U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PTÁČCI v Juditině věži
Kategorie: Víkend | Autor: Zdeněk Hrabica
Hned za zády Karlova mostu směrem k Mostecké ulici s pohledem na Pražský hrad se na levé straně tiskne k Mostecké věži Juditina věž. V tomto kamenném království žijí už čtyřiapadesát let manželé Šmejkalovi. Nemají chatu ani chalupu, protože jim tohle svérázné bydlení, jak poznáte vzápětí, plně nahradí mnohou romantiku, za kterou se ostatní vypravují daleko za Prahu. “Moje žena zde bydlí už od roku 1936, říká Eduard Šmejkal. Poznala tuto krásnou část Prahy v romantické podobě. Všude byly jen staré krámky a v nich pekaři, mlíkaři, řezníci, perníkáři, hrnčíři, holiči, hodináři, krejčí, ševci, uhlíři. Později i trampové a tuláci. Všechno tady něčemu užitečnému sloužilo, každý tu měl svou práci. Nebyl to turistický skanzen bez obyvatel, jako je tomu dnes. Já jsem se sem přistěhoval po svatbě a v roce 1946 se nám tu narodila dcera Jana, o tři roky později dcera Jarmila. Ta starší pak z tohoto kamenného hnízda odletěla i s rodinou do Kanady.”
Byt s curriculum vitae
Jde o zcela originální způsob bydlení, jaký snad nemá u nás ani v celé Evropě obdobu. Šmejkalův byt má rozlohu 60 m 2 . Jde o kuchyň, obývák, ložnici jen pro dvě postele, předsíň a chodičku. Elektřina sem byla zavedena už dávno, takže pouze s velkými obtížemi byly na staré rozvody napojeny akumulační kamna. Telefon byl zapojen teprve před časem. Vodovod zde nikdy nebyl a zřejmě ani nebude, protože jeho instalace by byla příliš složitá. Stejně tak je to s kanalizací a odpady. Většina plochy bytu je neužitná, značný prostor zaujímají výklenky oken, někdejších střílen. Topit se v bytě musí od září do května. Zdivo je kamenné, opukové, zvenčí neomítnuté. Přes zimu nasává vlhkost, která se tu drží po celý rok. Juditina věž byla postavena pravděpodobně v roce 1170 a evidentně šlo o obrannou stavbu. Neexistují žádné písemné doklady o zdejším bydlení, až na jeden – kdysi se stala obydlím jednomu pražskému řezníkovi, který ji však vzápětí prodal obci. Od té doby se majitelé věže střídali. Dnes je tu jediný Šmejkalův byt a nad ním společenská místnost klubu Za starou Prahu.
Rozhodla láska k Praze
“Miluju pražské zahrady. Byly doby, kdy jsem chodil do hradních zahrad na houby. Nemuseli jsme vůbec vyjíždět za Prahu, voda i zeleň byly před námi. Krátce po válce jsem se vrátil z totálního nasazení z Německa. Byl jsem pasíř a vážně jsem onemocněl. Láska k Praze mě ale stavěla zpátky na nohy a ito místo, poloha našeho bydlení měly na všechno vliv. Nebylo to přitom jednoduché a není dosud. Stále se šploucháme ve škopíku, každý litr vody musíme nahoru přinést a zase odnést. Nikdo nám nechce věřit, že jsme si na tyhle podmínky mohli zvyknout a dodneška v nich existovat.” Šmejkalovi patří k Praze. Ve svém vztahu k městu si nepotrpí na jakýkoli akademismus. Trápí je jenom současnost tohoto koutu města, perly Evropy. “Nikdy tady nebylo tolik špíny jako dneska. Zmizela malebnost Malé Strany, turismus ji zřejmě nenávratně zbavil člověčenství. Bývaly doby, kdy se v neděli večer hostince zaplnili domorodci, kteří se vrátili z chat a chalup, a při pivku si zanotovali trampské písničky od řeky. Vylidnění nezadržitelně pokračuje a jednou tady asi nebude žít nikdo.”
Šmejkalovo miniaturní umění
Eduard Šmejkal se v sedmdesátých letech seznámil s malířem Otou Janečkem a předvedl mu, co dokáže. Často totiž podnikal výpravy do přírody za samorosty a také vyřezával. Mistrovi ukázal několik ptačích sošek ručně vyrobených z různých druhů dřeva. Ota Janeček některé z nich, jen tak prstem namočeným v barvách, oblékl do “svého” kabátu. Od těch dob plejáda asi stovky známých českých malířů dala tvář téměř dvěma stovkám Šmejkalových dřevěných ptáčků. Kromě Oty Janečka je popsali svým rukopisem například Adolf Born, Josef Liesler, Karel Oberthor, Jindřich Ulrych, Miroslav Houra, Ludmila Jiřincová, Stanislav Holý. “Kontakt s malíři mne nesmírně duševně obohatil a obohacuje. Řežu ptáčky z různých dřev, většinou z habru, břízy, meruňky, z třešně ijabloně. Všechno dělám nejjednoduššími nástroji, většinou kuchyňským nožem a rašplí. Tohle šmudlání jsem odkoukal od klasika Vincka Vinklera, to byl velký mistr.” Šmejkalovi malovaní ptáčci jsou v galeriích i ve sbírkách Národního muzea v díle Ludmily Jiřincové. Byli mnohokrát na výstavách malířů a grafiků, zatoulali se i do světa.
Klícka vábí hosty
“Přátelství s malíři a herci k nám do bytu přivedlo docela vzácné lidi. Nejčastěji zde u stolu sedával herec Zdeněk Štěpánek, téměř soused. Byl u nás i Vlastík Brodský, a malířů – těch bylo už ani nevíme. Všichni se zastavili v předsíni u reliéfu, který je národní kulturní památkou. Podle jedné legendy zobrazuje císaře Friedricha Barbarossu při aktu udílení královské koruny českému knížeti Vladislavovi II. za jeho účast v boji proti papežovi u Milána. Královská koruna totiž tenkrát nebyla dědičná,” vysvětluje nám Eda Šmejkal při loučení v předsíni svého originální bytu plného originálních zálib.
