Jak se žije s loutkami

Nenápadný domek na okraji Staré Huti má sice nedlouhou, zato pestrou historii. Postaven byl v 50. letech jako vesnická prodejna, pak byl dlouho opuštěný, nějaký čas v něm bydleli i bezdomovci. Teď je domovem mladé rodiny a jejich dřevěných společníků.

Z ulice působí domek celkem nenápadně

Měla to být reportáž, zarámovaná romantickou vánoční atmosférou se sněhem. Po bílé peřině nebylo ani památky, ale i bez ní to byla zajímavá návštěva. Manželé Eva a Zdeněk Hodinkovi mají velký dar – šikovné ruce. Nejdříve to dokázali při rekonstrukci domu, při níž si téměř všechno dělali vlastními silami. A teď, když je téměř hotovo, si nejčastěji „hrají“ se dřevem.

Z krámu je kuchyně

U vrátek nás vítá usměvavá mladá žena a zve dál. Přes malý dvorek, který na definitivní úpravu ještě čeká, vstupujeme prosklenými dveřmi přímo do obytné kuchyně, od pokoje oddělené jen sloupem a nízkou zídkou. V těchto prostorách býval obchod, sestávající ze dvou místností. Oněco později přibyla k obchodu vzadu chodba a malá místnost, kterou Eva se Zdeňkem proměnili v koupelnu.

Schodiště vedlo do podkroví s provizorně upraveným pokojíkem. Teď tu je jeden velký prostor, jen náznakově rozdělený na dětský pokoj syna Františka a ložnici rodičů. V domě nebyla ani voda, jen studna na dvorku. Tehdejší hospodyně, přicházející do obchůdku pro mouku či cukr, by dnes domek nepoznaly.

V hlavní roli náhoda

Eva nás usazuje k velkému jídelnímu stolu, staví před nás hrnky s horkým čajem a začíná vyprávět o proměnách domku i o kouzlení se dřevem.

„Zhruba před deseti lety jsme s kamarádkou jely kolem na maliny a já jsem se dozvěděla, že domek je na prodej. Líbil se mi,“ vykládá Eva. Zdeněk to později komentuje slovy: „Byl hrozný!“ Nicméně v roce 2003 se prázdné stavení stalo jejich majetkem a začalo čtyřleté období úprav.

„O nedělích jsme sem jezdili a dům postupně opravovali. Oba jsme tvůrčí typy, bavilo nás to. Většinu prací jsme zvládli sami, s něčím občas pomohl někdo z rodiny, hlavně Zdeňkův bratr a otec a moje maminka. Jen střechu nám pokládala firma, parkety brousil odborník a uplatnil se tu i obkladač,“ seznamuje nás s rekonstrukcí domu majitelka. „Zedničina nám moc nešla, oba se Zdeňkem raději pracujeme se dřevem,“ dodává. Zrenovovaný a upravený starý nábytek, dřevěné plastiky a tajemně se tvářící loutky a panenky kolem nás jsou toho důkazem.

Od podlahy po střechu

Když se k nám po chvíli přidá i Zdeněk, který dosud pracoval v dílničce na restaurování dřevěné plastiky, zasvěcuje nás do stavebních úprav podrobněji: „Všechny stěny domku jsou původní, stejně tak schodiště a krov. Stávající půdorys jsme zvětšili jen o prosklenou verandu vzadu, která nám momentálně slouží jako řezbářská a restaurátorská dílna.

Výrazným dekorativním prvkem jsou v pokoji vedle dřevěných plastik také květiny

Samozřejmě nás čekalo vybudovat přívod a rozvody vody, napojení na kanalizaci a plyn, nová elektřina, podlahy. Použili jsme například parkety ze starého zbouraného domu. Žádná firma je ale nechtěla položit, tak jsem si o tom něco přečetl a udělal to sám. Původní máme i vnitřní křídla oken, která jsme doplnili novými venkovními s dvojskly.“

I když dům nebyl starý, bylo třeba vyměnit střešní krytinu a podkroví zateplit, aby se dalo využívat. Eternit sundávala ze střechy sama Eva, ostatní bylo na firmě. „Zateplení Izotec z polyuretanové pěny je jen osm centimetrů silné, ale nahradí dvaceticentimetrovou vrstvu izolační vaty,“ pochvaluje si Zdeněk. „Díly do sebe zapadají díky zalisovaným ocelovým latím. Z obou stran ještě přišla hliníková fólie – a takhle to bez problémů vydrželo asi rok bez střešní krytiny. Teď máme Bramac.“
Zrušení příčky mezi oběma místnostmi v přízemí, zazdění vstupu z ulice a vybudování prosklených dveří ze dvorku už vypadá téměř jako „maličkost“.

