U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Situační fajnšmekr
Kategorie: Nakonec | Autor: Jindřiška Ptáčková
Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu můj podzime… Před chvílí jsme přišli se psem z lesa pozdně podzimního, kdy zrají houby znalců. Přinesla jsem listí a ověnčila Beethovenovu posmrtnou masku na stěně, jak činím každý podzim a vydrží to rok, jen v zimě přidám větvičku túje. Z vedlejší místnosti poslouchám svou oblíbenou stanici, hrající hodně klasiku. K podzimu se hodí komorní hudba, klavír, housle, a když mě přepadne chtíč zvlášť fajnový, pustím si Janáčkův kvartet a otevřu dveře do komory, aby mě zasáhla vůně jablek na lísce. Den se vyvedl, je pošmourno, občas mží, listí mi v lese už pod nohama nechrupalo, ale tiše a mokře šustilo. Jen občas větévka praskla, takový má být pozdní podzim, takový má být dušičkový čas. Jak peníz, tiše položený slepci, říkám si už podvacáté a musím se usmát, jak se začínám podobat doktorovi z Vesničky střediskové. Jednou, mezi dvaceti a třiceti, jsem na jakémsi mejdanu plácla, že se těším na věk nad padesát, kdy budu, nezmítána citovými hnutími, plynoucími zbouřlivé činnosti příslušných hormonů, vnímat jen krásu, a je to tu, ne zcela, ale dost podobné představě. Jen chtít a umět. A být na to připraven a vzdělán. Nemíním školskou vzdělanost, ale vzdělanost životem, jakou může sdílet skladatel se skladníkem, lékař se saniťákem, učitel se školníkem. Věk maže rozdíly, ale také tříbí. Maže horizontálně, tříbí vertikálně. Klasiku na mojí naladěné rozhlasové stanici vyměnil jazz, ale vlastně taky klasika. Při téhle skladbě jsme tancovali charleston. Měla jsem ty otáhlé jednoduché černé šaty, zvané šťovka. Tak s tímhle raději pryč! Předevčírem nastoupila do tramvaje horda řičících asi šestnáctiletých dívek. Popravdě řečeno, moc mi to nevadilo, protože jsem právě byla v kochání kombinace Hradčany – Vltava – Novotného lávka. Víc mě vyrušila paní vedle, hartusící na ty uřvané žáby. Pokrčením ramen jsem připustila, že by zas tak moc ječet opravdu nemusely. Jedna z těch dívek na to však prohlásila, že jí závidíme mládí. To jsem se musela usmát a chtěla jsem říct to, co kdysi prohlásil Paracelsus, že kdo dává přednost květům, neví nic o hroznech. Ale nač ji mást něčím, čemu stejně nerozumí. Venku právě prší. Je krásně. Ještě nespadl poslední list. Ostatně na dubu zůstává vždycky alespoň jeden. Ach, situační fajnšmekrovství věku nad padesát s plným prožíváním každého záchvěvu, každé chvíle, každé atmosféry a co víc, být jejich součástí. Jak peníz tiše položený slepci. Ještě nespadl poslední list.
