U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ŘÍKAJÍ MI PEPÉ
Kategorie: Víkend | Autor: Váš Pepé
HOBBY
Otec Agadir, matka Pergola, dcera slavného Koroka a Peny. Jak už to u koní bývá, po matce a babičce si Peruán, protože o něm je dnes řeč, přinesl do života první dvě písmena svého jména (jistěže nejen to). Po dědovi Korokovi, trojnásobném vítězi Velké pardubické, zdědil dobré skokanské dispozice, ale hlavně veliké bojovné srdce. Táta Agadir byl zase výborným mílařem a přidal do mozaiky schopnost zvládat bravurně roviny.
Sečteno a podtrženo, plnokrevník českého chovu, tmavý hnědák Peruán, nám všem udělal loni obrovskou radost. Věřím, že není v této zemi člověka, který neví, že se mu podařil čistý hattrick, že zkrátka zvítězil v nejznámějším středoevropském dostihu, Velké pardubické, potřetí za sebou. Jak tento fakt prožívá? A jaký podíl na jeho úspěchu mají lidé kolem něj, pro něž nejsou starosti okolo koní prací, ale láskou a stylem života? To jsou otázky na prahu nového roku velmi aktuální. Peruán, závodící za stáj MUDr. Václava Bruny v Zámrsku, do něj vstupuje se třemi “jedničkami” za pardubickou steplechase, která se v prvním roce nového milénia poběží také s třemi “jedničkami”. Bude to její 111. ročník. Ale dejme slovo Peruánovi.
Můj člověk táta
Koncem března už mi bude třináct roků a občas mi říkají dědku. Nevoní mi to. Jaký já jsem dědek? Když je důvod a mám chuť, nechám daleko za sebou isoupeře o mnoho mladší. Já bych řekl, že trochu dědkovatí můj člověk táta ze stáje, kde jsem se narodil. Říkají mu Baráčku. Své opravdické tatíky si my koně moc neužijeme. Máme radši toho, kdo nás pohladí a naučí běhat. Je příjemné cválat s větrem o závod. Člověk táta nás měl tenkrát na starosti celé stádo, a tak mě poslal z Litobratřic na výchovu do Čech, do Karlových Varů. Když mi byly dva roky, jel jsem poprvé závodit na dráhu v Chuchli. Jeli jsme dlouho hučícím vozem, ale na to si kůň zvykne. Doběhl jsem až šestý. Ale bylo to hezké, vzrušující. U rovinek jsem nezůstal. Asi po dvou letech si mě odvezl člověk táta domů. Posadil mi do sedla člověka Bezděka, který mi říkal legračně Pepíno, a učili mě skákat. Šlo mi to. Hned napoprvé jsme až kdesi na východě v Topoĺčankách vyhráli.
Jednou nahoře, jednou dole
A přišly roky, byly plné věnců istarostí. S člověkem Bezděkem v dresu s modrobílou šachovnicí jsem přivezl domů na Moravu hodně cen a různých mašlí. Věnce rád nemám, překážejí v pohybu. A mě jak něco ruší, jsem neklidný. Mašle hezky vlají, jsou jako hříva. Vzpomínám si hlavně na jeden závod, v němž jsem všechny převezl. To už mi bylo sedm. Na pardubické dráze – hlásili pak, že to byla Cena jakési Agrobanky (že by klisna?) – jsem nechal za zadkem všechny, co se v paddoku vytahovali, že mi to nandají. Přišel jsem první o dvě délky. I po další zimě jsme hodně jezdili na dráhu do placatého města Pardubice, ale neměli jsme moc štěstí. Jednou jsem ztratil podkovu, podruhé na mě místo člověka Bezděka posadili nějakého kluka a s tím jsem dokonce upadl. Nemohli jsme se shodnout. Mnohem líp nám to šlo s kamarádem mého člověka táty. Říkali mu Zdeňku a já měl od začátku pocit, že je to můj člověk. Vnímal jsem, že ze mě má trochu respekt, ale na druhé straně dovedl své odhodlání a vzrušení přenést i na mě. Šlo nám to spolu. Moc toho nenamluví, ale rozumíme si.
Do nového domova
Nastaly nám krušné časy. Ve velkých nablýskaných povozech k nám jezdili cizí lidi, hádali se a pořád něco počítali – a pak začali kamarádi z naší stáje mizet. Možná šli na lepší, v poslední době bylo málo žrádla a sláma pod kopyty někdy páchla plísní. Plíseň já nerad. Člověk táta za mnou sice chodil s jablíčkem nebo mrkví, ale byl pořád smutnější. Dnes vím, že mu vlastně ti okolo rozprodali život. Tolik jsme pro něj znamenali. Nechtěl jsem jet nikam, ale jednoho rána, ve vzduchu už bylo cítit jaro, mě naložili, člověk táta mě objal – a byl jsem pryč. Mířili jsme jako na závody do Pardubic, ale skončili jsme v nějakém venkovském statku. Moc se mi stýskalo. Stáje byly sice nové a čistě nabílené, ale voněly úplně jinak než domov. Jezdili se tam dívat lidi a říkali: to se podařilo a paráda, ale mně bylo ouvej. Ani žrát mi nechutnalo. Vodili mě jako psa po dvoře, po dráze i po vsi, co se jmenuje Zámrsk. Prý abych si zvykl. A do žrádla mi krájeli mrkev. I když byla hodně nadrobno, poznal jsem to. Nebyl to špatný nápad, cítil jsem, že to se mnou asi myslí dobře. Tak jsem si zvykl.
