Ranč na prahu Šumavy

Při příjezdu návštěvníkům září vstříc bílá vápenná omítka a rezavé bobrovky na střechách s polovalbami ve štítech

Několik kilometrů vpravo za Hošticemi, proslavenými Troškovými filmy, se v lukách vyloupla bílá fasáda statku. Zabočili jsme alejí kaštanů k vratům, v nichž se objevila mladá rozesmátá tvář. Petr Zíka už nás čekal.

Za vraty se doširoka otevřel dvůr, u jehož protilehlé fronty se blýsklo jezírko. Jako by té vody nebylo dost! – napadne návštěvníka, který zahlédl rybník i vpravo před vraty. „Ten jsme sami vybudovali,“ hlásí s pýchou majitel. „A kousek dál jsou vedle cesty ještě další dva.“

Historie slavná i neslavná

O Petru Zíkovi by se dalo říct, že má boty z toulavého telete. Z rodného Rakovníka se stěhoval do Roztok u Prahy, pak do Kladna, Krušných hor a odtamtud napříč republikou do Železné Rudy. Většina těch přesunů však nebyla v jeho režii. „Otec byl vždycky vedoucím nějakého rekreačního střediska,“ vysvětluje Petr, „a my jsme stěhovali s ním. „Ne že by mě těšily neustálé změny škol a kamarádů, ale jsem mu vděčný za to, že jsem v jeho provozovnách přičuchl ke kuchařině.“

Nebýt téhle profese, výučnímu listu z kuchařské školy v Železné Rudě a Petrovu vrozenému talentu, statek v Jedraži by dnes byl možná v rozvalinách. Anebo by na jeho místě stál nový rekreační objekt, který by do krajiny na prahu Šumavy nezapadl tak dobře. „Původně tady byla tvrz, která patřila Vítkovcům z Hradiště. Kolem vedla stará kupecká stezka do Bavor, a tak ji vrchnost posléze využívala jako celnici. A později byly přistavěny další tři objekty a přesedlávali a kovali se tu koně,“ vypráví Petr o historii statku, kterou Zíkovi postupně zjišťují na internetu a od starousedlíků.

Nedávná minulost se podobala osudu většiny venkovských hospodářství. Vlastníci, v tomto případě státní statky, se o budovy nestarali, kamenné zdi pamatující středověk ztrácely stabilitu a krovy se propadaly. V roce 1988 byl na celý komplex vydán demoliční výměr. Stavba byla totálně zdevastovaná. Naštěstí se v hodině dvanácté objevila restituentka, paní Pazourková.

Rybníky rozhodly

Zíkovi koupili zchátralou usedlost i s okolními pozemky v roce 1996. Ale vraťme se ještě o pár roků nazpátek. V Železné Rudě potkal Petr svou budoucí ženu Šárku. Sblížil je jejich optimizmus, láska k Šumavě, k vodě a k tradiční architektuře. Záhy začali pokukovat po nějaké chalupě.

„Zalíbila se nám jedna v Adršpašských skalách. Voda tam byla, u chalupy tekl potůček. Dokonce jsme ji i koupili, ale po pár letech zase prodali. Byla moc daleko. Pak už jsme se soustředili jen na jižní a západní Čechy. Přátelé nám dohodili staré stavení na Lipně. Jenže bylo v prudkém svahu, daleko od vody a hodně zničené. A nelíbilo se nám, že tam majitelé při opravách použili materiály, které se do takové stavby nehodí. Sololitové desky, dřevotřísku…“ naznačuje Petr, kam až sahá jeho láska k tradici.

