U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Vlkolínec JE SVĚTOVÝ
Kategorie: Venkov | Autor: Jan Pešta
REGION
Jméno této zapomenuté středoslovenské vesničky donedávna kromě několika zasvěcenců nikdo neznal. V posledním desetiletí se však Vlkolínec těší nemalé pozornosti návštěvníků a stále častěji se stává i cílem zahraničních turistů. Tato unikátně dochovaná vesnice byla totiž roku 1993 na zasedání UNESCO v Kolumbii zapsána na seznam světového kulturního a přírodního dědictví.
Přestože Vlkolínec leží pouhých 5 km od okresního města Ružomberoku (k němuž více než šest staletí administrativně náleží) a necelé tři kilometry od rušné mezinárodní silnice E77, není těžké jej při putování po krásách Slovenska minout. Vesnice je totiž dokonale ukrytá: okolní horské masivy úzkostlivě střeží její starobylé kouzlo a nevpustí sem žádný závan moderní civilizace. Neuvěřitelně strmá a klikatá asfaltka dá navíc nejednomu automobilu pořádně zabrat.
Na úbočí Veĺké Fatry
Vlkolínec vznikl patrně ve 14. století a byl součástí městečka Ružomberok, podřízeného blízkému hradu Likava. První nepřímá zmínka o vsi pochází z roku 1376. Další zpráva z roku 1469 zmiňuje Vlkolínec spolu s blízkými vesnicemi Černovou, Ludrovou a Bielym Potokom jako součást (“ulici”) města, spravovaného z Likavy.
Vesnice leží v nadmořské výšce přes 700 m na konci bezejmenné doliny na jižním svahu hory Sidorovo (1099 m), která je jedním z posledních výběžků překrásného lesnatého pohoří Veľká Fatra. Hluboko pod vsí je údolí říčky Revúca, pramenící na svazích Križné (druhé nejvyšší hory Veľké Fatry). Toto údolí oddělující Fatru od Nízkých Tater představovalo od nepaměti důležitou komunikační spojnici mezi středním Slovenskem na jihu a Liptovem na severu. První dojem z vesnice je úchvatný. Zástavba je nakupená ve strmém svahu podle křivolaké ulice, přibližně uprostřed rozvětvené. Pohledovou kulisu tvoří skalnatý vápencový masiv Sidorova. Téměř z každého místa ve vsi i z jejího okolí se otevírají překrásné pohledy zpátky dolů do údolí Trslenské a Revúcké doliny a na okolní lesnaté hory, mezi nimiž dominuje vrch Šiprůň (1461 m).
Roubenky jako na hřadu
Urbanisticky i architektonicky je Vlkolínec typickou horskou vesnicí z oblasti Liptova. Kolmo k ulici jsou hustě řazené jednotlivé usedlosti, na něž navazovaly úzké a dlouhé pásy zahrad, orné půdy a luk. Typickým rysem zástavby jsou tzv. dlouhé dvory, společné vždy pro několik domů řazených za sebou (ve vesnici je tedy ve skutečnosti mnohem více domů, než se na první pohled zdá). V těžišti vesnice stojí malebná, šindelem pokrytá zvonice s roubenou spodní částí, postavená roku 1770. V její blízkosti se dochovala rumpálová studna. Pro kostel se hřbitovem již nezbylo místo – musel být postaven ve svahu na východním okraji vesnice. Ve Vlkolínci dodnes převládají roubené domy středoslovenského typu, rozšířeného v severních regionech středního Slovenska (v Turci, na Oravě, v dolních Kysucích a na Liptově). Ze dřeva se stavělo ještě ve 20. letech 20. století. Dodnes jsou zde (s výjimkou kostelíka Navštívení Panny Marie z roku 1875 a bývalé školy) jen dva zděné domy, všechny ostatní stavby jsou dřevěné. Domy mají vysoké kamenné podezdívky, vyrovnávající strmý svažitý terén. Trojdílné dispozice domů jsou stejné jako kdekoliv jinde na Slovensku či v Čechách: uprostřed je vstupní síň (slovensky pitvor) s kuchyní v zadní části; po stranách síně byly buď dvě obytné místnosti (izby), nebo obytná místnost a naproti ní komora. Chlévy a další hospodářské prostory navazovaly často přímo na dům, seníky se však stavěly osaměle v zahradách. Do ulice se domy obracejí bedněnými štíty s typickým podlomením – stříškou v dolní části štítu, nesenou přesahujícími stěnovými trámy a chránící před nepohodou průčelí domu. Vrcholky některých štítů zdobí kabřince. Roubené stěny se vymazávaly mazaninou a v minulosti dvakrát do roka barevně líčily, nejčastěji šmolkově modrou.
Hrdí na své památky
Vlkolínec částečně zasáhly události druhé světové války: roku 1944 byla severovýchodní část vesnice vypálena. Památkové hodnoty vsi byly ale naštěstí včas rozpoznány, a tak byla již roku 1977 prohlášena památkovou rezervací lidové architektury (Slovensko v plošné památkové ochraně vesnic předběhlo Českou republiku téměř o dvě desetiletí). Vyvrcholením snah o ochranu vesnice, kde dnes trvale žijí jen asi tři desítky lidí, byl zápis Vlkolínce na seznam památek UNESCO (v tomto směru nás opět Slovensko předběhlo – jihočeské Holašovice byly na seznam zapsány až roku 1998). Od té doby se ve vsi výrazně zrychlily záchranné a rekonstrukční práce, někdy však bohužel na úkor autenticity jednotlivých staveb. Na celkovém vzhledu vesnice se neobyčejně příznivě podepsala citlivě provedená elektrifikace – povšimněte si, že unikátně dochované historické prostředí zde nehyzdí žádné typové lampy veřejného osvětlení, ale obyčejná svítidla na dřevěných sloupech. V současné době pokračuje úprava veřejných prostranství. Ve vsi bylo zřízeno informační centrum, kde si lze zakoupit atraktivní obrazové publikace. K návštěvě zve jedna z usedlostí, zařízená jako malé muzeum. Každoročně v srpnu se ve vsi konají folklorní slavnosti. Proto neváhejte – Vlkolínec opravdu stojí za návštěvu.
