U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
SKALÁCI
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
U výtvarníků je vždycky dobře. Nepotrpí si na okázalosti a když někoho na návštěvu pozvou, tak má člověk jistotu, že to pozvání je natolik upřímné, že mu otevřou nejen každé dveře a šuplátko, ale hlavně svoje srdce. Navíc většinou všechny ty chalupářské “zbytečnosti” poskládávají jinam a jinak, než bychom je třeba dávali my, ze všedních věcí udělají nevšední a to vše doplní svými vlastními výtvory. O to inspirativnější půvab pak celá návštěva má.
Paní Marie s panem Vladimírem jsou jedněmi z nich. Oba jsou absolventy Vysoké školy umělecko průmyslové, kde studovali v ateliéru profesora Filly. Dnes žijí většinu roku na chalupě ze tří stran doslova utopené ve skále. Hodně velké a hodně vysoké. Z praktického hlediska dost náročné bydlení, které by si možná každý druhý rozmyslel.
* Vázalo vás k tomuto místu nějaké pouto?
Vůbec ne. Když jsme před třiceti roky hledali chalupu, bylo nám celkem jedno, kde bude. Tento dům nám vlastně přenechali naši kamarádi. Původně si jej chtěli koupit sami, ale pak se kdesi doslechli, že se má v obci stavět nádraží. Naše známé to zviklalo, protože v tu ránu by bylo po klidu. Byla to ale nesmyslná fáma. Kdo by v téhle zapadlé končině nádraží využíval! Oni se ale už jednou rozhodli, navíc si našli nedaleko odtud chalupu jinou, a dům jsme tedy koupili my. A dodnes nelitujeme.
* Nelitují naopak oni?
Asi ne, protože oni jsou na rovince, zatímco my zápasíme se skálou a kopcem. Ale zvykli jsme si, zkrátka to k tomuto baráku patří.
* Jak staré je tohle stavení?
Pochází zhruba z konce minulého století. Když jsme pátrali po jeho historii, zjistili jsme, že prapůvodně tu bydlel nějaký zámečník, který kromě jiného dělal i kávové mlýnky. Dva jsme dokonce našli zaštrachané na půdě. Odjakživa se chalupě říkalo U zámečníků. Byla tady samozřejmě i dílna s výhní, ze které nám zbyl krásný komín, který by šel ideálně využít pro krb. Ale k tomu jsme se ještě nedostali. Tahle lokalita patřila kdysi do německého území. Češi odtud byli vyhnáni, nebyl tu vlastně nikdo kromě vojáků. Majitel se do stavení nikdy nevrátil, jen v padesátých letech sem na čas dali asi za trest žít nějakého kulaka. Když i ten dům opustil, dlouho tady nikdo nebydlel. My jsme pak chalupu koupili od původních majitelů a právě díky tomu, že nebyla roky obydlená, byla ve velice zuboženém stavu. Tam, kde je dneska kuchyně, lezli například z podlahy krtci.
* Stavení je obklopeno skálou, takže kámen tu byl zřejmě i nejběžnější stavební materiál.
Když jsme se pustili do úprav, chtěli jsme v kuchyni alespoň trochu zvětšit jedno malinké okénko. Požádali jsme o to jednoho místního řemeslníka, který nám v začátcích s lecčíms pomáhal. Po příjezdu o dalším víkendu jsme zjistili, že nemáme okno, ale obrovskou díru do světa. Chudák pan zedník z toho byl celý nešťastný. Když se totiž pokoušel prorazit zeď kolem okénka, vyvalil se obří balvan a my díky tomu místo okna máme dnes dveře do zahrady, se kterými jsme předtím vůbec nepočítali. Tady se prostě všechno musí řídit tím, na jaký kámen se narazí.
* Jak jste tady začínali?
Jako první se musela udělat střecha. K ní se váže historie, která ovlivnila další naše budování. Bylo to v době, kdy jsme byli vůbec rádi, že jsme našli tesaře a pokrývače, kteří byli ochotni se do téhle práce pustit. Když ale střechu sundali, začalo lít jako z konve. Pršelo tři týdny, takže to odnesl jediný dřevěný strop a dřevěná podlaha, které v téhle chalupě byly, a to bohužel zrovna v té místnosti, kde jsme mohli jakžtakž vegetovat. Jinak jsou tady všechny stropy s kamennou klenbou, ale pobývat se v těchto prostorách zprvu vůbec nedalo. Takže bylo jasné, co musí přijít na řadu jako další – nový dřevěný strop a podlaha. Jeden známý se nabídl, že nám sežene dřevo. Slib dodržel a do týdne jsme měli před domem složenou celou fůru. A dokonce modřínového. Spráskli jsme ruce. Vždyť to snad ani nezaplatíme! Jenže tehdy bylo dřevo podstatně levnější než dnes a jsme moc rádi, že jsme ho koupili, protože teď bychom na to určitě neměli. A dál už se budovalo tak, jak čas a kapsa stačily. Až jako poslední jsme zařizovali ateliér.
* Kromě jedné místnosti jsou všechny podlahy v domě kameninové. Nejvíc mě zaujal modrý kabřinec v kuchyni. Takovou barvu jsem ještě u tohoto druhu dlaždic neviděla.
Místní JZD tu kdysi dělalo jako svou přidruženou výrobu idlaždice. Od něho jsme si kupovali kazové výrobky, de facto odpad, takže málokterou dlaždici byste tu našli celou.
* Na první pohled musí každého zaujmout barevnost zařízení a doplňků. Sytá modrá, sytá červená, sytá žlutá. Barevný pohled se naskýtá i při pohledu z některých malých oken.
Většinu oken jsme ponechali v původní podobě, pouze jsme vyměnili rámy. Některá z nich nebyla nikdy otvírací a právě toho jsme využili. Udělali jsme mezi nimi poličky a instalovali na ně skleněné vázy a dózy. I když je venku pošmourno, my máme pořád barevný výhled ven. V ložnici jsme u malých okének zvolili žlutou barvu skleněných výplní. Ten odstín vzbuzuje dojem, že vstáváme každý den do krásného počasí. Máme rádi barvy a kde můžeme barevnost umocnit, tam toho využíváme.
* V takovém prostředí se musí výtvarníkům i krásně tvořit.
Ateliér využívá hlavně můj manžel, říká paní Marie. Já si tady na výtvarničení pořád nedokáži udělat čas, protože mě zcela pohlcuje zahrádka a i po těch létech přicházím na stále nové způsoby, jak ji ještě zvelebit. Třeba v jednom koutku máme azalky, které kvetou krásně, ale pouze na jaře. To je přece škoda. Ten kout by měl svítit třeba i na podzim. A tak pořád studuji nějaké odborné knížky a časopisy a vymýšlím si stále novou a novou práci.
* V tomhle krkolomném terénu je práce na zahradě dost náročná a s prominutím i ta kadibudka vyžaduje téměř sportovní výkon, než se k ní člověk dostane. Neškobrtáte tady někdy?
Naštěstí ne. Sama se tomu až divím, ale vysvětluji si to tím, že na rovince člověk chodí většinou bezmyšlenkovitě, zatímco my tady musíme dávat pozor na každý krok a pořád se soustředit na to, kam šlapeme. Takže pády se nekonají. Nevím, na co bych to honem měla zaklepat.
Přestože jsme při naší dnešní návštěvě neměli štěstí na počasí, mraky se honily a chvílema i pršelo, prožili jsme den s pocitem, že nám tu celou dobu svítilo sluníčko. Jasné barvy, které nás v interiéru obklopovaly dokáží pravé zázraky.
