva růstového vrcholu před přehřátím chrání i fakt, že je tento vrchol nadzvednutý a ohnutý zpět. Jestliže se sune po podkladu, který ještě není zastíněn listy, mohl by být vystaven extrémním teplotám.Mimořádně důležitou vlastností popínavých rostlin, jež jim umožňuje najít a sledovat podklad, po kterém se pnou, je negativní fototropizmus. Opora pochopitelně nemůže být jen tam, odkud přichází světlo. Tento způsob vyhledávání opory se vyvinul především u kořenujících druhů a u některých druhů úponkatých (především těch, které vytvářejí plochý porost). Výhony obdařené touto vlastností pak s velkou oblibou zalézají do všech temných koutů, spár a otvorů. Je třeba na to myslet při výběru konkrétních dřevin pro stavby, kde by mohly zalézat do konstrukcí a působit na nich škody (odtrhávání obkladů, nadzvedávání střešní krytiny atd.).Větve některých habituálních typů pnoucích dřevin (např. opletka) mohou po čase vytvářet spleť, kde se může jako v kapsách držet odumřelé listí a v zimě sníh. Při těsném kontaktu mohou zvlhčovat fasádu. Řešením je dostatečný odstup konstrukce od fasády nebo občasné zmlazení porostu. Tak, jak natíráme okapy a okna, musíme udržovat i zeleň.
* * * * * * * *
Zásady použití pnoucích dřevin
* Na plošné pokrytí větších zdí využíváme především tzv. samopnoucí druhy, to znamená ty, které nevyžadují budování opěrných konstrukcí (přísavníky – Parthenocissus tricuspidata a břečťan popínavý – Hedera helix).
*.Na plochách s okny nebo tam, kde chceme pokrýt jen omezenou část budovy, dáváme přednost druhům vyžadujícím opěrnou konstrukci, kterou právě vymezíme úseky, kde se dřeviny nemají rozrůstat. V případě použití samopnoucích rostlin musíme počítat s pravidelným řezem.
* Podle velikosti objektu volíme druhy přiměřené vzrůstem. S drobnými druhy nedosáhneme žádoucí účinky na velkých plochách a někdy taková výsadba může působit až směšně. Naopak mohutné, vzrůstné druhy na subtilním plotě nebo pergole budeme muset buď stále řezat, nebo se konstrukce pod jejich váhou může i rozlámat.
* Do různých stanovištních podmínek volíme odpovídající druhy. Jiné se hodí do stínu a jiné na slunce. Stejně tak se liší v nárocích na vláhu, teplo nebo kvalitu půdy, což je nutné u většiny druhů respektovat. Jen některé umožňují svou přizpůsobivostí použití na různých stanovištích.
* Některé svislé stavební konstrukce tvoří přirozenou oporu pro ovíjivé pnoucí dřeviny (např. svody od hromosvodů, různé sloupy apod.), ovšem je nutné postupovat opatrně; nesázíme je nikdy ke konstrukcím, které by mohly rozmačkat (okapové roury apod.). Obzvlášť pevně svírá zejména zimokeř okrouhlolistý – Celastrus orbiculatus a vistárie čínská – Wisteria chinensis. Značnou opatrnost zachováme i při výsadbě ke stromům. Starým stromům neublíží, ale mladé mohou úplně uškrtit.
* Druhy, které vykazují negativní fototropizmus (především Hedera helix, Hyrangea petiolaris) nikdy nesázíme k objektům, kde by jejich výhony mohly pronikat do spár a otvorů a tam způsobovat škody (např. odtrhávání obkladů).
* Pnoucí dřeviny bývají obvykle vysazovány na stanoviště, na kterých jsou snadno mechanicky zranitelné (těsné sousedství komunikace apod.), a proto je vhodné, či přímo nutné, opatřit je po výsadbě vhodnou ochranou.
* V přírodě pnoucí dřeviny vyrůstají většinou pod ochranou jiných dřevin, které postupně porůstají až přerůstají. Naprostá většina pnoucích dřevin proto také v mládí vyžaduje nebo alespoň snáší stín a později jim prospívá přistínění přízemní části (modelovým příkladem je plamének).
* * * * * *
Výhody živých obkladů
* Pnoucí dřeviny mají schopnost kopírovat tvar podkladu a mohou tak vyvážit někdy nepříznivou stavební kompozici.
