U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Je tam stráň a příkrej sráz…
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
…modrá tůň a bobří hráz – chtělo by se zpívat, když člověk vidí to orlí hnízdo nad srázem. Kus dál zelení probleskuje jezero. Jestli si tam bobři stavějí hráz, to nevím.
Nejsem si ani jista, zda má Laďa Kerndl, který nás pozval do své chaty vonící dřevem, rád právě tuhle písničku. Hodila se mi. A vím, že miluje trampské. Víc než národní z Moravy, odkud pochází. A možná ještě o kousek raději než ty, kterými je protkán jeho život, ty jež skládali Duke Ellington, Louis Armstrong, Keaton Lane, Leonard Bernstein adalší.
Z osady až na kraj světa
S trampskými písničkami totiž vyrůstal. Maminka je uměla snad všechny. Byla sice operní zpěvačkou, ale také pilnou sokolkou a členkou osady Kamarád ve Znojmě, odkud pochází. Ostatně je jí dodnes, přestože v příštím roce oslaví devadesátku. Neohnula ji. A děti jsou rovné po ní. Jiřina i o pět roků mladší Laďa. Muzika se v jejich rodě dědila z generace na generaci, po meči i po přeslici. Otcova babička hrávala u Kmocha na klarinet, děda z matčiny strany zase první housle ve vojenské kapele za I. světové války. A otec Kerndl? Ten uměl na klarinet, na harmoniku a nakonec i na dudy, které si sám na sklonku života postavil. Jeho hlavní profesí byla strojařina, kterou prošel od vyučení až po profesůru na Vysoké škole strojní v Brně, ale hudbu mě moc rád. Laďa víc jemu než sobě pro radost vystudoval po vyučení nástrojářem také strojírenskou průmyslovku. Ale trampský život a hlavně ty písně plné romantiky ho táhly víc. Jednou, když byli s kamarády z osady Tomahawk, kterou založil, na Vranovské přehradě, objevil je režisér Sokolovský a zazpívali si v jeho filmu Řeka (hlavní roli tam hrál jejich kamarád Pavel Dostál). A pan režisér pak pozval Laďu na konkurz do divadla Večerní Brno. Sázel na jistotu, sedmnáctiletý tramp to vyhrál. Zpíval pak dva roky po boku slavné Ljuby Hermanové v pásmu Mít zelené tělo. Následovala vojna a nepovedené manželství, z kterého má syna Roberta (neodrodil se a hraje na bubny), a pak dvouměsíční angažmá v Jachtklubu na ostrůvku Groningen u Oslo. Náhodou je tam slyšel Stan Geby, agent, který sháněl hráče na norsko-americkou výletní loď. A tak nabral jednadvacetiletý zpěvák akytarista z Brna a další muzikanti ze swingové skupiny Leona Slezáka kurz: Západ. Byla to třináct roků dlouhá okružní jízda mezi osmapadesáti zeměmi a ostrovy Evropy, Afriky i obou Amerik.
Člověk nikdy neví, co ho čeká
Tento nesporný fakt, totiž to, že nevíme, co nás čeká, koho třeba zítra potkáme, co se může přihodit, považuje Laďa Kerndl (v křestním listě má sice Vladimír, ale tak mu nikdo neřekne) za báječný. K těm nejlepším, přímo osudovým překvapením, počítá jeden večer před zhruba jedenadvaceti lety. “Vrátil jsem se tehdy na dvouměsíční dovolenou domů. Takové volno jsme dostávali jednou za tři roky, když firma musela zkontrolovat celý spodek lodi, prohlédnout a opravit šroub a další zařízení. Hráli jsme večer v hotelu Alexandria v Luhačovicích, kde se objevila pěkná tmavovláska. Trochu se předváděla a snažila se upoutat pozornost kapely. Mě takový styl zrovna nesedí, a tak jsem si hleděl svého. Ale ona přišla nakonec ke mně a ptala se, jestli může za týden přijet. Řekl jsem samozřejmě, že ano. Týden nato se skutečně objevila. Zaťukala skufříkem na dveře mého pokoje. Co jsem měl dělat, přece ji tam nenechám stát,” směje se náš hostitel. “Přestože jsem tehdy chodil s jinou dívkou, Miládka měla silnější vůli.” Dlužno podotknout, že měla iobrovskou výdrž, protože svatba se konala až osm let po tomto osudovém setkání. Osm let, spletených z odjezdů a návratů, z loučení a objetí na uvítanou. Po třinácti letech plavby mezi přístavy zvučných jmen, jako jsou Hamburk, Londýn, New York, Rio de Janeiro, Portoriko, Jamaika a dalších, přesedl Laďa, tentokrát už jako kapelník, na dalších jedenáct roků na lodě norské společnosti, které brázdily jen skandinávské vody. Měl to domů blíž, ale vracet se ještě nechtěl. Psal se tenkrát rok 1971 a s výjimkou setkání s nejbližšími tady na prahu normalizace nebylo o co stát. Na severu bylo líp.