Pak mu náhodou padly do rukou noviny, v nichž našel nenápadný inzerát: Prodám chalupu s rybníkem. V té chvíli prý tušil, že je konec hledání. Když objevili v lukách za Hošticemi inzerovaný statek, proměnilo se tušení v jistotu. Navzdory tomu, že jeho opršalé stěny dávno zapomněly na bílou, že hlavní stavení bylo na čtyřech místech propadlé a menší křídlo, kde bývaly maštale, úplně rozbořené. „Odvahu přistoupit na milion a půl za téměř zničenou stavbu nám dodávala představa, jak to tady nakonec bude pěkné. Navíc se za statkem zablýskly v neupravené zeleni hladiny dvou rybníků. To rozhodlo!“

Odvaha a jasná vize

Při koupi usedlosti, zvané podle dnes už zcela vylidněné osady Jedraž, mysleli mladí manželé nejen na sebe a eventuální potomky. Petr v té době cestoval za lépe placenou prací do Německa a pak si se Šárkou otevřeli prodejnu se železářským zbožím v Železné Rudě. To zrovna nenaplňovalo jejich představy o společném životě. Proto se rozhodli, že se statek časem stane jejich domovem i živitelem. Chtějí jej upravit tak, aby v něm bylo dost místa i pro návštěvníky, kteří si přijedou užít jihočeské idyly. Říkali si, že krásné místo pár kroků od chráněné krajinné oblasti Boubín, odkud je blízko i na hrad Rabí, na Hlubokou, na Kratochvíli, do Strakonic nebo do Českého Krumlova, jistě potáhne.

„Nejdřív jsme museli splatit kupní cenu. Kuchařina v zahraničí dost vynášela, tak jsme si ani nemuseli brát půjčku. Spláceli jsme tři roky. A při tom se bouralo, čistilo, vysekávaly se náletové stromy a likvidovaly spadlé, rozvalené zdi. Pomáhala rodina, žena a její rodiče ze Železné Rudy, švagr z Nového Strašecí a můj brácha z Německa. Spalo se po trampsku, v kamenné stodole, která přežila v celkem slušném stavu. Hůř na tom bylo obytné stavení, tedy křídlo, které je vidět při příjezdu nejdřív.“

Sedíme u krásného rustikálního stolu naproti krbu, v místě, kde v době koupě nebyla ani cihla. „V katastrální mapě z roku 1850 jsme ovšem objevili, že tady byla zastavěná plocha, zřejmě chlévy,“ vysvětlují naši hostitelé. „Začali jsme kopat a narazili jsme na staré základy. Takže i trakt, kde je dnes letní kuchyně, sklad a psinec, má své původní dimenze. Stejně jako sýpka a dům pro čeládku, stojící ve stejné frontě nalevo od vrat.“ Představa, jak bude Jedraž nakonec vypadat, dostala ještě reálnější obrysy, když paní Pazourková, bývalá majitelka, přivezla obraz z roku 1945, kde je statek v plné kráse.

Zachovat ráz stavby

Zíkovi chtěli vrátit stavbu do původního stavu a zachovat její tradiční styl. Projekt, který nakreslil stavitel z Klatov, však z této představy leckde vybočoval. Byl modernější, než si představovali. „Jednu krásnou klenbu chtěl zničit tím, že do toho prostoru navrhl záchod a měl i další radikální nápady, které jsme postupně upravovali. Část baráku jsem dokonce nakreslil sám. Jde o deset metrů támhle naproti, od posledního okna doprava ke stodole,“ ukazuje Petr. „Stavba tam končila, dál bylo zdivo vykousnuté. Ale na starých fotkách je vidět, že tam bývalo.“

Když už projekt odpovídal představám majitelů, zalidnili dvůr zedníci a další řemeslníci. Přidavačské práce a přípravu materiálu si však vzali na starost příslušníci rodiny, aby rekonstrukce vyšla co nejlevněji. A zvládli nejen to. „Náš taťka dělal i vrata a brány. Všechny byly zničené. On moc rád pracuje se dřevem,“ vysvětluje Šárka. „Zábradlí a okna dělal truhlář z Hoštic, nábytek z masivu další kouzelník z Rabí. Inspiraci hledáme různě. Petr koukal po světě a něco jsme objevili i v Chalupáři.“

Než se rekonstrukce rozjela, vyčistil šikovný majitel také všechny čtyři zasypané a zanesené studny. Stavba i lidi spotřebují hodně vody. „Je tady naštěstí hodně podzemních pramenů, studny nevysychají ani za velkého sucha. A voda je dobrá, pitná,“ pochvaluje si Petr. „Čističku jsme postavili také vlastní,“ dodává.

