U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PŘIKLADY TAHNOU
Kategorie: Aktuálně | Autor: Helena Čechová
Cesta mě před nedávnem zavedla do Poličky, kde jsem se setkala s jedním místním panem hajným. Ten nejenže se vyzná v lese a umí odhadnout, které dřevo pokácet, které ponechat, a ví jak s ním hospodařit, on má navíc dar pochopit, co odpradávna lidem bylo blízké. A tak mě vo-zil po všelijakých vesničkách a ukazoval mi, co všechno zdejší lidé ze dřeva dovedou udělat. Díky němu jsem se ocitla v malých obcích, které bych ve svém životě snad nikdy nenavštívila, protože nejsou při hlavních silničních tazích a nemají ani zvučná jména vyhlášených památkových rezervací. Vesničky, které mi pan hajný ukazoval v okruhu zhruba deseti kilometrů kolem Poličky, jsou nadmíru krásně upravené, až se chvílema dech tají. Například u stavení nevidíte žádné boudičky, kůlničky a jiné hastroší, které leckde jinde “zdobí” venkovská stavení. Tady si na nic takového očividně nepotrpějí. Možná to bude proto, že obludnosti odtud vytlačil cit a vztah k přírodě nádherné Českomoravské vysočiny. Jakto, že to někde jde? Zato jsem u mnoha a mnoha stavení viděla do šiku srovnané fošny a fortelné trámy, uložené hezky v suchu, vypodložené, aby se dřevo nekroutilo a mohlo dýchat. Snad nikde jinde při svých toulkách naší krajinou jsem u chalup neviděla právě tolik dřeva připraveného k zužitkování. Nikoli však ke spálení! Tohle dřevo totiž čeká na svou další nemalou životní kariéru. Všechno to začalo u jednoho místního tesaře. Ten si usmyslil postavit si svou vlastní roubenku. Proto tesal a tesal, až vytesal trámy a sestavil si z nich chaloupku. Fungl novou, ovšem přesně podle starých nákresů, podle původních “receptur”. Ta jeho roubenka teď stojí na mýtině v jakési podkově u lesa. Když nic netušíc na tu mýtinu vejdete a pohled se vám najednou z lesa rozkryje, sice trochu zatajíte dech, ale hned vzápětí si v duchu musíte říct: Čemu se vlastně tak divím? Vždyť přesně tohle stavení sem pasuje, zkrátka do této krajiny patří. A jak tak světem běží šuškanda, v Africe by místo ní zněly tamtamy – u nás soused řekne sousedovi, známý známému a pak se k němu přidají další a další. O panu tesaři se rozkřiklo, že své řemeslo umí. A že taková podobná chalupa by stála za hřích i jinde. Vraťme se však na moment do let minulých: Říká se, a hodně poprávu, že chalupáři do jisté míry zachránili kolorit našeho venkova, protože zvelebovali své usedlosti v duchu tradic. Místní bohužel mnohdy dělali pravý opak a ve snaze přiblížit se městu stavěli uprostřed malebných vesniček okály, vily pod lidovým označením “šumperák”, a při přestavbách rozkošných chaloupek nešetřili zděnými přístavbami s barevnými luxfery. Bylo to do jisté míry pominutí smyslů. Dané dobou, tehdejšími možnostmi, celkovým nahlížením na svět. S tím už asi těžko něco naděláme, řekneme si. Ale teď se zase vraťme do současnosti. Světe zboř se, v okolí Poličky se stal zázrak. Ani zdejší domorodci zde totiž dnes nechtějí bydlet za třídílnými okny umístěnými ve štítu krásných chalup. A my najednou máme příklady z nejpříkladovitějších. Takže i ten, kdo na zdejší vesnici trvale žije, začíná opět ctít tradice a vážit si toho, co před léty vytvářeli jeho předkové. Po vzoru pana tesaře vyrostlo v okolí Poličky zatím asi sedm zcela nových roubenek. Můj průvodce, pan hajný, si také jednu takovou buduje a jak dokumentují snímky z podzimu, je těsně před dokončením. Až ji zabydlí, slíbil, že nás pozve na návštěvu, takže se sem ještě vrátíme. Na další roubenky už si u něho dodneška objednalo dříví pět rodin, několik dalších o stavbě vážně uvažuje. A co je na tom nejkrásnější? To, že stavitelé nejsou chalupáři, ale místní obyvatelé. Doklad toho, že vesnice zase začínají žít a že se nestanou skanzenem obydleným jen o víkendech.
