U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
DŘEVÍČKA S DUŠÍ
Kategorie: Volný čas | Autor: Iva Tvrzová
Motto: I všední předměty denní potřeby mohou být nevšední.
“Nejen lidé, ale i věci mají svou duši, stačí jen chtít si s nimi popovídat a řeknou vám něco nejen o sobě, ale i o vás samotných. Snad se i vám podaří nalézt neobyčejné ve věcech obyčejných okolo sebe.”
To jsou slova Petra Eschlera, jehož uchvátila práce se dřevem. K výtvarničině “přičuchl” už jako dítě – jeho otec byl totiž také výtvarníkem. A už tenkrát ho lákala řezbářská a sochařská práce. Když ještě jako student olomoucké univerzity získal ve městě ateliér, trávil hodně času právě tam. Po studiu pracoval ve školství, ale vedle toho se jako koníčku věnoval fotografii, kresbě a řezbařině. Proč právě jí? “Vždycky mě fascinovaly stromy, svou mohutností i skrytou energií. Ta síla zůstává ve dřevu stále. Je to na rozdíl od jiných materiálů, jako třeba železo, beton nebo plast, stále živý materiál. Proto mě při práci se dřevem lákaly rozměrnější objekty, z nichž by i po opracování vyzařovala ona přírodní prasíla.” Proto ponechává svým výtvarným i nábytkovým objektům záměrně jen přirozeně opracovaný povrch. Žádné rovné a hladké plochy u děl Petra Eschlera nenajdete – a to nejen u volných plastik, ale dokonce ani u stolu ne! “Dřevo by si mělo zachovat svůj přírodní charakter. Člověk ho nesmí znásilňovat, aby si uchovalo svou duši.” Od volných plastik přešel v poslední době pan Eschler k dílům, která nemají za úkol potěšit jen oko, ale mají zároveň i užitnou funkci. Proč? “Tím, že člověk něco fyzicky používá, dává tomu život, už to není mrtvá věc. Proto mě v poslední době přitahuje tvořit netradiční nábytkové objekty, především malé skříněčky – jsou to výtvarná díla, a přitom mají svou praktickou funkci. Mohou být barem, šperkovnicí, skříňkou na tajné poklady, čímkoliv chcete.” Každá skříňka je originálem. “Korpusy si nechávám dělat, já pak vezmu do ruky dláto, pilu a podle svých představ každý kus opracovávám. Návrhy si dělám jen rámcové, nemám přesnou, ohraničenou představu o konečné podobě. Nechávám se vést tím, jak tu kterou věc vnímám. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud je projekt příliš zkalkulován dopředu, v konečném výsledku se duše díla vytrácí. Skříňky doplňuji břidlicí, kamenem, lany…” Nemá rád ostré, špičaté tvary. Proto předměty, které dělá, nejen skříňky, ale i ostatní nábytkové kusy – stoly, židle, skříně, hodiny – mají mírně nepravidelné, zaoblené tvary. “Vycházím z lidového pojetí nábytku, kdy jeho tvůrci také ponechávali materiálu co nejvíc jeho přirozený vzhled. I já nechávám dřevu jeho přirozenost, jeho robustnost, na povrchu úmyslně zůstávají i čitelné stopy po použitém nářadí. Ta moje ,dřevíčka’, to je kousek skutečné přírody v domě.” Pan Eschler používá převážně dřevo borovice, někdy i lípy. Jak říká, dřevo by mělo pocházet ze stromů krajiny, ve které člověk žije. Tvorba výtvarníka se málokdy ubírá po přímé nalinkované cestě, vede spíš různými zákruty náhod a šťastných setkání… Dřívější zájem o starou dřevěnou architekturu přivedl Petra Eschlera v současné době k zajímavým výtvarným dílům – zvoničkám. “Za mlada jsme s přítelem (nyní galeristou) hodně jezdili po venkově, zajímala nás sakrální architektura. Zvláště na východním Slovensku se zachovaly zajímavé dřevěné církevní stavby. Dodnes mám několik šanonů dokumentačních materiálů, ale to nejcennější – chápání síly dřeva – jsem si odnesl v srdci. Před nějakým časem mne oslovil jeden architekt a nabídl mi, abych vytvořil centrální objekt pro park v lázních Kováčová na Slovensku. Z několika návrhů, které jsem udělal, byl přijat návrh zvoničky. Je to objekt z hrubě opracovaných trámů, vysoký asi šest metrů. Já se při práci se dřevem snažím čerpat z toho, co cítím, ne opisovat z vnějšku. Proto je tahle zvonice samozřejmě jiná, než jaké byly původní staré zvonice.” Od té doby vyrostlo v různých koutech republiky ještě několik dalších zvoniček. Nejen na veřejných prostranstvích, ale i na soukromých zahradách; některé z nich jsou závěsné. Musí to být krásné, když vás domů volá hlas zvonku… Za posledních dvacet let představil Petr Eschler svá díla už na více než čtyřiceti výstavách doma i v zahraničí. Setkáte se s nimi i v různých galeriích. Například v hanácké metropoli – Olomouci, kde také žije a tvoří, můžete zavítat do galerie Labyrint a Patro, v Přerově do Centra, v Brně do Dřevěného světa, v Praze do obchůdku v Bělohorské ulici. Ale nejlíp je jeho dílům tam, kde je užívá a dotýká se jich člověk, který jim rozumí. Pak ožívají – mají totiž duši.