Severní vítr není vždy krutý
“Nejvíc se mi líbilo na Aljašce. Nejsem příznivcem nějakého moc velkého tepla, to je taky důvod, ale hlavně mě učarovala povaha lidí na severu. Žijí úplně jinak, v tvrdých podmínkách, což utváří i jejich charakter. Dobří a špatní jsou samozřejmě všude, ale tam, kde jsou často odkázáni jeden na druhého, je těch druhých míň. Hrávali jsme v přístavu Sitka v hospodě, která se jmenovala Ernie’s Bar a patřila chlápkovi, který měl jen jednu nohu. O druhou přišel v potyčce s medvědem. Stavovali jsme se tam pravidelně. Chlapi už na nás čekávali na břehu a zvali nás hned do té krásné hospody. Celý den se hrálo, dávaly se rozhovory pro aljašský rozhlas – apilo.” Nejkrásnější čtyři roky na severských trasách však Laďa prožil od roku 1990. Při jedné z dovolených se mu totiž podařilo “vyrobit” děťátko. A když byly Terezce tři roky (přiznává, že když odjížděl a byla ještě v peřince a při dalším vítání už mu běžela naproti, byl naměkko), vzal ji i s mámou s sebou na loď. Další odloučení se mu zdálo k nepřežití. Než musela jít dcerka do školy, společně si užili spoustu věcí. Koupali se a chodili na dlouhé procházky po nábřežích v Oslu, Kodani a v dalších přístavech severu, krmili labutě a řádili v zábavních parcích. Tam ovšem jezdily na kolotočích jenom holky, táta zůstával raději na pevné zemi. Nesnáší totiž kolotoč. Paradoxně právě ti, kterým nedělají tyto atrakce dobře, trpí i mořskou nemocí. Laďa není výjimkou. A nic se s tím prý nedá dělat, nejlepším lékem je slivovice.
Líp to říct nedovedu…
K padesátým narozeninám, 16. května 1995, napsala devítiletá Terezka tátovi krásný dopis. Dodnes ho schovává a s dojetím nám ho přečetl: “Tatínek, to je můj polštářek pro sladké spaní. Tatínek, to je korálek, co nepustím z dlaní. Je to můj medvídek, veselá pohádka i lžička medu. Nezlob se, tatínku, líp to říct nedovedu….” Když Laďa dostal tohle přáníčko, věděl už, že je nemocný. Po dvou nezdařených diagnózách, kdy mu doktoři tvrdili, že krvácení z krku je důsledkem chronického zánětu nosohltanu, konečně zjistili pravou příčinu. Měl pozitivní nález na pravé mandli. Po dvou operacích laserem ústy mu profesor Kostřica, přednosta Kliniky ORL v Brně, odoperoval celou část krku od ucha až ke klíční kosti. Následovalo ozařování a jedenáct měsíců chemoterapie. Za měsíc zhubl dvaatřicet kilogramů. Pomáhaly mu ze všech sil. Máma, dcera, ale v té chvíli hlavně žena. Nejen proto, že je zdravotní sestrou a mohla o něj perfektně pečovat, ale svým odhodláním nepustit ho ještě “nahoru” za otcem. Se zvolna přibývajícími kily se však vracelo i Laďovo odhodlání nevzdat to. A přesvědčení, že se mu ještě leccos v životě podaří. V první chvíli ještě nemyslel na vlastní zpívání, ale na Terezu a její rozvíjející se talent – ataky na starou chatu na stráni.
