U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
“Safari” Fanči Blechové
Kategorie: Víkend | Autor: Zdeněk Hrabica
HOBBY
“Říkajó mi od mala Fanuša, Fanča, sochařka. Mně je to jedno, jak mi říkajó”, spustila na mne Františka Blechová s mávající holí. Lidová naivní umělkyně vlastní zcela originální dům se zahradou na okraji obce Biskupic u Hrotovic nedaleko Třebíče.
Františka Blechová (narozená v roce 1911) pracovala celý život na poli. V mládí u sedláka, potom v družstvu na bramborách, na řepě, na krmení pro dobytek. “Ve škole mi to nikdá moc nešlo. Z kreslení a ze zpěvu sem měla jedničko a z vostatních předmětů samý čtverky. Dež jsem se chtěla jít do škole učit a doma sem řekla, bode třeba zeměpis, tak se maminka ohradila, že mosím hlídat sórozence. Abech se na školo vekašlala. Pré ze mě žádná inženýrka sténě nebode. Ale barve, to sem měla moc ráda. Pořád sem je měla před očima. Na poli, v lese, na dvorko i na zahrádce mezi kvítkama.” Za posledních více než třicet let svého života přeměnila Františka Blechová svou zahrádku a svůj dům v Biskupicích na pozoruhodné a originální dílo, s jakým se člověk nesetká asi nikde jinde na světě. Vytvořila na své zahradě přes sedmdesát barevných soch lidí a zvířat, pohádkových bytostí a vyzdobila svůj dům a hospodářské objekty rozlehlými obrazy. Na vesnickém hřbitově postavila rodinnou hrobku. Po celý rok ji znovu a znovu oživuje barvami a květinami. Své rozsáhlé dílo vytvořila a barevně neustále dotváří i za pomoci své dcery Jaroslavy Surovcové. V době svého života jí pomáhal imanžel, přestože často namítal: Za ten materiál bys už postavila barák! Názory na její “safari”, jak si jej diváci sami pro sebe nazvali, jsou rozporuplné a rovněž odborníci se ve svých soudech liší. Slovy obdivu například nešetří akademická malířka Kornelie Němečková, malíř, grafik a ilustrátor, profesor Josef Liesler. Velmi zasvěceně analyzuje dílo Františky Blechové etnografka Moravského zemského muzea v Brně dr. Hana Dvořáková. Domorodci se také v názorech dělí na dvě skupiny. Jedna je nadšena, ta druhá odvrací od tohoto druhu umění své osvícené hlavy. Ti, co si vybudovali ze svých venkovských sídel hrady a okachlíkovali si je, se hlasitě nebo skrytě posmívají. Ale to nic neubírá na faktu, že v roce 1998 vydalo obrazové nakladatelství v kanadském Torontu kalendář s pohlednicemi domu a zahrady Františky Blechové. V USA vyšly plakáty s jejími díly. U nás vyšla pohlednice, která byla okamžitě rozebrána. “To já ož nevím, kde sem to začala dělat. Te barevné panáke z betonu, z drátó i z trubek. Co já se s těma paňácama nadřo. Každmo mosim zapustit do země železné prut, pak rozmíchat beton a dopravit na to místo. A krom teho všeckého také občas malojo. Bela sem jož stará ženská, dež mě to najednó popadlo. Žádný náčrtke si nedělám, ti paňáci se mi zjevojó v hlavě, zčista jasna. Tade na čele mi rostó. Chcela sem to tade mět pěkný, mám moc ráda kvítka, hodně barevný svět kolem sebe. Malovaný okna s kopretinama. Mám ráda tulipáne a růže. Ó jé, těch já mám! Enemže ten betón i barvičke moc podražile. Víte, co je to peněz za ten drát? Potřebojo takový drobóčký drátek, takový jako na králíkárňo. Na jedno strano plácno směs z cemento, na druhý mi to vepadne. Dyž je akurátnický počasí, schne mi to rychle, počkám si dva tři dny. A dež je horko, tak to mosím zakrévat. To be se jinak zesypalo. Debe někdo přišel, abech mu také takovýho panáka udělala, hnala bech ho holó. Deť je to dřina, je to těžká práce. Já mám pokaždý ty svý roce tak rozsekaný, že mě až bolijó. Každó barevnýho panáka dělám na místě. Nikdo ho nikdá nevodnese. Včilka sem bela v Hrotovicích a neměle barve. Pré je skópile chalupáři. Ale zima je nádherná, panáce só zapadlí bělúčkým sněhem, jenom chocholke jim čóhajó. Mosím prohazovat sníh. Mám dlóhó štreko mezi panákama od chalope k vrátkám. Někdy přinde na pomoc cérka. Ož je jí devětašedesát. Návštěve mně vadijó. Bele to i z Amerike, z Kanade. Z nějakýho muzea. Celé rok tu só auta. Chtějí mě fotografovat. Volajó, abech se votočila. Na každýho do s klackem. Jednó jim ten zpropadený aparát rozbijo a odvezó si střep. Debe to všechno viděl můj Frantík, bel be rád. Postavili sme si ten domek ve čtyřicátým roce. Teď se na mě dívá z hrobo.” Ředitelka biskupické mateřské školy Milada Helovecká říká: “Kolem zahrady a domu paní Blechové s dětmi často chodíme, a ty jsou nadšeny jejím pohádkovým světem. Mnohá ze soch vznikla právě na jejich přání – výjevy z večerníčků, Smolíček Pacholíček, Králíci z klobouku, Rumcajs, beruška nebo ježek. V neskutečnou barevnou krásu se zahrada promění na jaře a v létě, když rozkvete tulipány a posléze růžemi a dalšími květinami. Myslím, že ta paní musí mít nepředstavitelně bohatý citový život. A ještě větší fantazii. Nerada je ovšem středem pozornosti. Snad nikdo ji ještě nefotografoval, s nikým se o svém díle asi nedala do řeči. Před návštěvami utíká do polí, práh jejího domu nikdo nepřekročí.” dodává Marie Holovecká na dokreslení situace. Měl jsem tu čest být výjimkou a s paní Františkou Blechovou si popovídat. Dokonce ji vyfotit, i když se kolem mne několikrát otočila s holí a musel jsem vyslechnout hodně odmítavých a nelichotivých výkřiků. Štěstí jsem pokoušel vícekrát, ale jen jednou mi dovolila vstoupit i na zahradu. Pak už jsem ji nikdy nespatřil. Koukala na mne z malovaného okna. Napsali jsme si tři dopisy. Všechny byly milé a laskavé. Mimo jiné mi v jednom z nich píše: “Až omřo, ať si to tade veme, kdo chce a ať to také vopravoje. Přece si to všechno nevemo do hrobu, keré sem si sama na stráni postavila. Já sem všecko stvořila pro potěšení ze života na týhle zemi. Nic než radost z toho nemám. A víc ani nechco. Ož mě ta fantazie pomalo přechází. Ož sem stará bába. Ahoj! Fanča Blechová.” Naposledy jsem se u domku ocitnul v půlce května tohoto roku. Zjistil jsem stav věcí a konstatoval, že je vynikající. Všechno kolem se jenom leskne zářivými barvami, do květu se derou bílé a červené růže. Z komína vycházel kouř, jenom záclonka se trochu zachvěla. Fanča se za ní schovávala. Přes pana Františka Josefa, chalupáře z Brna, který bydlí naproti malovanému domu a zahradě, jsem paní Fanče Blechové alespoň vzkázal, že ji mám za její “umělecký projev” moc rád. Vzápětí přijelo k domu nějaké stříbrné auto. Fanča Blechová za záclonou v okně zcela zmizela.
