U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V chatě na Lužnici
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Jejich rod má kořeny u Želivky, kde se zhusta rodí rybáři. Václav prý je po pradědovi, o němž se vyprávěla spousta historek vonících vodou. Už jako kluk chodíval k řece a snil o velkých krásných rybách. Když se rozhodovalo, jakým směrem se v životě vydá, jeho volba byla jednoznačná: rybářská škola ve Vodňanech. Zasáhla však matka. Představa, že by se syn máchal ve vodě a dostal z toho revma, ji vůbec netěšila. Nakonec se rodinná rada usnesla, že bude truhlářem. Rybařina však zůstala jeho celoživotní láskou a koníčkem. Byla také hlavním motivem koupě parcely u Lužnice, kde právě dokončuje stavbu chaty.
Dnes už Václav Kubík nelituje, že rodiče ovlivnili jeho rozhodování. V telčském učilišti OSP Humpolec mu dali jakés takés základy, ale v průběhu času objevil skutečnou krásu řemesla. Zejména počátkem devadesátých let, kdy byla konečně šance využívat nové technologie a vymýšlet netradiční řešení. Doba logicky dovedla šikovného mladého muže k vytvoření vlastní firmy. Nazval ji Denik. Kdo zná jeho rodinu, rozšifruje název lehce: první se narodila Denisa, dnes už dvanáctiletá, a dva roky nato Nikola.
Dělat pořádnou truhlařinu
Začátek podnikání firmy je spojen s německou technologií DES, tedy s renovací a úpravami dveří dýhovou fólií. Po roce však společník Václava přesvědčil, že dělat pořádnou truhlařinu je mnohem zajímavější. “Taková práce ovšem předpokládá zázemí. V okolí Prahy by stál pronájem skladu a dílny obrovské peníze, tak jsem nakonec přijal nabídku kolegy a upravili jsme pro firmu jeho jihočeský statek,” vzpomíná pětatřicetiletý podnikatel. “Byla to výborná volba. Máme dost prostoru na dřevo, které vybíráme a nakupujeme od těžařských firem po celé republice jako kulatinu, na sušárnu, v níž opracovaná nebo pořezaná surovina zvolna dozrává do správné vlhkosti, i na práci. Z deskového materiálu děláme málo, většina zákazníků si přeje masiv. Smrk a jilm do interiéru a na stavbu roubenic jedli, jejíž dřevo časem přímo zkamení.” Hezky se poslouchá, že ještě existují řemeslníci, kteří chtějí odvádět skutečně dobré dílo a vědí, že onen řetěz kvality začíná už výběrem suroviny v lese. Ne nadarmo sháněl Václav Kubík knížky o starých technologiích a navštěvoval tradiční stavby, ne nadarmo zpovídal zkušené řemeslníky. Jednoho z výborných tesařů, dnes už sedmdesátníka pana Pohana, měl dokonce v partě. Dovedl otesat trám pěkně dohladka sekerou. “Svedu to také, ale nemáme dobré nářadí,” lituje náš hostitel. “Alespoň tedy trámy pečlivě hoblujeme. Dřevo pak sice méně dýchá, ale má kratší povrch a nedrží se v něm špína ani škůdci.”
Půvab jednoduchosti
Dobrá práce se chválí sama. To stále platí. Proto má firma Denik pořád co dělat. Centrálu mají v Bítově, kancelář v Praze a filiálky ve čtyřech jihočeských městech, kde jsou i dílny, vytvářející do jednotlivých realizací prvky, jež lze zvládnout sériově. Jádro firmy, což je skupina šesti lidí v čele se šéfem, dojednává práci, uzavírá smlouvy, rozhoduje o podobě zakázek – a vyrábí atypické součásti staveb. Z tohoto rodu je i chata u Lužnice, kterou vám představujeme na obrázcích. Přestože se pozemky kolem této romantické řeky už léta neprodávaly, měl Václav Kubík veliké štěstí, že se doslechl o prodeji několika parcel, které získala v restituci jedna pražská rodina. “Musím za to poděkovat hlavně své ženě. Toužila spíš po domku k trvalému bydlení, dokonce už jsme na jednu stavební parcelu složili zálohu, ale když její kolegyně přišla před dvěma lety s informací o prodeji parcel u vody, hned mi to řekla. Byli jsme prvními zájemci a já jsem okamžitě věděl, která bude naše. Žena souhlasila, i když jsme zaplatili 300 korun za metr čtvereční (celková výměra parcely je 600 m2) a ještě 13 tisíc penále za ten odmítnutý pozemek,” chválí stavitel svou tolerantní manželku. Plán chaty vznikal v zimě na přelomu let 2000 a 2001 (projektant nakonec jen překreslil poslední variantu a dal tam razítko). Hlavní slovo měl samozřejmě Václav, ale poradnímu hlasu své ženy naslouchal velmi svědomitě. I proto má stavba namísto bílé nazlátlou omítku. Jilmová okna s obložkami na obě strany s ní velmi dobře korespondují. A barva střechy (Bramac, jenž nabízel tento odstín) zase s tónem dlažby (Kentaur z Rakovníka), která zdobí nejen hlavní obývací prostor v přízemí, ale v různých šířkách i obvod chaty. Střecha je sedlová, vlevo přetažená nízko nad prostor, kde se uskladňuje dřevo, a vpředu, což znamená ve směru od řeky, také přes balkon v patře. “Sousedi se mě ptali, proč jsem neudělal valbovou střechu. Ale valba by takovou stavbu hyzdila. Byla módní v 50. letech a mnozí ji považují za tradiční, což je omyl. Já jsem se nechal inspirovat staršími, jednoduššími stavbami. Platí to i o dominantě průčelí chaty, zábradlí na balkoně, které připomíná hrázdění. Protože je v přízemí i v patře celá prosklená, nemusel jsem se uchylovat k řešení, které v mnoha případech rozbíjí proporce nejen nových, ale i starých krásných staveb, tedy k vikýřům.”
