Viděli jsme cestou XXIV.
Tentokrát jsme zamířili na sever, do Lužických hor. A vybrali jsme obrázky, na nichž pan architekt mohl zhodnotit kostrukci vikýřů a také barevnost chalup.
Černé je příliš
První stavení je velmi dobře opravené a zachované. Část, na niž se díváme, je příčně obložena prkny, která mohou zakrývat roubení i zdivo. Štít má krásnou figuru oken v tříosovém uspořádání. V prostřední ose je tak zvaná trpasličí galerie, což je nízká balustráda s vystupujícím zábradlíčkem. Po stranách svisle latěmi zdobeného středu jsou části bedněné střechovitě (šípovitě) i klasovitě.
Dům je velmi dobře zachovaný, ale majitelé zvolili příliš tvrdý černobílý kontrast. A vikýřů je v břidlicové střeše moc.
Soudě podle robustních profilů jsou okna nová, ale vypadají dobře, odpovídají rozměrem i charakterem stavbě. Šestitabulkové členění s izolačním dvojsklem se mění u oken druhé půdičky ve čtyřtabulkové. Vzhledem k toušťce profilů tu pro sklo moc místa nezbylo. Záhadou pro mě jsou zelené výztuhy v místě, kde bývá podstávka. Zdá se, že jde o rámy kovové – takže náznaky technicistních podstávek?
Nádherně vyskládaná střecha je zřejmě z břidlice. A starý komín z ní trčí důstojně. Problémem jsou vikýře. V této oblasti se používaly nižší vikýře pultové, nebo úzké chmelové ve tvaru štičí hlavy. I kdybychom tento tvar připustili, je jich moc. Velkou plochou bočních stěn se navíc patro ochlazuje, vikýře tady působí jako chladič.
Stavbě lze vytknout rovněž barevnost. Černé je zde příliš a v kombinaci s bílou omítkou jde o velmi tvrdý kontrast. Černá barva nadměrně zahřívá dřevěnou konstrukci, což vede k extrémnímu smršťování sesycháním. V okolí jsou doloženy případy, že se roubení z tohoto důvodu natíralo nabílo.
Harmonická usedlost
Roubený dům působí velmi harmonicky. Jistě byl rekonstruován nedávno. V tmavé hnědi pěkně vystupují okna ponechaná v přírodní barvě dřeva. Středový kříž členění ovšem není moc obvyklý, dole se používal spíš obdélník. Pod okny je nad soklovým zdivem vidět zajímavou šindelovou stříšku. Koresponduje s krytinou, v níž vypadají dobře štičí vikýře, nabízející příjemné panoramatické vidění. Méně obvyklá je jejich konstrukce ve dvou úrovních, ale památkáři to připouštějí. Nižší umístění vikýřů navíc umožňuje vidět blízko k domu.
Jde o zdařilou rekonstrukci usedlosti s vikýři, harmonicky zapadajícími do šindelové střechy. Jediné, co by se dalo vytknout, je opět barevnost.
Na hospodářském křídle, které je zřejmě také užíváno k bydlení, zvolili majitelé betonovou, barevně ladící krytinu. A barevnosti bych se rád dotkl opět. I zde bych volil méně tmavé tóny, možná přírodní barevnost – v níž ponechali pavláčku. Pokud jde o jižní expozici, slunce tmavé roubení enormně zatěžuje, což vede k sesychání chalupy. Rozdíly mezi jihem a severem mohou být až dvacet centimetrů!
Klíčem k barevnosti by zde mohly být i štuky, z nichž je postavena zeď. Po sbroušení by barva trámů, které jsou zřejmě původní, byla blízká lískovému oříšku. Je zajímavé, že právě broušení dřeva je nejlepší impregnací proti dřevokaznému hmyzu. Na komínech chybí stejně jako v prvním případě nástavba – bubák. Nechráněný komín se rychleji poškodí vlivem působení povětrnosti na jedné straně a horkého kouře na druhé.
TEXT: ING. ARCH. KAREL DOUBNER
FOTO: MARIE RUBEŠOVÁ
Viděli jsme cestou XXIV.