Není nad dřevo

Jak jsme se už zmínili, Zdeněk i Eva rádi pracují se dřevem – a v domě to je vidět skoro na každém kroku. Zdeněk je vyučený truhlář, ale umí to i se sklem – několik vitráží v domě je jeho dílem. Teď se věnuje práci s kovem jako cizelér.

Eva podědila vztah k výtvarnému umění nejspíš po otci malíři. Vystudovala scénografii a loutkářství. Ráda kreslí portréty, ale hlavně vyřezává ze dřeva. Dříve to byly marionety, teď jsou její láskou panenky-loutky. Několik exponátů měla i na letošní mezinárodní výstavě uměleckých panenek v Praze. A výtvarné nadání má i malý František, i jeho už láká lipové dřevo a nožík.

Dobré nápady

Při takovéhle průpravě se snadno realizují nejrůznější zajímavé nápady při zařizování domu! Eva se Zdeňkem citlivě kombinovali v interiéru nové i staré, něco renovovali, něčemu dali druhou šanci v jiné funkci.

Sami realizovali zařízení celé kuchyně: zděný nábytek s kontejnery a zásuvkami; dobrým nápadem jsou subtilně působící skleněné police na stěně a nad okny. Manželé rádi recyklují staré kvalitní materiály – trámy v kuchyni už dříve sloužily jinde.
Napadlo by vás postavit z jedné strany ke stolu jako lavici na sezení nízkou zásuvkovou skříňku? Evu ano, a získala tak místo na sezení i úložné prostory.

Zdeňkovým dílem je stolek s břidlicovou deskou v pokoji i originální rozkládací pohovka. Ta stojí na kovových nohách (nejspíš od kamen), které našli na chalupě u Eviny maminky. Zdeněk k ní udělal ve stejném stylu dřevěné područky. „Potah na matraci jsem ušila z různých kožených bund,“ prozrazuje Eva. „Je to efektní a snadné na úklid, hlavně když máte psa,“ směje se. Ten jejich je roční dlouhosrstá jezevčice Galina.

V hlavní roli loutky

Oko každého návštěvníka s jistotou přitáhnou Zdeňkova a hlavně Evina výtvarná díla. Ze skříně na nás například shlíží plastika Hlava, pro kterou Zdeněk využil plát z akátového kmene, který byl zbaven v části obvodu silné kůry.

Eviny vyřezávané marionety a panenky působí křehce, mají tajemný nebo zasněný výraz. „Chci, aby vyvolávaly emoce,“ říká jejich autorka. „Jsou pohyblivé, s hlavou, rukama i nohama se dá hýbat.
Marionety někdy doplňuji přírodním materiálem, například peřím, to jim dodává pohádkový vzhled.“ Panenka Drdůlka dělá společnost na stolku, vedle knihovny sídlí marionety Šnečí žena a Modrý ptáček. Maňásek Rumcajs prozaicky podpírá kytku.

Opatrně se loutek dotýkám. Zajímá mě, jak dlouho výroba jedné trvá. „Vyřezávám je po chvílích, jedna mi zabere asi měsíc práce,“ uspokojuje mou zvědavost výtvarnice.

Vzhůru do podkroví

František už je netrpělivý, chce nám ukázat své království. A tak se vydáváme po schodech do podkroví. Cestou si všímám šikovného využití prostoru schodiště – z boku jsou na stěně police s bedničkami od vína a pletené košíky na ukládání různých věcí.

František nám předvádí krkolomné kousky na houpačce z vázacího šátku na nošení miminek. Pro případný pád jsou na zemi matrace. Prostor zdobí kromě jiného i plastika koně – mámino dílo.

Dům vytápí plynový kotel ústředního topení, na přitápění jsou v obýváku kamna. Teplo od nich může stoupat i sem do podkroví, umožňuje mu to mřížka z vyřazeného kanálu v podlaze.

Na Františkovo území navazuje ložnice. I tady manželé vtipně využili starší věci. Šatnu nahrazuje tyč s ramínky, zakrytá paravánem, nad postelí se vznášejí romantická nebesa z vyšívaného přehozu po Evině prababičce. Ložnice je krásně prosvětlená, o což se stará nejen okno ve štítu, ale i prosklený vikýř se dveřmi na balkon. Z jednoho boku vikýře je sklo, z druhého zrcadlo, ale na první pohled máte dojem, že je výhled na všechny strany. Dobrý nápad.

V budoucnu čekají podkroví ještě úpravy. Bude se dělat nová podlaha a asi dojde i na oddělení dětského pokoje a ložnice. A určitě se sem přistěhují i nějaké nové loutky.

TEXT: IVA TVRZOVÁ
FOTO: PAVEL VESELÝ

Jak se žije s loutkami