Dřevo budiž pochváleno
I když se to na první pohled nezdá, celá chata je dřevěná. Je poskládaná z tvárnic z dřevěné štěpky spojované cementem, které jsou ještě “vyfutrované” deseticentimetrovou vrstvou polystyrenu (vyrábí Izospan České Budějovice). “Je s nimi velmi jednoduchá práce, dají se řezat pilou jako dříví,” vysvětluje stavitel. “Dodávají se buď s polystyrenem nebo bez něj. My jsme volili izolaci, protože v zimě bývají tady u řeky silné mrazy. Letos jsme naměřili až minus 27 stupňů. A v chatě bylo přitom bez topení sedm. Dřevo je báječný tepelný izolant.” Prostor prý příliš neprochládá ani velkými skleněnými plochami v čelní stěně. Stejně jako všechna okna jsou i ona opatřena izolačními dvojskly a u podlahy kartáčovým těsněním. Štít je navíc obrácen k jihozápadu – a jakmile se sluníčko jen trochu usměje, začne působit solární efekt. Ale vraťme se ještě ke dřevu, které je hlavní ozdobou této nevelké účelně rozčleněné stavby. Krov a venkovní dřevěné prvky jsou smrkové, natřené Bondexem odstínu teak. Ze stejného materiálu vyrobil majitel se svými kolegy z firmy i podlahy a postele v podkrovních ložnicích, v tomto případě však jsou opatřené parketovým lakem. A na dvou skříních v přízemí je čitelná zlatohnědě výrazná dubová dýha. “Mně osobně však učaroval jilm, který jsme použili na vstupních dveřích, oknech i některých kouscích nábytku. Když se večer rozhoří krb, začne dřevo naproti na dveřích ožívat, jako by se hýbaly. Navíc je velmi rozmanité. Dveře a schodiště jsou zbarvené dožluta, na parapetech a kuchyňské lince má zelené odstíny… Každý strom je totiž zbarvený podle toho, kde vyrůstal. Je jich v našich lesích málo, dostaly plíseň a vymřely,” vysvětluje znalec. “Proto mám dohodu s firmami, které těží dřevo ve velkém. Dávají mi jilmy stranou – a když mají kolem padesáti kubíků, přivezou mi je.”
Co se skrývá pod zemí
Písčitá půda kolem Lužnice ukrývá vodu. Pramenů kvalitní pitné vody s poněkud vyšším obsahem vápníku, než je běžné, je tady všude dost. A když prosákne trocha z řeky, žádné neštěstí, písek je dobrým filtrem. Studna na Kubíkovic pozemku, pěkně obložená kamenem z nedalekého lomu, je hluboká 3,5 metru a ukrývá čerpadlo zásobující kuchyňku a koupelnu se sprchovým koutem a toaletou. Jedna měla být také v patře naproti ložnici rodičů, ale nakonec její místo ve zkosení střechy obsadily prostorné police. Klasické skříně by zbytečně zabíraly prostor. Nechuť ukrajovat z obytné plochy i z okolí chaty pro instalaci či výstavbu skladišť vnukla šikovnému staviteli zajímavé řešení. Pod podlahou vlevo od vchodových dveří vykopal a vybetonoval chatař malý sklípek, v němž byl při naší návštěvě uskladněn demižon s vínem (pro paní domu) a piksla kostních červů (pro pána, který se chystal na rybářské závody). Ale to ještě nejsou všechna tajemství podzemí. Pod smrkovými prkny terasy před chatou je v celé šíři prostor na uskladnění stavebního i jiného materiálu, nářadí a náčiní řemeslnického, ale i sportovního. Vejde se tam dokonce i kolečko. “Dno asi 90 cm hlubokého utajeného skladu jsem vysypal štěrkem, ale stěny jsem musel zašalovat a vybetonovat. Písek se dal okamžitě do pohybu.”
Sejdeme se u ohýnku
Spolu s parcelou převzali všichni noví majitelé řádky parcel u Lužnice dvě věcná břemena. Cestu k řece, která musí být přístupná všem sousedům, a péči o pruh trávy na břehu, svažujícím se k ní. Zatím se prý sousedi do sekání moc nehrnou. Není divu, většinou mají ještě dost práce na dostavbě svých chat a domečků. Václav Kubík však věří, že se vždy domluví dobře. Vždyť jsou všichni rybáři. On sám na ně myslí i při plánování výstavby venkovního krbu, vedle něhož bude samozřejmě také prostorná udírna na ryby. Hodlá celou sestavu vystavět z lomového kamene, zdít bude cementovou maltou. Stejně jako studnu. “Ohniště obložím šamotovými cihlami a digestoř vyrobí naši zámečníci stejnou, jako bude uvnitř nad sporákem: železnou, černě niklovanou,” těší se rybář. Prý to všechno zvládne ještě letos v létě. Včetně rybníčku, v němž cejny vystřídají červení karasi a japonští kapříci “koja”, včetně pergoly, která bude stínit hodovníky před neúnavnými paprsky. Sluníčko se však chodí už teď denně dívat, jak se vyvíjí trávník, připravený ke hrám, a jak se u Lužnice líbí stromkům a keřům, které paní Kubíková zasadila kolem plotu, aby si zvykly na tamní písky. Určitě je zvědavé, jak si ti dva, vlastně čtyři, poradí s tím obdélníkem půdy, kolem něhož plyne řeka, jako by se nic nedělo. A ono se pořád děje! Prý se máme zase brzy přijet podívat.
