U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Nájemníci pod střechou
Kategorie: Stavba speciál | Autor: Jan Rys
Při dnešní konjunktuře zlodějského řemesla nás straší každý podezřelý zvuk v domě. Zejména v noci. Stres prožívají zejména chataři a chalupáři, když se jim náhle nad hlavou ozve šramot podobný krokům. Někteří se jdou, “ostře” ozbrojeni, statečně podívat, ale s překvapením nic nezjistí. Noční lomoz na půdě totiž mívá jiného pachatele, což se dovtípí zejména ti, jimž je příroda blízká. Stopy ve sněhu kolem chalupy totiž prozradí, jakého máme pod střechou nájemníka. Nejpravděpodobnějším původcem nočního hřmotu bývá kuna skalní. Už mnoho jejích generací zjistilo, že se ve vesnici snáze vegetuje než ve skalách a roklích. Dokonce se odváží i na periferie měst a někde dokonce až do center. Zkrátka všude tam, kde objeví bohatší nabídku potravy. Potkani, myši, norníci a houfy zdivočelých holubů věžňáků, to vše je možné v blízkosti člověka bez obtíží lovit. Kuny mají též v oblibě sladké plody stromů a keřů. V poslední době se specializují i na další pochoutku, kterou nalézají pod střechou; na larvy z vosích nebo sršních hnízd. Z velkého množství rozborů kuních žaludků bylo zjištěno, že ve městech se z 80 procent živí potkany a holuby věžňáky; na vesnicích pak vedle potkanů všemi myšovitými a ovocem. Málokterý predátor projeví při lovu tolik vynikajících vlastností jako “skalačka”, jak jí lesáci přezdívají. Navíc je obdivuhodně chytrá a lstivá. Proto může po léta žít v bezprostřední blízkosti lidí, aniž o ní mnohdy vědí. Den kuna prospí a na lup se vydává teprve v úplné tmě. Půdy stavení, kostelní věže, stodoly, stará zbořeniště a málo navštěvované chaty jí slouží jen za úkryty. Skrýš v nich nezvolí jen tak nahodile, pamatuje vždy na nutnost náhlého úniku, a tak do ní mívá přístup ze dvou směrů. Není pro ni problém šplhat po kolmé střeše, stačí možnost jen trochu se zachytit drápky v malinkých trhlinkách. Viděl jsem jednou její obdivuhodnou cestu do věže venkovského kostela až do výše 30 metrů. Čekal jsem u něj v autě za ranního šírání na přítele, s nímž jsme jeli “obeznat” srnce. Trochu se opozdil – a jak tak tiše sedím, zahlédnu přebíhat dvě kuny. Zmizely pod košatou lípou u zdi kostela… a po chvíli překvapeně vidím, jak pomalu šplhají po světlé stěně nad korunou stromu k okénku zvonice. Brzy v něm také zmizely. Byla to pravděpodobně říjná kunice a vedla si do pelechu ženicha. Jedinou slabinou v počínání kuny skalní je lomoz, který působí na svých nočních výpravách. Snad si tím kompenzuje samotářský modus vivendi. Můj známý zoolog se dlouho zabýval výzkumem a pozorováním života “skalačky”. Na půdě jedné usedlosti ji několik měsíců sledoval přístrojem pro noční vidění. Když zařízení na půdu umístil, několik týdnů se neukázala. Opustila pelech pod střechou ve slámě, kam před tím denně skoro rok docházela. Po odmlce se však přece jen vrátila, ale změnila taktiku chování. Ráno k němu vždy přicházela z opačné strany, než ho večer opouštěla. Pod střechu vždy vylézala po trámech přes hromadu starých prken, které při doskoku hlučně rozkymácela. Jednou však prkna při doskoku nezaharašila. Kuna se zastavila, jako by něco nebylo v pořádku. Otočila se a vyhupla znovu zpátky na trám a skok opakovala. Když se ozval hluk, teprve pokračovala v cestě dál. Po půdě se pohybovala dlouhými skoky, což vyvolávalo ve tmě dojem chůze člověka. Při takovém slídění mezi harampádím jednou náhodou rozkutálela starou rouru od kamen. To ji náramně zaujalo; několikrát se k ní vrátila a postrkovala ji. Zcela viditelně se jí ten rámus líbil. Z toho je vidět, že dělat hluk na půdě je snad jejím koníčkem. Druhým nočním rámusítkem, ale hlavně v chatách postavených na samotě na kraji lesa, je plch velký. Asi ho málokdo zná. Vypadá jako subtilnější tajnůstkářská veverka. Aktivitu skrývá pod roušku tmy a navíc prospí každé chladné období, což bývá někdy až osm měsíců v roce. V chatách sídlí nejraději ve volných prostorách mezistěn nebo pod střechami v zákoutí malých půdiček. Dokáže se všude protáhnout malými škvírami mezi prkny, k nimž umí vyšplhal po úplně svislé stěně. Umožňuje mu to neustálá vlhkost bříšek chodidel. Ožívá v úplné tmě a odchází za živobytím ven do lesa, ovocných sadů nebo zahrad. Než ale svůj úkryt opustí, přivádí se k životu jakousi rozcvičkou. Pobíhá sem a tam, škrábe po stěnách a pilně vrčí. V létě, kdy samička odchovává dospívající potomstvo, nemá rámusení konce skoro celou noc. Kdysi jsem v Jeseníkách fotografoval kamzíky a přespával v lovecké chatě při okraji vesnice. Jednou jsem se vrátil až za úplné tmy a šel si s baterkou pro jídlo do “špajzu”. Překvapil jsem tam plcha velkého, kterého pootevřeným okénkem přilákala vůně sladkého džemu. Rychle jsem okno přivřel a chci si ho prohlédnout. Ale se zlou na mě vyrukoval, začal silně vrčet až do nepříčetného vřískotu. Jakmile jsem se pohnul, v krátkých přestávkách řev opakoval. Nebyl k utišení, a tak jsem mu raději otevřel cestu ke svobodě.
