U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PŮDORYSNÉ TYPY venkovských sídel
Kategorie: Stavení | Autor: Jan Pešta
ARCHITEKT
České země jsou v rámci Evropy výjimečné nejen rozmanitostí lidové architektury, ale i různorodostí půdorysné struktury venkovských sídel. Urbanistické uspořádání vesnic záviselo v minulosti na mnoha okolnostech – na terénu, charakteru předchozího osídlení a samozřejmě i na původu a národnosti středověkých kolonistů a lokátora.
Ve “starých sídelních oblastech” a v krajích s členitým terénem (například na Sedlčansku) převládají vesnice postavené často bez jakéhokoliv řádu, s usedlostmi a chalupami chaoticky nakupenými kolem nepravidelných návsí a uliček. V některých regionech vnitrozemí i okrajových částech Čech jsou zase běžné vesnice s pravidelnými návsemi obdélníkového či čtvercového tvaru. Jejich vznik byl podmíněn nutností zajistit spravedlivé rozdělení půdy mezi všechny osadníky. Půdorysy jednotlivých vesnic s obdélníkovými návsemi se ale mohou k nepoznání lišit – v závislosti na místních terénních podmínkách a také na způsobu parcelace orné půdy, tzv. plužiny . Zejména v lesnatých oblastech, jednotně kolonizovaných či reorganizovaných ve 13. a 14. století (jakými je například Rakovnicko či severní Plzeňsko) se objevují vesnice s mimořádně rozlehlými návesními prostory, které mohou svými rozměry soupeřit s nejedním gotickým městem. Dosti obvyklé (zvlášť v okrajových oblastech Čech – např. na Tachovsku) jsou také vesnice jen s polouzavřenou návsí, tvořenou dvěma protilehlými řadami usedlostí, svírajícími zamokřenou a tudíž nezastavitelnou nivu kolem potoka. Prakticky celý sever Čech a Moravy a některé další oblasti osídlované až v období vrcholného středověku (Svitavsko, Jindřichohradecko a Krušné hory) jsou charakterizovány dlouhými, často vzájemně propojenými údolními lánovými vesnicemi. Jednotlivé usedlosti jsou řazeny podle potoka či komunikace – zpravidla rozvolněně, “na dohled” od sebe a vytvářejí zdánlivě nekonečné řetězce. Ke každému domu patří jen jediný, až 2,5 km dlouhý pás půdy, tzv. lán, orientovaný kolmo na osu vesnice (zpravidla potok na dně údolí či komunikaci). Na jeho dolním konci je situována zástavba usedlosti, směrem vzhůru po svazích údolí následuje zahrada, orná půda a zcela nahoře pak les. Tyto vesnice byly většinou spojovány s německým etnikem, jak nasvědčují i jejich původní jména. Na Českomoravské vysočině, v části západních Čech i v jiných regionech se vyskytují vesnice s oválnými či kruhovými návesními prostory, s paprsčitě řazenými usedlostmi. Obvykle se jim (nesprávně) říká okrouhlice , případně lesní návesní či lesní lánové vesnice . Zajímavé je, že se mezi nimi často vyskytuje pojmenování Žďár. Okrouhlý tvar vesnic s paprsčitým uspořádáním usedlostí totiž umožňoval jejich vytyčení i v nepřehledném, dosud zalesněném terénu. Na jižní a střední Moravě převládají velké vesnice s rozlehlými ulicovitými návesními prostory. Kromě uvedených základních typů vesnic existuje samozřejmě v Čechách i na Moravě celá škála dalších sídel, která se do žádné typologické “škatulky” prostě nevejdou. Specifické místo mezi nimi zaujímají vesnice raabizační , zakládané na konci 18. a na počátku 19. století na rozparcelované vrchnostenské půdě na podkladě hospodářských reforem dvorního rady F. A. Raaba. Mívají racionální, někdy až formální půdorys – zpravidla jde o různě dlouhé pravidelné řádky domů. “Mladé” horské vesnice a osady z 18. a 19. století jsou zase charakteristické rozvolněnou zástavbou, často rozptýlenou na velmi rozlehlém území. Podobně různorodé je i uspořádání zástavby – tedy jednotlivých usedlostí, chalup a ostatních staveb přímo ve vesnicích. Kromě charakteru terénu a regionálních zvyklostí zohledňovali naši předkové při stavbě svých obydlí zejména orientaci ke světovým stranám. Ve vnitřních Čechách obecně převažuje více či méně kompaktní zástavba štítově orientovaná – usedlosti mohou být jedno či dvouštítové, uzavřené bránami. V některých oblastech zejména na jihu Čech ustupují domy za charakteristické předzahrádky (zvláště malebné příklady nalezneme na Strakonicku). V jihočeském pohraničí, na Chebsku a v části Českomoravské vysočiny jsou běžné volně řazené velké uzavřené dvorce, v severních Čechách a v horských oblastech zase rozvolněná zástavba. Pro vesnice na jižní a střední Moravě jsou typické podélně řazené domy, vytvářející nekonečně dlouhé (někdy až fádní) návesní fronty, na Hané a na Vyškovsku rytmizované vystupujícími “žudry”.