* Listy vytvářejí plochý porost (modelovým příkladem je přísavník trojhrotý, Parthenocissus tricuspidata, připomínající tašky položené na střeše. Po nich spolehlivě stéká voda, kterou proti fasádě žene třeba i velmi silný vítr. Omítka tak zůstává naprosto suchá i po největších lijácích.
* Vodní páry unikající z objektu mohou mezi listy volně procházet, protože netvoří neprodyšný obal.
* Kořeny pnoucích dřevin odčerpávají mnoho desítek litů vody denně a vysušují tak základy (což ovšem může být u staveb na objemově nestabilních půdách nežádoucí; takové půdy jsou zhruba na 1/10 rozlohy ČR).
* V létě působí zelená fasáda aktivně proti přehřívání. Vedle odrazu a sálání (celkem 40 – 45 %) působí ještě transpirace, kterou se přemění 25 – 30 % dopadajícího slunečního záření. A dalších 5 – 15 % odčerpá fotosyntéza. K vlastnímu plášti budov tak pronikne jen 5 – 20 % dopadající sluneční energie.
* Zatímco holá stěna se na slunci zahřeje například na 42 °C, tatáž stěna pod zelenou fasádou má jen 22 °C. Tím se značně snižují tepelné výkyvy, tudíž i pnutí konstrukcí, které je jedním z rozhodujících faktorů prodlužujících životnost fasády.
* Na listech rostlin se spolehlivě zachycují prach, oxidy dusíku, oxid siřičitý a další látky, které se na nich buď trvale vážou (oxidy), nebo je později smývá déšť (prach). Fasáda je tak dokonale chráněna i před těmito zdravotně nevhodnými vlivy.
* Rostliny na fasádě pohlcují také hluk, účinek ale není nijak mimořádný. Významnější je skutečnost, že porost vytváří strukturu, která snižuje odrazivost hluku; pnoucí dřeviny se tak stávají významnou součástí protihlukových stěn.
* * *
O omítku “oblečenou” do přísavníku se chalupář léta nemusí starat…
Pevné ukotvení konstrukce pro ovíjivé, zpravidla velice bujně rostoucí rostliny, které časem dosáhnou i značné hmotnosti, není radno podceňovat; musíme ji od fasády dostatečně odsadit (15 – 20, ale i 30 cm), aby měla rostlina na ovinutí dost místa
Pro řez a údržbu vinné révy a dalších rostlin se stonkovými úponky jsou vhodné částečně snímatelné podpůrné konstrukce
Mříž pro plaménky odsadíme od fasády tak, aby byl umožněn průtok většího množství vody, aniž by se rostliny poškodily. Ke zdi ji kotvíme šroubem
Přičepivé kořínky břečťanu rostou na mladých výhonech jen několik týdnů, v té době se snadno uchycují na hrubém podkladu bez jakékoli opory
Kombinace několika druhů popínavých dřevin na pergole a štítu vůbec není na závadu…
Rostliny s listovými úponkami (např. plamének) potřebují oporu ze slabých dřevěných nebo kovových tyčí spojovaných do čtverců o délce stran 20 až 30 cm
Rostliny se stonkovými úponkami (vinná réva, loubinec) šplhají vzhůru nejlépe po svislých latích nebo mřížích ve vzdálenosti asi 10 cm od zdi
Představte si, kolik půvabu by ztratil tento dům bez zeleně i bez hroznů vistárie lemujících štít
Rostliny tvořící trny, tzv. poléhavé liány (popínavá růže), potřebují hlavně vodorovně rastrovanou oporu (silné dráty, dřevěné či kovové tyče), k nimž se vyvazují vedlejší výhony
Rostliny s příčepivými kořínky (břečťan, popínavá hortenzie) se přichytí k podkladu samy. Mladé rostliny je zpočátku třeba vyvazovat k šikmým tyčkám směřujícím ke zdi
Ovíjivé rostliny (opletka, chmel, vistárie) se ovíjejí kolem opory celými výhony. Potřebují stabilní trámovou konstrukci, zejména se svislými prvky
FOTO AUTOR, M. MAŠÍN a P. Veselý, kresby H. Rašínová, Miroslav Pinc
