U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Sen, který se naplnil
Kategorie: Návštěva | Autor: Zdeněk Hrabica
“Jako kluk jsem snil o tom, že bych chtěl být obklopen dávnou dobou, starým nábytkem, spát v opravdové posteli, hřát se u kachlových kamen, sedět se ženou a s přáteli za pořádným stolem. Chtěl jsem se probudit v časech před sto léty a slyšet pod okny domu, jak kočí volá na své koně hyjóóó. Všechno se mi splnilo,” říká o svém bydlení v někdejším výměnku a stájích Ivo Michálek.
Pan Ivo je založením romantik, povoláním číšník. Začínal jako tramp – samotář v Údolí Bílého potoka. Z brněnského nádraží podnikal týden co týden výpravy do přírody, do údolí starých mlýnů a chalup, chat z dvacátých a třicátých let. Zlom nastal před dvaceti roky, když manželé Michálkovi objevili jeden výměnek na vesnici a začali s jeho rekonstrukcí. Řadu let předtím však Ivo shromažďoval z venkovských půd, komor, dvorů a stodol množství “zgarbů”, jak nazývá své sběratelské předměty – máselnice, dřevěné lopaty na chleba, keramické nádoby. Léta sháněl váhy, trakaře, chomouty, staré pytle, venkovské tesařské nářadí, síta na mouku, ruční pilky, kladiva, kuchyňské nádobí, vyšívané kuchařky, lisy na škvarky. Z nich vytvořil malé pohostinské muzeum, jaké u nás snad nemá obdoby. Otevřel a vybavil svými exponáty i Selskou hospodu a restauraci U vrány ve Velké Bíteši. Rozloučil se s brněnským bytem a Michálkovi se přes noc stali venkovskou “naplaveninou”. “Žijeme ve vesnickém domě, který jsme si vytvořili z naší velké záliby, z věcí, které mají duši. Jsme stoupenci zásady, že malé je milé. Všechno kolem nás vyhovuje naší představě o pěkném bydlení,” slyším hned při překročení prahu do neobvyklého království chalupy postavené v roce 1889. Z přistavěné předsíně se ode dveří otevírá pohled do obývacího pokoje, propojeného dveřmi a výklenkem do kuchyně a do miniaturní ložnice. Také s dveřmi do koupelny a se schodištěm do podkroví. Interiér obývací místnosti tvoří jen lavice s polštáři, se židlemi a stolem, komoda, malovaná truhla, kolovrátek, kachlová kamna s postelí za pecí a ve zdi vestavěné police s keramikou a porcelánem. Na podlaze se střídají dlaždice se dřevem. “Práce na celé chalupě postupovaly podle rad mého otce, truhláře i stavaře v jedné osobě. Nejprve jsme museli obvodové zdivo kvůli vlhkosti podřezat, ale půdorys chalupy jsme zachovali. Kachlová kamna jsem si přivezl i s kováním z rodné vesnice na Bruntálsku. Jejich spodek jsme pak vystavěli z cihel.” Ikdyž sálají krásně, pro jistotu, v dobách nejzimnějších, je ještě podporuje elektrické ústřední topení. “Zpočátku mě manželka vyháněla, abych prý s těmi svými “zgarby” zmizel a už se jí neukazoval na očích. Jenže dneska by je nedala za nic na světě.” Množství krásných předmětů vyžaduje trpělivost a pravidelnou péči, konzervaci a čištění… “Všechno staré dřevěné jsme potřeli červostopem a co snese nátěr, tak pro něj jsme zvolili ekologický lak. Nábytek však jen voskujeme a místnosti malujeme jednou za tři roky. K tomu starost o zahradu, trávník, skleníky, o grilovací pec v žebřiňáku. A pejsek také něco žádá,” poznamenává paní Michálková, na které právě leží velká tíha péče o krásu a pohodlí. Nejdůležitější je však prý nepodlehnout množství věcí, přestože pocházejí z celoživotní sběratelské vášně. Tuhle větu nám řekl na rozloučenou sám jejich vášnivý sběratel. “U nás jsou prostory domu již zcela vyčerpané. Přesto některé dary našich přátel, kteří o naší vášni vědí, nelze odmítnout. Třeba když vynikající řezbář Jiří Bořivoj Trnka přinese prezent k mým narozeninám – vyřezávaného hospodského. Kdo by odmítl, když to byl právě on, kdo řezal pažby k puškám a střenky nožů americkým prezidentům a papežovi vytvořil kazety.”
