U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ZA SRNČÍ ZVĚŘÍ
Kategorie: Příroda | Autor: Jan Rys
Dnes můžeme srnčí zvěř vidět téměř v každé krajině. Její půvab zdobí i polní lány daleko od lesa. Často se tu sdružuje do stád, to však není styl jejího života, obyčejně ji sem zažene jen dobyvačné chování člověka v okolních lesích. Srnčí ke svému životu potřebuje křovinatý lesní terén, aby se cítila bezpečně a mohla se v něm samotářsky a tulácky ploužit. Se zálibou vyhledává místa prostoupená světlinami pasek nebo menšími pruhy políček. Místu, kde se narodí, zůstává věrná. Nespásá zde všechnu zeleň, ale vybírá si jen rozmanité šťavnaté rostliny a byliny. Ráda se také přiživuje na mladých výhoncích listnáčů. Ani na chvilku přitom však nezůstává bez ostražitosti a umí se v jakémkoli krytu velmi dobře utajit. Pomáhá jí při tom vynikající zrak a jemný sluch. Zvláště staří srnci se stávají nesmírně prohnaní a jsou příznační svým nepravidelným počínáním. Bývají proto pro myslivce velmi tvrdým oříškem, neřkuli pak pro člověka, který si usmyslí pěkného srnce vyfotografovat. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že mnohý nekrvavý lov končí neúspěchem, pokud nepřispěje štěstí a náhoda, jako se to stalo mně. Obeznal jsem zjara pěkného srnce v nejlepší vyspělosti parůžků. Nechával se jen občas vidět dalekohledem z dálky ve svém rajonu na ostrůvkovitě křovinami porostlé stráni u lesa. Stálo na ní i několik stromů zavětvených až k zemi – místo jako stvořené pro úkryt a čekání. Nechtěl jsem se k srnci dostat nijak blízko, vím, že by to ani nešlo, proto jsem k fotografování zvolil velký metrový teleobjektiv. Vše jsem připravoval obezřetně a dlouho z dálky sledoval všechny jeho zvyky a chování na cestičkách mezi křovinami. Teprve pak jsem v úkrytu čekal na svou příležitost. Celé týdny marně, i když jsem měnil místa. Srnec o mně stále věděl, nikdy se neukázal a když, tak na opačné straně revíru. Jako duch se dokázal vždy přesvědčit, kde sedím. Šel vždycky pod vítr, aby mne našel a nebo hledal v okénkách mezi větvemi. Jednou se mi ho přitom dokonce podařilo vyfotografovat. Kovové cvaknutí závěrky ho ale tak vyděsilo, že zmizel nastálo. Přišel začátek říje. Více než ze zvědavosti, než abych fotografoval, jsem si šel sednout do stráně k lesu. Ale protože znám schválnost náhody, vzal jsem si fotoaparát sebou. Bylo brzy po poledni, usadím se do jednoho ze svých starých úkrytů a čekám. V žáru dusného dne ale za chvíli víc klimbám, než pozoruji okolí. Z polospánku náhle slyším zapískání mladé srny, čipleny. Vidím, jak pomalu vytahuje do světliny nedaleko mého úkrytu. Rychle zaostřuji. V hledáčku najednou také vidím, že mě do něho vchází “můj” srnec. Rychle dělám několik snímků, ale jak uzávěrka zaburácí v tichu křovin, je konec srnčím radovánkám. Mžik a oba mizí.
