U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NA CHATĚ jako NA CHALUPĚ
Kategorie: Návštěva | Autor: Pavel Veselý
Jsou chaty a chalupy, které po léta existují v majetku rodiny, a my se jejich vlastníky staneme tak, že je zdědíme. Jsou jiné, na které nás upozorní kamarádi, a my si je po vzrušených domácích debatách koupíme. Na některé se chodíme dívat, vzdycháme po nich a nikdy je nezískáme, další dlouze vybíráme, až mezi nimi najdeme konečně “tu pravou”. Mnoha majitelům chat a chalup bude velmi povědomá ta poslední verze, kterou si v našem případě prožili také manželé Zdislava a Ladislav ze sídliště na severním okraji Prahy. “Přes dva roky jsme usilovně hledali chalupu po celých Čechách. Těch, které byly na prodej, jsme viděli asi sedmdesát, ale každá měla nějaký háček. Jedna byla příliš drahá, druhá příliš malá, další měla nejasné vlastnické vztahy, nebo potřebovala dostavět. Ne, že bychom se práce báli, ale chtěli jsme si s manželkou na chalupě mimo město především odpočinout od duševní práce, a ne být řadu víkendů stále od cementu.” Jednou si s Ladislavovým nejmladším bratrem vyjeli na houby do Kokořínského dolu, kde nikdy dřív nebyli. Zdejší ráz krajiny je překvapil a okouzlil, takže na závěr výletu si kladli otázku, proč nehledat především právě tady? “Brzy nato jsme skutečně začali jednat o koupi nádherné stoleté usedlosti se stodolou a s pozemkem o rozloze přes pět tisíc čtverečních metrů. Těsně před podpisem smlouvy jsme začali váhat, protože se nám tak velká chalupa zdála pro naši tříčlennou rodinu moc rozlehlá a náročná na udržování. Rozhodnutí bylo na mně, protože manžel byl právě v cizině. Sváděla jsem velký vnitřní boj a nakonec jsem v něm podlehla, i když mi to pak bylo několik let líto.” Tak stáli Zdislava a Ladislav zase na začátku. Po delších úvahách se rozhodli, že svůj zájem rozšíří i na chaty. Během krátké doby jich viděli v blízkém okolí Prahy asi třicet a osud k nim byl nakonec natolik milostivý, že jedna z nich, která se jim líbila na první pohled, ležela v kokořínské oblasti. Ladislav: “Kromě jejího vzhledu a umístění nás nadchlo, že byla stavebně v pořádku, měla suché zdi a širokými okny dovnitř padalo hodně světla. Bylo zřejmé, že se v ní dá okamžitě pobývat. Prožili jsme v ní spolu s dospívajícím synem první léto a první zimu. Přestože jsme neplánovali žádné změny, přístavby a přestavby, nelíbil se nám její přímý vstup do chaty a bylo jasné, že by jí prospělo zádveří.” Zdislava: “Pozvali jsme kamaráda architekta, který se po ní procházel a nahlas přemýšlel: Tohle by se mělo vybourat, tadyhle zase přistavět, sem si udělejte velký dveře, ke vchodu dole postavte verandu a nahoře udělejte terasu. V prvních okamžicích jsme se těch změn hrozili, ale s odstupem musíme říct, že pohled člověka zvenčí, navíc odborníka, se nám velmi vyplatil. Poslechli jsme ho a nechali si v tomto duchu udělat projekt.” “Na verandě v létě snídáme nebo obědváme, na terase se můžeme opalovat. Jednoduchá okna jsme vyměnili za dithermy a dovnitř přidali druhá kamna, takže sem jezdíme i v zimě. Po nevelké přestavbě jako by měla chata v sobě jakési tajemství: zvenčí nám připadá malá a zevnitř velká,” doplňuje svou ženu Ladislav. Díky tomu, že je sem zaveden obecní vodovod, si i tady mohou dopřát komfort splachovacího WC a sprchového koutu. Je pravda, že jakmile návštěvník na první pohled nevelké chaty vstoupí dovnitř, je překvapen její rozlehlostí a vzdušností. Tento dojem podtrhuje i výškový rozdíl podlah: obytná místnost s pohodlným sedacím zákoutím leží o tři stupínky níže než kuchyně s jídelním stolem. Vnitřní úprava stěn a stropů s ponechanými pohledovými trámy vzbuzuje dojem trvalosti a solidnosti a vytváří spíš atmosféru pobytu na chalupě. Proto se dá s mírnou nadsázkou říct, že si manželé koupili chatu – a mají chalupu. K jejímu vybavení paní Zdislava dodává: “Lidé si ve svém městském bytě mnohdy říkají: Stůl a židle nám dosloužily, pohovka taky, dáme je na chatu. Tak se stane, že jsou o víkendech a o dovolené obklopeni věcmi, se kterými se už vlastně rozloučili a příliš se jim nelíbí. Takovému přístupu se vyhýbáme, protože chceme mít stále okolo sebe hezké předměty.” A co jim chata samotná i prostředí okolo ní poskytují? “Často chodíme na výlety,” říká Zdislava. “Jsou zde nádherná místa, která postupně poznáváme. Hlavní turistický ruch se odehrává v Kokořínském dole a v jeho bezprostředním okolí, kdežto v odlehlejších částech jsou velmi klidná údolí s hlubokými lesy.” “Přiznám se, že i na chatu někdy musím vzít notebook a koukat ne na louku, nýbrž na monitor. Je to zpravidla tehdy, když se přiblíží termín odevzdání nějaké větší práce. Jinak tahám soušky z lesa a připravuji z nich dřevo na topení. To je činnost, kterou jsem dřív neznal.” “A co jsem já dříve neznala? Vyjít ráno v noční košili na svah pod chatou a sbírat houby nebo borůvky…”
