U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O památkových rezervacích a zónách
Kategorie: Aktuálně | Autor: Jan Pešta
Termíny “vesnická památková rezervace” či “zóna” jsme si zvykli na stránkách našeho časopisu skloňovat ve všech pádech. Mnoho vesnic, které jste v minulých číslech a ročnících spolu s námi navštívili v rubrice Venkov, se tímto titulem honosí. Co to však ony “rezervace” a “zóny” vlastně jsou, čím se od sebe liší a proč některé vesnice jsou rezervacemi a zónami a jiné, často mnohem pěknější, nikoliv? A co z toho všeho plyne pro obce a majitele domů – ať již chalupáře či starousedlíky? O tom si právě dnes povíme.
Myšlenka ochránit architektonicky nejcennější sídla není vůbec nová. Poprvé se objevila na přelomu 19. a 20. století spolu s tehdy právě probíhající asanací staré Prahy. Na významu nabyla tato potřeba ochránit vzhled sídel zvláště po druhé světové válce a po odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, neboť tehdy zůstalo opuštěno ohromné množství památkově cenných domů, vesnic i celých měst (třeba takových jako Český Krumlov či Cheb). Proto bylo postupně v letech 1949 – 1989 vyhlášeno 40 městských památkových rezervací, které až po roce 1990 doplnil soubor městských památkových zón. Současně se ale ukázalo, že nenávratně mizí také unikátní soubory lidové architektury. Převážet ohrožené objekty, kterých bylo nesmírné množství, do skanzenů, nebylo reálné. Každým dnem přitom mizely obrovské kulturní hodnoty, zejména v pohraničních regionech. Proto vznikla myšlenka vyhlásit jádra nejcennějších vesnic za tzv. vesnické památkové rezervace. Bohužel cesta k realizaci této skvělé myšlenky byla složitá a trnitá. Vyhlášení vesnických památkových rezervací se připravovalo prakticky průběžně od 60. let 20. století. Veškerá snaha prosadit ochranu vesnic ale byla v tehdejší politické atmosféře marná. A jak plynuly roky, tak v mnoha vesnicích vytipovaných k prohlášení za památkové rezervace mizely hodnotné stavby a naopak přibývala trojdílná okna, břizolitové fasády i různé další okrasy. Tak se stalo, že nejedna připravovaná rezervace pozbyla v průběhu desetiletí podstatnou část svých hodnot (pro něž byla k prohlášení vytipována), zatímco okolní “zapomenuté” vesnice zůstaly víceméně nenarušeny. Jako smutné příklady by mohly posloužit Křinice na Broumovsku, Jablečno u Rokycan nebo jihočeské Břežany u Horažďovic.
Rezervace a zóny konečně vyhlášeny
Situace se změnila k lepšímu až po listopadu 1989. První vlaštovkou byla skupina vesnických památkových zón, které stačil těsně před svým zrušením v roce 1990 vyhlásit tehdejší jihočeský KNV. Následovalo několik vesnických památkových zón na území hlavního města Prahy. Teprve na jaře roku 1995 se splnil dávný sen památkářů a milovníků českého venkova vůbec, když bylo vyhlášeno celkem 61 vesnických památkových rezervací. Ještě téhož roku přibyly i vesnické památkové zóny (jejich celkový počet tak dosáhl čísla 164). Původně se počítalo, že za památkové rezervace budou prohlášeny jednoznačně nejlépe dochované vesnice, zatímco ostatní významné soubory lidové architektury (třeba i částečně narušené) budou prohlášeny za památkové zóny. V praxi se tak ovšem stalo jen částečně, proto mezi rezervacemi najdeme i některé vysloveně sporné (např. pražské Stodůlky či plzeňský Božkov), zatímco mezi zónami jsou zařazeny i vesnice, které patří k vůbec nejcennějším na území České republiky (například Opatovice u Hluboké či Zechovice u Volyně). Navíc byly vesnickými památkovými rezervacemi či zónami paradoxně prohlášeny i soubory lidové architektury v některých městech (například čtvrť Trávníky v Železném Brodě nebo část Volar).
