U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
MLADÝ KOVÁŘ ve staré kovárně
Kategorie: Víkend | Autor: Jarmila Pechová
HOBBY
Do Holešova ve východním cípu Hané se za památkami moc nejezdí. Přesto má milovníkům historie co nabídnout: raně barokní zámek, dva kostely, malé regionální muzeum a zejména Šachovu synagogu se židovským hřbitovem. Předloni k výše jmenovaným pozoruhodnostem přibyla i tzv. Zemanova kovárna.
Jak se na správnou panskou kovárnu sluší, nachází se její nízká přízemní budova nedaleko zámku. Několik generací v ní pracovalo pro zámeckou vrchnost, nejprve pro pány z Rotalu, později pro panstvo z Vrbnů. I když byla kovárna už od roku 1766 v soukromých rukách, se zámkem ji vždy spojovala pevná pouta. Přídomek Zemanova na ní ulpěl od roku 1847, kdy ji za 1550 zlatých získal kovářský mistr Jakub Zeman z Holešova. Jeho rodu patřila dílna a domek celých sto let. Poslednímu majiteli Emilu Zemanovi byla v padesátých letech živnost povolena na dožití. Do kovárny přestal docházet až roku 1953 a pak budova začala nezadržitelně chátrat. Kdo přispěl k její záchraně? ptám se ředitele Městského kulturního střediska v Holešově Josefa Jakubčíka. ” Kovárna byla dlouho opuštěná a určená k demolici. Teprve koncem šedesátých let začal o její obnovu usilovat vlastivědný kroužek, který do záchrany objektu zainteresoval také turistický odbor místní tělovýchovné jednoty. Jejich zásluhou byla opravena prohnilá a prolomená střecha a zachráněny staré kovářské nástroje. K vlastní kovárně přiléhá nevelká klenutá místnost a tu si turisté zařídili jako zálesáckou klubovnu. V kovárně pořádali dny otevřených dveří, jenže po několika letech budova vyžadovala další opravy, které přesahovaly finanční možnosti zájmové organizace. Před deseti lety se tedy kovárna jako památkový objekt dostala do správy Muzea Kroměřížska v Kroměříži, které mimochodem spravuje i rekonstruovanou kovářskou dílnu v jednom z památkově chráněných domů v nedalekých Rymicích. Nyní je Zemanova kovárna v majetku města Holešova a pečuje o ni Městské kulturní středisko. Samozřejmě se potýkáme s finančními problémy, ale město před časem uvolnilo na opravu dotaci ve výši zhruba 750 tisíc korun, takže nyní je postupně opravována levá část kovárny, v níž bývalo Zemanovo obydlí. Šindelová střecha byla nahrazena pálenými taškami, vyměnila se okna a počítá se s úpravou této části domu pro spolkovou činnost. Za největší úspěch ale považuji to, že se podařilo kovárnu oživit a získat do ní stálého pracovníka.” A tak se seznamujeme s mladým kovářským mistrem Pavlem Ševečkem. ” Kovařině jsem se vyučil, ale pak jsem pracoval v lese, přibližoval jsem s koněm dříví. Bavilo mě to a slušně jsem si vydělával. K práci v kovárně mě museli přemlouvat. Dělal jsem tu nejprve jeden den v týdnu, ale později, jsem tady zakotvil na plný úvazek. Občas mi tu vypomáhá kamarád, který je zámečník.” Na čem pracujete nejčastěji? ” Řada zákazníků chce běžnou práci, jako je nakutí sekery, motyky, krumpáče nebo sekáče. Občas zhotovuji tesařská dláta nebo speciální nářadí, které nelze běžně koupit. Velký zájem je o krbové nářadí, různé krbové mřížky, vratová kování, jednoduché i zdobené mříže. Dělám ale i velké zakázky. Teď je to například padesát kusů kovaných zdobených plotových polí, každé o délce asi dva metry. Když je trochu času, nejraději realizuji své vlastní nápady. Většinou jsou to dekorace jen tak pro potěchu a vždycky mám radost, že se mi povedlo něco nového. Přitom zkouším běžně nepoužívané postupy nebo zapomenuté techniky starých mistrů.” K tomu Pavel Ševeček používá itradiční nářadí. Z dřívějšího vybavení zůstala uprostřed kovárny původní kovadlina, v čelní stěně dvě provozuschopné výhně, ale dnes už s elektrickým foukáním vzduchu. Starý kožený měch byl snesen z půdy a umístěn v rohu jako exponát. Mezi okny je stroj na ohýbání ráfů, ruční vrtačka, nad výhní řady speciálních kleští, kladiv, perlíků a ostatních kovářských nástrojů. Když jsem přicházela, zastihla jsem ale Pavla Ševečka při kování koně. ” Koně patří ke kovařině a dělám to většinou pro své kamarády. Ovšem i mým nejpoužívanějším dopravním prostředkem je hned po horském kole kůň. Ten, kterému právě přibíjím podkovu, je můj vlastní. Rčení, že kovářova kobyla chodí bosa, naštěstí u mne neplatí. Jezdím kout koně do blízkého ivzdálenějšího okolí, ale nejradši jsem, když lidé s koněm přijedou ke mně na kovárnu. Tady mám všechno při ruce a práce je jak má být. V současnosti se starám o údržbu kopyt asi padesáti koní. Kolem těchto čtyřnohých kamarádů se točím už patnáct let, drobných úrazů bylo dost, ale musím to zaklepat, zatím mě žádný nekopl.” Zemanova kovárna je nejen historickou pamětihodností, ale má isvá tajemství. Pod výhní je do země otvor, od něhož prý vedly podzemní chodby do budovy bývalé bratrské fary a školy, do bývalého bratrského sboru (dnes kostel sv. Anny) a snad i do zámku. Jisté však je, že jedna z nich vedla do protější hospody Na Holajce. I ta je ale dnes neprůchodná. V roce 1934, když se v Holešově kopala kanalizace, země před kovárnou se naráz propadla a kopáči jámu bez rozmýšlení zaházeli. A tak byla natrvalo přerušena i poslední podzemní chodba. Do podzemí se tedy nepodíváme, ale atmosféra historické budovy, prostá krása a účelnost starého nářadí a pohled na fortel mladého kováře to vynahradí. Na zvídavé a poučeníchtivé návštěvníky jsou v této kovárně zvyklí.
