U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PLANETA ŽALUJE
Kategorie: Víkend | Autor: ČE
Zemský povrch je živé prostředí, které je neustále ohrožováno nejen přírodními vlivy, ale i lidskými zásahy. Říkáme, že člověk nemůže žít bez vody a bez vzduchu, ale že by nemohl žít bez půdy, to už nás tak často nenapadne. Půda, ta klasická úrodná vrstva, je zcela nepatrnou součástí planety. Její hloubka se pohybuje v extrémních případech od jednoho milimetru do stovky metrů. V průměru je to však deset centimetrů až deset metrů. Ve srovnání s celkovou plochou zemského povrchu představuje jen zlomek, protože pouhých 22 % souše jsou pokryty půdou, která je zemědělsky využitelná. Půda je vlastně pokožka planety, která je nejsnáze vystavena všem nebezpečím. Vznikla spolu s životem, ale nevytvořila se najednou. Naopak tento proces probíhal velmi pomalu rozmělňováním mateční horniny působením fyzikálních, chemických a biologických procesů. Aby se půda vytvořila, potřebovala k tomu podle svého druhu deset tisíc až sto tisíc let. V porovnání s tím je ale jen za několik málo roků možné ji zničit. A tak jako mnoho jiných živých organismů je dnes půda ohrožena. K tomu přispívá nezodpovědná lidská činnost jako je mechanické rozrušování, chybné změny vodního režimu, znečišťování a v neposlední řadě je příčinou tzv. utužování půdy. Do utužené půdy se nemůže voda vsakovat, takže stéká po povrchu do řek, čímž vznikají povodně, které dále úrodnou vrstvu vymílají. Půda tím zároveň ztrácí svou filtrační schopnost, sytí se škodlivinami a zamořuje jimi vodní zdroje. Když voda neproniká svisle do hloubky, mateční hornina se nenarušuje a tvorba půdy se zastavuje. Vědci zjistili, že v celosvětovém měřítku jen od roku 1968 do roku 1984 její eroze vzrostla o padesát procent. Velká část půdy na naší planetě tedy žádá léčení, které není vůbec jednoduché, je pracné a drahé. K dílčím výsledkům pak vedou jen lokálně používané metody, jejichž uplatnění je ve větší míře nemožné. V principu to znamená, že do narušené půdy se musejí znovu dostat živé organismy, voda a vzduch tak, aby dosáhly až k nerostné hmotě. Agronomové v některých zemích se vracejí ke klasickým řešením, jako je pěstování luštěnin a vysazování žížal. Luštěniny zapouštějí do země hluboké kolmé kořeny, které se zavrtávají do jílu a kypří slehlou nebo vymletou půdu, takže se voda dostane hluboko. Kromě toho jsou zeleným hnojivem. Žížaly zase mění vnitřní uspořádání půdy, ryjí, přemísťují ji a zapravují do ní humus. Jiným tradičním postupem, který se osvědčuje na hodně kyselých půdách je vápnění. V těch nejsušších oblastech se zase krok za krokem hloubí v zemi díry, které člověk zaplňuje organickým hnojivem. I laik tedy pochopí, že všechny tyto metody, které se v různých částech světa zkoušejí, se dají uplatňovat jen na malých plochách, jež jsou vzhledem k rozbolavělé půdě naší planety zcela zanedbatelné.