Nové vesnické památkové zóny
Vyhlášení vesnických památkových rezervací a zón v roce 1995 však situaci vyřešilo jen částečně. V některých regionech památková péče tuto jedinečnou příležitost doslova zaspala. Tak se stalo, že ve východních Čechách (ale třeba i v jižní části středních Čech, v severozápadních Čechách a jinde) nebyly vyhlášeny prakticky žádné rezervace ani zóny. Navíc mezi vyhlášenými rezervacemi a zónami paradoxně chyběly některé notoricky známé vesnice špičkových kvalit, jako jsou Salajna na Chebsku či Kryštofovo Údolí u Liberce. Proto se v současné době připravuje k prohlášení již druhá skupina vesnických památkových zón. Snahou při jejich výběru bylo v první řadě zaplnit “bílá místa” na mapě republiky. Dále bylo důležité ochránit ty nejkvalitnější zapomenuté vesnice. V některých případech byly k prohlášení za vesnické památkové zóny navrženy také vesnice dosud památkovou péčí zcela podceňované a opomíjené. Jde zejména o vesnice s poměrně “mladou” zástavbou v bývalých německy mluvících regionech (západní Plzeňsko, Domažlicko), ale i vesnice typicky středočeské (většinou značně zanedbané) v Polabí i jinde. Bohužel ani nyní se nepodařilo prosadit k ochraně všechny hodnotné vesnice. Z nepochopitelných důvodů z konečného výběru vypadla například vesnice Víska na Frýdlantsku s unikátním souborem hornolužické hrázděné lidové architektury, o níž jsme s nadějí psali v čísle 9 loňského ročníku. Přitom se v návrhu sešlo i několik vesnic, které naopak přísná kritéria na vyhlášení památkové zóny ani zdaleka nesplňují… Kdy opravdu dojde k vyhlášení nově navržených památkových zón, není jasné. V současné době je vše v rukou ministerstva kultury. Snad není třeba připomínat, že jde o souboj s časem.
Rezervace není skanzen
Co však prohlášení vesnice památkovou zónou znamená pro obec či chalupáře? Je to důvod k oslavám nebo spíše k nadávání? Po pravdě řečeno, prohlášení vesnice památkovou rezervací či zónou ovlivní každého. Nejde o žádný “skanzen”, jak se mnozí chybně domnívají. Skanzen je vždy jen muzeem – prezentuje objekty neživé, zařízené ve stylu života našich předků. Rezervace a zóny mají být naopak vesnicemi živými (pokud tomu tak není, je to chyba). Jejich smyslem je zachovat (a zlepšit) celkový vzhled a tradiční ráz vesnice, nikoliv v ní zakonzervovat život na úrovni 18. či 19. století. K tomu, aby zůstal vzhled vesnice zachován, slouží různá zákonná opatření (zákon o památkové péči, zákon o ochraně přírody a krajiny a další). Veškerá stavební činnost, ať již objekt je či není zapsanou kulturní památkou, musí být podle zákona konzultována s památkáři. V praxi to znamená, že se tam smí stavět až po vydání tzv. závazného stanoviska příslušného okresního úřadu, jež se obvykle vydává na základě odborného vyjádření památkového ústavu (dosud fungují v rámci bývalých krajů). Na jedné straně se může zdát, že jde o zbytečné zdržení, na druhé straně je třeba připomenout, že památkové ústavy při tom poskytují zdarma odbornou konzultační pomoc. Při poradě s odborníky (obvykle dobře znalými stavební praxe) si mohou stavebníci ušetřit nejeden problém a vyvarovat se řady chyb.
Dotace a příspěvky
Vlastník památky může navíc požádat o různé dotace. Kromě příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky (poskytují jej okresní úřady) a dotace z havarijního střešního fondu (poskytuje příslušný památkový ústav) je to především možnost získání příspěvku z programu péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny. I když jejich výše samozřejmě není neomezená, zkušenosti ukazují, že při vhodném využití všech uvedených možností lze již leccos dokázat. Nevýhodou je jedině to, že se příspěvky poskytují jedině na “zapsané památky”, tedy objekty, které jsou jmenovitě v ústředním seznamu kulturních památek. Ostatní objekty v památkových rezervacích či zónách (často cennější než ty zapsané) tak zatím přicházejí zkrátka. Pro vlastníky je tedy výhodou, pokud objekt nechají “zapsat”. Vyhlášení vesnice památkovou rezervací či zónou může být samozřejmě výhodné i pro obec. Tyto vesnice mají obvykle lepší pozici v přidělování dotací z programu obnovy venkova. Celý problém ale samozřejmě nelze převést jen na peníze. Existence památkové rezervace či zóny v obci může být chápána i jako velmi prestižní záležitost, která je nejvyšším oceněním celkové krásy a architektonických kvalit vesnice i zárukou kvalitního životního prostředí. Je tedy vyhlášení vesnické památkové zóny výhoda či nevýhoda? Záleží na každém, jak se k věci postaví. Zkušenosti jsou různé. Některé vesnice již pochopily, jaké výhody se jim nabízejí (kromě financí třeba také zvýšený zájem turistů) a doslova vzkvétají. Na střechy se po desetiletích vrací tradiční krytiny, zanedbané fasády jsou krásně obnovené, mizejí dokonce i trojdílná okna… Stačí se rozhlédnout. Výrazně pozitivních výsledků bylo za oněch šest let od roku 1995 dosaženo například v rezervacích Doubrava na Chebsku nebo Mužský a Víska na Mladoboleslavsku. Na druhou stranu jsou i takové vesnice, které zatvrzele “jedou” postaru. Veškeré snahy po zlepšení ignorují a nejhodnotnější stavby nechávají bez povšimnutí, scenérie zanedbané návsi se ani v uplynulých deseti letech nezměnila. A pokud ano, tak díky nástupu plastových oken a asfaltových šindelů k horšímu. Jmenovat nebudeme. Ony obce i jejich obyvatelé však už možná vědí, že je to škoda.