Se srdcem závodníka
Bylo načase začít něco dělat. Stejně jako ostatní obyvatele stájí, i mě si vzal do parády člověk trenér s krátkou světlou hřívou. Říkali mu Franto nebo doktore. Ale doktore volali i na člověka s hlavou, ze všech stran tmavě obrostlou. Tomu prý stáje, kolotoč krytý střechou abychom nezmokli, i hala, ve které se hezky běhá a povaluje v pilinách, patří. A my mu taky patříme. Asi má veliké srdce, protože z něj jde teplo. Byl by určitě dobrý na dráze, ale do sedla bych ho nechtěl. Tam mám radši méně urostlé kluky. Přidělili mi žokeje Voloďu. Všechno na něm bylo světlé, vybledlé, jen drez nosil černožlutě pruhovaný. Jako čmelák, ale hodně vychrtlý. Byl jsem z něj nervózní. Asi mu naši doktoři řekli: musíš – a on na mě šel moc zhurta. Radši jdu v klidu, abych nemusel bojovat o místo na překážce, ale když už se objeví rovina a je slyšet lidi, jak hučí a křičí, dám do toho všechno. Mám pocit, že mě vedou nejen ruce žokeje, ale že mě pobízí i děda Korok a všichni ostatní z koňského nebe.
Sbírám cenné zkušenosti
S Voloďou jsme v létě v Pardubicích dostali největší mašli. Ale když žloutlo listí a běžel se tam ten největší závod, dopadlo to hůř. Několik dnů lilo jako z konve a déšť já nerad. Kopyta se propadají do bláta a já mám strach, abych neuvízl. Po doskoku za velkou vodu s proutěnkou, co se jmenuje Taxis, jsem trochu tancoval, udělali jsme pár chyb a před dropem jsem Voloďu sundal. Ještě nasedl, ale pak to vzdal. Mrzelo nás to oba. Mě nejvíc, když jsem viděl smutné oči mého člověka Lenky, co mě jezdí občas v práci. Příjemně voní a má nejdelší žlutou hřívu, co znám. Z doktora šéfa šlo tenkrát v Pardubicích pořád teplo, i když jsme to tak zpackali. Říkal všem okolo, že nám věří. O pár týdnů později jsme si ale s žokejem Voloďou napravili reputaci. Doktor šéf naložil mě a ještě dva kamarády do velikého povozu a jeli jsme dlouho po silnicích a kus i lodí do země, která se jmenuje Irsko. Na závody se sjelo mnoho kamarádů. Nebýt cílová rovinka do kopce, na což nejsme zvyklí, vyfoukli bychom jim největší mašli. Přišli jsme o čenich druzí a hned za námi Marketplace.
Scházejí se lidé s koňmi
V Zámrsku bylo hned veseleji, ale rozčarování po našem ostudném účinkování v tom velkém pardubickém závodě mělo dozvuky. Odešel trenér doktor František, který bydlel s mým člověkem Lenkou a jejich človíčkem hned vedle stájí. Od té doby jsem s voňavým zlatohřívákem častěji než dřív. Moc toho nenapovídá a vypadá křehce, ale energii by mohl rozdávat. Voloďa žokej taky někam zmizel a do naší stáje přijel Zdeněk, co mi voní podobně jako člověk táta. Nevím proč. Snad že oba pocházejí z Moravy, kde jsem se i já narodil. Poznal jsem ho okamžitě, i když si nechal hřívu ostříhat úplně až na kůži. Přivezl však ošklivou zprávu. Nějaký lump člověk zapálil mé rodné litobratřické stáje, pět kamarádů tam dokonce uhořelo. Něco takového by kůň koni nikdy neudělal.
Ještě o mně uslyšíte
Odpusťte, že mi to povídání jde ztěžka, my koně jsme tady kvůli jiným věcem, naším úkolem je vítězit a dělat lidem radost. Myslím, že se mi to v posledních letech dařilo. I když se následující rok na velký pardubický závod sjelo mnoho kamarádů, pár dokonce i z dalekých cizích stájí a nosili nos moc nahoře, všem jsme ukázali s mým člověkem bez hřívy zadek. Měl jsem sice od minulé “Velké” problémy s kopytem, které mi ušlápl nepozorný soused, ale vylízal jsem se. Občas se mezi překážky posadili zvláštní lidé a křičeli, že bychom neměli závodit! Myslím, že bych umřel, že by mi puklo srdce. Protože když jsme dojeli tenkrát před třemi roky první před tribunu, hřálo mě to až do kopyt. Můj člověk, který se několikrát otočil, jestli jsme je skutečně všechny nechali vzadu, stál v třemenech a mával rukou k nebi. Lidem z mé rodiny tekla z očí voda, což prý neznamená bolest, ale taky radost. Rok nato jsme zase vyhráli. Kopyto nezlobilo, a tak jsme si zajeli na pár týdnů s mým člověkem Zdeňkem na Moravu do kopců. Tam, kde on má rodnou stáj. Najezdili jsme mnoho hodin a vítr nám zpíval do uší. V cílové rovince jsme pak převálcovali i velikého Riska, co mu říkají tank z Irska. Jenže zapomněl, že mi umíme s člověkem bez hřívy létat. Třetí jedničku jsme přivezli letos (nebo už loni?). Byla to naše nejtvrdší “Velká”. Až do poslední chvíle nám šlapal na paty Belovodsk, ale cítil jsem, že můj člověk v sedle moc chce zvítězit. Přece ho v to nenechám! V mojí vesnici a ve stájích, kterým už říkám domov, na nás čekali se slavobránou. Ještě teď mám dost jablek a mrkve, co mi posílali člověčí kamarádi v mnoha balících. Až dojdou, měli bychom s člověkem Zdeňkem zase něco pořádného vyhrát. Ještě rozhodně nepatřím do starého železa.