Výzva ze Slunného vrchu
Patřívala Fabiánu Hrnčiříkovi, strýci Milady Kerndlové. Byl šermířem světové třídy, několikrát získal vavříny mistra republiky v šermu šavlí, kordem i mečem. A byl také tělem i duší tramp. “Srub v lese postavil před devadesáti lety spolu se svými kamarády z osady Slunný vrch. Říkali si Myšáci a bylo jich sedmadvacet. Když se však začali ženit, bylo jasné, že to jejich hnízdo nemůže mít tolik majitelů. A tak se rozhodli, že budou losovat,” vypráví náš hostitel. “Kdo vyjde ze všech kol vítězně, vyplatí ostatním smluvenou částku a bude jediným majitelem srubu, s tím, že tam všichni mohou až do smrti jezdit. Tak zněla dohoda starých trampů. Nejvíc štěstí měl Miládčin strýc šermíř. A taky tu dohodu dodržel. Zemřel v 70. letech a ostatní postupně také. Nejdéle, až do roku 1997, se sem vracela jeho žena. Hrnčiříkovi neměli děti, a tak teta nakonec chatu připsala mojí ženě jako dědictví. Ale dokud sem jezdila, nesměli jsme dělat žádné úpravy. Milovala ji v původní zálesácké podobě.” Ne že by byli Kerndlovi “mastňáci”. Ale když se člověk rozhodne udělat si z toho hnízda na skále obydlí k celoročnímu obývání, musí učinit mnoho změn. Lesy a dřina byly pro Laďu, který se doslova znovu narodil, báječnou rekonvalescencí. Pravou ruku měl (a stále má) částečně nepohyblivou, protože mu při operaci odstranili nebo zkrátili všechny svaly a žíly až ke klíční kosti. Pochopitelně při tom zmizely i slinné žlázy, takže mu neustále vysychá v ústech. Nic příjemného pro zpěváka ani pro stavitele. Přesto se vrhl do práce, byla to výzva, chuť dokázat sobě iostatním, že ohledy nejsou na místě. Šikovný je po tatovi, který si sám sestrojil dokonce i ledničku a pračku, navíc trénoval řemesla všeho druhu při svých dovolených. Koupil totiž před více než dvaceti lety kus od Brna malou chalupu, kterou upravil arozšířil o několik místností v přízemí io podkroví. A Terezce tam postavil na zahradě vlastníma rukama chatičku. Teď mu přišly zkušenosti vhod.
Žít je moc krásné
Najal pár pomocníků, kteří vykopali 250 metrů lesem přípojku k nejbližšímu sloupu elektrického vedení. Zavedl proud do chaty, aby se mohlo svítit a také používat elektrické nářadí. Vykopali studnu a zavedli vodu do koupelny, ukrojené v nejspodnějším podlaží skále, i do kuchyně, z níž je krásný výhled na jezero v lesích. Prořízli otvor do roubení, aby se mohl postavit krb s komínem, který vztyčili až “za zády” chaty. Místo drahých šamotových rour komín vložkovali postupným betonováním kolem formy, vyrobené z plechu. Přistavěli přístřešek, pod nímž vysychají pro krb i kotel, z kterého se rozvádí teplo etážově do všech prostorů, polena zvlastního lesa. Přesunuli a navezli spoustu zeminy, aby se vůbec dalo kolem toho hnízda na skále chodit a žít. Sráz je konečně přístupný, protože v něm Laďa vlastnoručně vytvořil schodiště ze staré silniční dlažby. Kolem stěn ze tří stran “navěsil” terasu, na níž se v tichu a vůni lesa krásně relaxuje. Na to však pořád není moc času. Nejen proto, že je třeba dodělat obložení nad dřevěným schodištěm, postele v ložnici a spoustu dalších drobností. Nejvíc z Laďova času stále ukrajuje muzika. Naučil se doplňovat chybějící sliny, místo nedopalků je v jeho mercedesu pořád zásoba žvýkaček, ruka zocelená prací řídí ten silný vůz slehkostí profesionála. Jezdí sám, to když má koncert z některým z bigbandů (je jich v ČR patnáct a Laďa zpívá se všemi, včetně Slováčkova Big Bandu Českého rozhlasu), anebo vyráží na koncerty se svou kapelou. Jsou to vesměs sólisté od Broma. “Láďa Kána hraje na piáno, Dušan Reitmann na basu, za bubny usedá Ctibor Hliněnský a trumpetu fouká Jaromír Hnilička. Jezdíme na jazzové festivaly, hrajeme na večírcích, na koncertech, pořád mě to moc baví. Je to můj život,” konstatuje Laďa. “Přes všechny průsery očekávám dobré věci. Už když se na tebe někdo pěkně podívá nebo vrátí úsměv, je to příjemný, nádherný. A když na člověka kvůli muzice, která u nás nemá zrovna široké publikum, čeká tři hodiny plné náměstí lidí, jako na nás v Týništi nad Orlicí, uvědomíš si velice intenzivně, jak je krásný žít. Jel jsem tenkrát sám v autě a čelně se na mě v plné rychlosti vyřítil protijezdec, který předjížděl náklaďák. Bleskově jsem auto strhl a vletěl do stráně. Policajti říkali, že nemít tohle bytelné vozidlo, bylo po mně. Zavolal jsem kamarádovi a on mě s tříhodinovým zpožděním dovezl na koncert. Všichni tam čekali.” Naše návštěva u Ladi Kerndla končí. Podotýkám, že rád přijde na návštěvu i k vám. Prostřednictvím dvou sbírek Evergreenů, písněmi Duke Ellingtona nebo dalšími, které nahrál s Big Bandem Českého rozhlasu a příbramským Big Bandem. A s orchestrem Vincka Kumra právě připravuje Jazzové vánoce 2000. Dejte si je.
