U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Přijde jaro, zveme vás na špacír
Kategorie: Doma | Autor: Podle časopisu Art & Décoration zpracovala HR
Hůlka, ta neodmyslitelná rekvizita Charlieho Chaplina, se dnes proměnila v cosi zcela banálního, čemu člověk vůbec nevěnuje pozornost. A přesto je to předmět, který nás provází od okamžiku, kdy se Homo sapiens naučil chodit. Původně to ovšem byla pěkně bytelná, masivní hůl. Taková se našla v Tutanchamonově hrobce, o takovou se opírali na svých cestách středověcí poutníci, taková, ozdobená křížem, bývala i symbolem prvních biskupů. Na hony se lišila od zjemnělých špacírek, jimiž se v 19. století začali ohánět zbohatlí měšťané. Procházet se s hůlkou v ruce se tehdy stalo znamením příslušnosti k privilegované třídě, která žije zahálčivým životem. Ostatně znakem příslušnosti k jisté třídě byla hůlka již od středověku. Vznešené dámy se opírávaly o hůlky rákosové, na něž, podle své momentální nálady, vázaly stuhy různých barev. Tento zvyk pak převzali francouzští šlechtici, když se s hůlkou v ruce důležitě procházeli v královských salonech a zahradách. Jejich hůlky bývaly vyrobeny ze slonoviny a zdobeny perletí či želvovinou. Pro slavnostnější příležitosti bývaly přiměřeně delší, aby si jich každý všiml. Z toho důvodu se také vyráběly čím dál nápadnější a pompéznější a tento trend se udržel v podstatě až do francouzské revoluce. V 19. století se hůlka stala neodmyslitelnou součástí pánské výbavy. Její použití bylo velmi rozmanité. Páni se o ni opírali při chůzi, klepali s ní přes okénko kočáru na kočího, nezřídka ji dokonce mohli v sešeřelých ulicích použít jako zbraň při nečekaném přepadení. Podle druhu a kvality materiálu, z níž byla vyrobena, se dala odhadnout společenská důležitost jejího majitele, profese či dokonce příslušnost k určitému spolku či korporaci. Pro zbohatlé měšťany se opět stalo módou procházet se s hůlkou v ruce a nejen to, k dobrému tónu patřilo mít i ke každému obleku či pro každou příležitost hůlku jinou. V roce 1830 vlastnil například jistý bohatý rakouský průmyslník 365 obleků, 365 klobouků a stejný počet hůlek! Neuvěřitelně široká byla také paleta materiálů, z nichž se hůlky v průběhu staletí vyráběly. Nebyl to jen rákos, bambus či nejrůznější dřevo od ořechu přes třešeň ptáčnici až po laskavec či palisandr, ale i velrybí či žraločí kosti. V Anglii 17. století se dokonce začaly foukat ze skla. Horní části hůlky jsme si zvykli říkat knoflík, ovšem tyto “knoflíky” bývaly vyráběny z nejvzácnějších materiálů, jaké si lze představit. Slonovina, perleť, želvovina, jelení paroží, roh narvala, zlato, stříbro, fajáns, porcelán. A výrobci se předháněli v jejich zpracování a ve vymýšlení vzorů a modelů. Existují “knoflíky” ve tvaru hlav nejrůznějších zvířat, antických soch, slavných osobností a státníků, mistři svého oboru byli dokonce schopni plnit i nejbizarnější přání svých zákazníků. Balzac si tak například nechal do vršku zlatého knoflíku své hůlky vyrýt miniaturní portrét své milenky a budoucí choti madame Hanské. Od estetiky byl již jen krůček k praktičnosti. Což dokazuje nejen obecně známý nůž Mackie Messera, ale i další užitečné předměty, které se daly do hůlky skrýt: meč, kuřácké či šicí potřeby, lahvička na whisky či flakon na voňavku, dokonce i nejnutnější výbava první pomoci vesnického lékaře. Ještě v první polovině 20. století bychom našli několik půvabných hůlek ve stylu Art déco. Pak však – s rozvojem automobilismu – nastal pro tohoto odvěkého společníka lidských cest neodvratný soumrak. Dnes nám tyto elegantní předměty jen s mírnou nostalgií připomínají doby dávno zašlé a minulé.