Děti, hlavně pětiletou Elišku a o tři roky mladšího Péťu, si vzala na starost Šárčina maminka a Zíkovi s námi vyrážejí na prohlídku. Jejich optimizmus je nakažlivý a člověk lehce propadne pocitu, že tady všechno jde stále jako na drátkách. „Jen si nemyslete,“ vymlouvá mi tento názor moje průvodkyně. „Když se kolem motají malé děti, je stavba dost náročná. Byly dokonce i chvilky, že jsme chtěli statek prodat,“ přiznává.

Rekonstrukce před cílem

Minuli jsme psinec, fešnou dřevěnou bránu a vstupujeme do bývalého domku pro čeládku. Tady už je kompletně vybavený byt, který Zíkovi o víkendech užívají. Častěji jej však přenechají návštěvníkům, kteří už se hlásí. Jedražský statek totiž proslavila akce Poslední kovboj. Koná se v kamenné stodole a na pódiu, vybudovaném na navazující louce, vždy o druhém srpnovém víkendu. Letos už potřetí.

Ale vraťme se do vstupní chodby k bytu. Je vydlážděna stejně jako celé přízemí této jednotky pěknými půdovkami a stěnu vlevo zdobí přímo pohádkové dveře od skříně. Pocit, že vstupujete do pohádky vás neopustí, ani když vejdete do kuchyňky naproti. Linku z dubového dřeva, zabudovanou přesně do výklenku, doplňují kredence rovněž z masivu a z police se na vás modře usmívá klatovská keramika. Z volně navazující selské sednice se stoupá do patra, kde je podkrovní ložnice s příslušenstvím. Další spaní, zařízené v romantickém duchu, jsme objevili i v sousedním vchodu, tam, kde bývala sýpka.

Rekonstrukce hlavní obytné budovy, zabírající celý protější prostor dvora, byla loni před dokončením. Obdivovali jsme Petrův nápad mírně „strhnout“ hrany ocelového průvlaku, který díky bílému nátěru od těch dřevěných, které podpírá, ani nerozeznáte. Pro tento obývák pro hosty navrhl a postavil majitel i kachlová kamna. Dnes už jsou jistě opatřena olivově zeleným kachlovím.

A v sousední společenské místnosti jsou bezpochyby položeny rustikální béžové dlaždice s vyraženými ornamenty. Přivezl je menší kamion přímo z Itálie zároveň s těmi tmavomodrými, které zdobí chodby v sýpce naproti. Prý to vyšlo levněji než koupě podobných v tuzemsku.

Prázdniny na statku

Do další části a podkroví obytného traktu, kde budou ložnice pro hosty a zcela vpravo také byt pro majitele, jsme zatím ani nenakoukli. Ale určitě si ten zážitek nenecháme ujít. Zíkovi zařizují všechny prostory s láskou a citem nejen k tradici a prostředí, ale i k materiálům a detailům, k té příslovečné třešničce na dortu. Pobyt na statku bude, nebo spíš řekněme už dnes je, zážitkem.

Rybáři si mohou půjčit prut a potřebné nádobíčko, cyklisté horská kola, děti, a nejen ony, mohou na louce u rybníka obdivovat pasoucí se ovečky a kozy. „Děti často znají slona a žirafu, ale nevědí, jak vypadají domácí zvířata,“ konstatovala Šárka a vypočítávala další opeřence, kteří oživí dvůr.

A jaké by to byly prázdniny na statku bez koní! Přímo u Zíků najdou „ubytování“ dva koníci a další si budou moci zájemci vypůjčit v nedaleké jízdárně. Při vyjížďkách do malebného okolí se nemusí bát, kamarádka Andrea, která je bude doprovázet, jezdí závodně parkur. A zájemcům předvede i to, jak je třeba o koníčky pečovat.

„Chtěli bychom tady navodit atmosféru klasického českého venkova a příjemného domácího prostředí. Budeme postupně dopisovat historii tohoto podivuhodného stavení,“ uzavírá Petr Zíka téměř státnicky. Mimo protokol prozradil, že rekonstrukce už spolkla 15 milionů a že si přece jen museli vzít malou hypotéku.

Text: Marie Rubešová, Foto: Martin Mašín

Ranč na prahu Šumavy