U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
TREFA DO ČERNÉHO
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Mít chalupu dvacet minut jízdy autem od městského bytu, a navíc v panenské přírodě jižních Čech, to se hned tak někomu nepodaří. Paní Daně a jejímu manželovi Miloslavovi se to povedlo. Byla to trefa do černého a klika zároveň. Za takovou blízkost ale museli zaplatit dost vysokou daň v podobě gruntovního předělávání velice zanedbaného stavení. To sice na první pohled vypadalo udržovaně, ale při bližším ohledání… Nechme však raději mluvit samotné majitele, ti nám to povědí líp.
Když jsme se rozhodli koupit si nějaký dům na víkendy, začali jsme se sháněním u realitní kanceláře,” vypráví pan Miloslav. “Váhali jsme mezi dvěma velice slibnými nabídkami a už už jsme se pro jednu moc hezkou chalupu málem rozhodli, ale něco nám pořád říkalo, abychom ještě počkali. Postoj váhavého střelce, který jinak nemáme rádi, byl tentokrát užitečný, protože jsme vzápětí, zcela náhodou, objevili tohle stavení. Hned zkraje jsme věděli, že půjde o tvrdý oříšek, zvítězilo však krásné místo, které máme od panelákového bytu coby kamenem dohodil. Bývalí majitelé velký objekt už léta nezvládali – při bližším pohledu to na něm bylo hodně znát. Měli to tu hezky a citlivě zařízené, ale dělali jen nejnutnější údržbu. Neinvestovali sem ani korunu a chalupa po stavební stránce už léta chátrala. Zřejmě si to dobře uvědomovali, a tak se jí nakonec vzdali. Víme, že to tu měli moc rádi. Jenže takový je život. My se dnes snažíme, aby, pokud kolem někdy pojedou, mohli říct, že se stavení dostalo do dobrých rukou a že nedělá ostudu. Po původních majitelích tady dosud máme a používáme různé drobnosti – talíře, hrnečky, židle, stůl… Protože se tu ale žije jinak než kdysi, museli jsme začít pěkně z gruntu. Změnili jsme částečně dispozici stavby, obnovili jsme původní hlavní světnici odstraněním příčky. Předělávat se musely všechny elektrické rozvody, takže samozřejmostí byly i nové omítky. V podlaze byla houba a pouhé vytrhání prken a jejich nahrazení jinými by na dlouho nepomohlo. Když už člověk na baráku něco předělává, tak by neměl dělat kompromisy. V celém přízemí jsme budovali podlahy od samého základu nově, což konkrétně znamenalo udělat pod celým objektem drenáže zasypané štěrkem. Dům je totiž z kamene, který v sobě kondenzuje vlhkost, a ta se nejvíc sráží v nevětratelných místech, tedy v základech. Pod chalupou to dnes vypadá jako ementálský sýr a ty zamřížkované dírky dole ve zdech podél celé chalupy jsou ústí drenáží, kterými stále proudí vzduch. Do domu samozřejmě nesmí vlhkost ani shora, takže si to koledovalo také o novou střechu. Zkrátka tu nezůstal kámen na kameni, což v případě tohoto kamenného domu platí skoro doslova. Při těchto úpravách muselo dojít i na okna. Všechna jsou nová. Nechali jsme si je dělat na zakázku, abychom zachovali původní rozměry a styl, a jsem docela pyšný na jednu jejich praktickou atypičnost. Všechna mají nahoře malinkou špehýrku – úzký odklopný pásek, který může být i v době naší nepřítomnosti stále otevřený. Jím neustále proudí vzduch a místnosti tak mohou dýchat. Většinu přestaveb jsme si vymýšleli a realizovali s velkou asistencí řemeslníků. Z jednoduchých kachlových kamen nechala manželka vystavět nová, podle svého návrhu, při použití starých kachlů. Vypadají jako původní. A to byl hlavní cíl při všech úpravách. Schody do patra nám navrhl a vyrobil jeden zručný truhlář. Na malém prostoru vyřešil krkolomný spád takzvanými mlynářskými schody, u nichž se střídá šířka úzkých a širokých ná-šlapných ploch, čímž se ušetří místo. Já jsem v téhle rodině spíš na hrubou práci. Do vybavení se nepletu, takže konečnou podobu interiéru měla v rukou manželka. Co ta se nabrousila, nalakovala, nasháněla…”
Předáváme slovo paní Daně:
“Manžel přehání. Je pravda, že drobné dotváření interiéru mám na starosti já, ale vždycky se spolu o všem radíme. Také své dvě dospívající děti zapojujeme nejen do práce, ale i do všech diskusí. Chceme, abychom se tu všichni, celá rodina, cítili dobře. Naše chalupa má kamenné zdi v některých místech až metr silné a původní stavitel se tu proto vyřádil na nikách. Tolik různě tvarovaných výklenků pohromadě jsem snad nikde jinde neviděla, byl by hřích je nevyužít. Jenže chybami se člověk učí. V jedné nice jsme udělali skříň ve zdi. To jsme si naběhli! Objevila se znovu houba. Byla celá jasně červená a svorně jsme se shodli, že krásnější jsme snad nikdy neviděli. Nicméně do domu takováhle krása nepatří. Skříň musela okamžitě pryč a také obložení sedacího koutu rákosovou rohoží jsme raději zrušili. V podkroví jsme tyhle problémy neměli, vystavěli jsme ho zcela nově mezi původními trámy, které jsme museli doslova vydrhnout ocelovými kartáči. Protože máme chalupu téměř za humny svého bytu, jsme tu víc než častěji. Tomu jsme se snažili všechno přizpůsobit. Třeba dole v síni jsme sice hezkou, ale nepraktickou cihlovou podlahu vyměnili za dlažbu, která se dá dobře udržovat. V kuchyni jsme naopak zachovali původní sporák. Není sice z nejparádnějších, ale k chalupě patří, dobře se na něm vaří a vyhřeje spoustu prostoru. Snažíme se udržet původní ráz stavení, avšak vybavení musí zároveň sloužit rušnému provozu a odpovídat současnému stylu bydlení. Nepatříme k lidem, kteří chtějí za každou cenu dělat všechno tak, jak se na jejich chalupě dělávalo kdysi. Bylo by to od nás falešné, byla by to jen jakási hra na něco. My na chalupě ze sebe sice shazujeme městský prach a zhluboka se nadýchneme, ale zároveň tu chceme žít v jistém civilizovaném pohodlí.” Zdánlivě to vypadá, že je už všechno hotové. Dokonce ani zahrada, která spolykala celé jedno velké auto rašeliny a kde už není ani stopy po tom, že byla napříč rozkopaná kvůli dešťové kanalizaci, očividně nežadoní po dalších mozolech. Jenže majitelé vědí své. “Jsme ve fázi, kdy nás nehoní čas, nešlapeme v rumišti a můžeme odpočívat,” říká pan Miloslav. “Jenže já stejně vím, jak to dopadne: budeme si vymýšlet další a další práci. Představa, že je všechno hotové, nás totiž neláká, protože na chalupě je nejkrásnější, jak dokáže lidi krásně provokovat.”
